Srpen 1968 zlomil českému národu páteř
LEO ŠVANČARA
Často se v těchto dnech lze setkat s názorem, že v srpnu 1968 se „vlastně nic podstatného nestalo“. Že šlo jen o boj jedněch bolševiků s jinými, díky čemuž jsme prý byli v Husákově jednadvacetileté normalisaci za asistence sovětských tanků „uchráněni od dnešního dekadentního vývoje celého Západu“.
Nu, zásadně s tím nesouhlasím!
Protože, i když skutečně šlo od počátku šedesátých let o stále sílící vnitřní boj mezi různými křídly československé komunistické strany, nebyl to proces pro naše obyvatelstvo bezvýznamný.
Vzpomeňme si jen na obrovský kulturní třesk let šedesátých, vzpomeňme si na dynamický rozmach tehdejší tuzemské techniky i nabídky v obchodech, na růst životní úrovně a hlavně, na obrovské uvolnění lidské svobody. To vše po oněch šílených a vražedných padesátých letech bylo neskutečně živou vodou, kropící srdce lidí v této zemi. Pamatujeme to přece všichni velmi dobře!
Z tohoto úhlu pohledu byla okupace vojsky Varšavské smlouvy skutečně a doslova akcí vražednou. Skrze tuto okupaci se znovu – po roce 1938 a pak po teroru padesátých let – zlomila páteř tohoto národa. A tentokrát již asi navždy.
Podpis moskevských protokolů, pod něž, krom skoro všech reformních komunistů, vtiskl vlastizrádně svůj podpis dokonce i uznávaný válečný hrdina a hlavně tehdy president republiky Ludvík Svoboda, vyvolal obratem opět ty nejtemnější běsy v duších obyvatel.
Do roka a do dne se většina obyvatelstva méně či více ochotně „pomýlila“ a na ty, kdo to odmítli, byl uspořádán krutý hon. Za asistence všudypřítomného lidového udavačství Biľak s Husákem spoutali patnáct milionů lidí do svěrací kazajky, kterou si ke všemu nadále ještě více ochotně utahovali kolem vlastních hrudí sami občané. Jak to ostatně vidíme opět i dnes.
Nechci v žádném případě tvrdit, že kdyby se býval vpád vojsk 21. srpna 1968 neuskutečnil, tak bychom prožili své následující životy v podmínkách blahobytu a svobod tehdejšího Západu. To asi těžko… Ale rozhodně bychom svá dětství, mládí i to první desetiletí naší dospělosti prožili daleko svobodněji. A hlavně šťastněji!
Vývoj v Maďarsku po roce 1956 či v sousedním Polsku po roce 1981 nám budiž příkladem, jak by se nejspíše – nebýt zásahu Moskvy – pravděpodobně mohl vyvíjet i zdejší „socialismus“ v Československu. Snesitelnější cestou, než jsme zažili!
Možná, snad, kdo ví? To s jistotou nevíme. Co ale víme jistě je to, co nás po srpnu 1968 všechny potkalo. A v čem jsme byli donuceni prožít celé své mládí i první léta naší dospělosti. V mém případě dodnes ještě polovinu dosavadního života.
A žel, vypadá to, že ten zbytek znovu prožijeme v totalitě, která navíc tu Husákovskou zřejmě i předčí. S námi se v ní ocitá i Západ, jenže tam mají jeho obyvatelé za sebou alespoň šest desetiletí prosperity, osobní svobody a slušného života. Na rozdíl od nás zde.
Neveselé datum si dnes připomínáme…