Petr Pavel vyhrál bitvu o Ankaru, ale prohrál válku o Hrad

Ono se toho zase až tak moc nestalo. Petr Pavel pojede do Ankary, tam podle mne zařídí nějaké kšefty pro Koláře (jak jsem o tom psala před nedávnem) a pojede zase domů. Čímž to ale skončí pouze zdánlivě. Tím, jak se Ústavní soud postavil takto bezprecedentně a překvapivě rychle na jeho stranu, se totiž zařadil po jeho boku a po boku Senátu do jednoho opozičního šiku. Alespoň tak to budou vnímat voliči vládní koalice, kteří budou pochopitelně chtít tento nepříznivý poměr sil zvrátit. První šanci budou mít na podzim při volbách senátních. Ty ale obvykle nepovažují za příliš důležité, takže si v něm podle mne opoziční strany většinu udrží.

A protože složení Ústavního soudu jen tak změnit nelze, zbývá funkce prezidenta. Jeho volba se nezadržitelně blíží a při ní bude Petr Pavel pro své znovuzvolení potřebovat i hlasy voličů vládní koalice. Jenomže poté, co stal neformálním lídrem opozice, už s nimi počítat nemůže. Obzvláště, když je v tomto svém postavení stále výraznější, za což může děkovat do značné míry i stranám opozičním, respektive jejich absolutní impotenci vygenerovat ze svého středu nějakou opravdovou osobnost, která by byla schopna roli opozičního lídra od Petra Pavla převzít.

Pravda, mají to těžké, protože současný prezident o tom, že je opravdovým lídrem opozice přesvědčuje opakovaně a nedává tak dalším opozičním politikům příliš šancí vyniknout. On zkrátka rozhodně není nezaujatým politikem schopným naslouchat rozličným názorovým proudům a moderovat společenskou diskuzi. Tedy tím, koho by si na Hradě představovala asi většina z nás a přiznejme si i tím, kdo tam ještě nikdy neseděl. Kdyby totiž opravdu nestranným byl, nemohl by nikdy prohlásit, že je pro, abychom začali v naší zemi platit eurem, ale téma by otevřel nějakým neutrálním výrokem, jako například „pojďme diskutovat o tom, zda a případně kdy přijmout v naší zemi euro, nebo si zachovat naši českou korunu“. Místo toho se už od počátku celospolečenské slovní přestřelky mezi příznivci (reprezentovanými především opozicí) a odpůrci (postoj vládní koalice) eura, kterou svým výrokem odstartoval, postavil na stranu těch prvních. Podle očekávání nepřinesla ta přestřelka vůbec nic nového. Jenom tisíckrát omleté argumenty i „argumenty“.

Nebyl to však jediný případ, kdy v poslední době Petr Pavel nezůstal nestranný a místo toho zaujal opoziční postoj. Vzpomeňme na nedávný Sudetoněmecký sraz v Brně. Ten byl ze strany vládní koalice kritizovaný, zatímco opozice byla k jeho pořádání mnohem smířlivější a vstřícnější. Včetně Petra Pavla, který dokonce poskytl celé zastřešující akci záštitu. A nebyl to jeho jediný nestranný postoj s touto akcí související. Na jednu stranu totiž (správně) odsoudil malování hakenkrajců na památník pochodu smrti v Pohořelicích odpůrci srazu, na stranu druhou však neudělal totéž, když aktivisté toto setkání podporující polili rudou barvou sochu Edvarda Beneše v Brně a nazvali ho náckem.

Petr Pavel zkrátka pokračuje ve stejné linii, jakou nastoupil již po loňských parlamentních volbách a díky které si roli opozičního lídra vysloužil. Vyslovením se pro přijetí eura stejně jako podporou brněnského setkání Sudetoněmeckého landsmančaftu tak navázal na ciráty ohledně jmenování Andreje Babiše premiérem, kecání jeho vládě do programového prohlášení a nejmenování Filipa Turka ministrem. Mezi jeho další „zářezy“ pak nepochybně patří i kritika vlády Andreje Babiše v zahraničí. Což se vážně nedělá, protože špinavé prádlo se pere vždycky doma a nekňourá se kvůli tomu ublíženě venku.

Ale vraťme se k té Ankaře. Bitvu o ni Petr Pavel tedy vyhrál, ale zároveň tím prohrál válku o Hrad. Voliči vládní koalice totiž budou chtít alespoň částečně vyrovnat poměr sil, kdy proti jejich vládě stojí prezident, Senát a teď i Ústavní soud. Přiznám se, že od generála vychvalovaného pro své schopnosti a zkušenosti bych čekala trochu více strategického myšlení.

Má ho totiž tolik, jako jistý Pyrrhus…