Invaze do Ceuty připomněla Camusovu Velkou výměnu

Často tu cituji z článků jiných autorů, ale tentokrát je text Michala Semína, který vyšel před dvěma týdny v Aréně názorů Echo24, natolik důležitý a skvěle napsaný, že byste ho měli znát celý. A tak ho zde předkládám vaší pozornosti s jeho svolením v plném rozsahu.

Zrak mnoha Evropanů směřoval koncem letošního července do Ceuty. Na území španělské exklávy na severoafrickém pobřeží se z marockého území přelila vlna, jakou Evropa od roku 2015 nezažila. Desítky tisíc převážně mladých mužů obeplavaly vlnolamy nebo prošly po souši kolem hraničních plotů. Není divu, že přijímací kapacity města o třiaosmdesáti tisících obyvatel během několika hodin zkolabovaly.

Vzhledem k okolnostem je zřejmé, že šlo o akci předem naplánovanou a řízenou. O viníka se vedou interpretační spory – Sánchez a jeho progresivistická vláda? Maroko? nepřekvapí, že z některých kruhů zaznívá tvrzení, že v tom má prsty univerzální zloduch Putin – nejspíš však nebude jediný. Co je však nad slunce jasné, Ceuta roku 2026 není blesk z čistého nebe, ale jen další dějství příběhu déletrvající masové migrace, jež demograficky proměňuje náš kontinent – a s měnící se skladbou obyvatel i jeho kulturní a civilizační normy.

A právě v čase, kdy se dobyvatelé Ceuty stali na pár dní hlavní zprávou i mainstreamových médií, oslavil osmdesáté narozeniny muž, který tomuto příběhu dal jméno: francouzský spisovatel Renaud Camus, autor pojmu Velká výměna (le grand remplacement). V hlavních médiích jeho jubileum nikdo nepřipomněl. Stojí proto za to učinit tak zde – a při té příležitosti si ujasnit, co vlastně Camus tvrdí. Neboť málokterý současný myslitel je tak často citován, a tak málo čten.

Kacíř z avantgardy

Zlom v Camusově veřejném působení nepřišel z ideologických pohnutek, nýbrž z prostého vidění reality. Roku 1999, když psal turistického průvodce po departementu Hérault na jihu Francie, spatřil v jedné vesničce skupinu zahalených muslimských žen u studny. Masová imigrace, o níž se dosud mluvilo jako o záležitosti velkoměstských předměstí, dorazila do la France profonde – a příchozí nepřejímali kulturu země, do níž přišli.

Camus nebyl první, kdo si toho všiml. Byl však první, kdo se odvážil veřejně se ptát, proč se tento společenský vývoj přechází mlčením. A my se pro změnu ptejme, proč za to musel zaplatit ostrakizací, soudními procesy pro „nenávistné projevy”, ztrátou nakladatelů i přátel.

Žádná konspirace

Velké výměně předchází malá

Tento svět, živý ještě v éře de Gaulla, smetla až revoluce roku 1968. Nová referenční třída, maloburžoazie, kterou Camus nemyslí třídu malých vlastníků, ale třídu, která o ono dědictví už nestojí, přinesla popkulturu, nahrazující literaturu komiksem a poezii rapem – třídu, která se za své předky stydí. Ztělesňuje, říká Camus, kulturu vykořeňování, jejímž cílem je vymazat z národa kolektivní paměť. Souběžně s tím proběhl posun, který Camus nazývá zvědečtěním žité zkušenosti. Co vidíme na vlastní oči, neplatí, dokud to nepotvrdí patřičná vědecká či mediální instance. Kdo o této tezi pochybuje, ať si vzpomene na roky s covidem.

Odtud vede přímá cesta k oněm zahaleným ženám u studny v Héraultu. Národ, který přestal pokládat vlastní kulturu za hodnou předávání, logicky nevidí důvod, proč by měla být chráněna před nahrazením. Je-li kultura vyměnitelná a nic se jejím nahrazením neztrácí, jsou vyměnitelné i národy. Velká výměna by bez této „malé“ prostě proběhnout nemohla. A morální jazyk, který tento proces střeží, antirasismus, vyžaduje neustálou dekonstrukci pojmů, aby se stará skutečnost jevila stále přeludnější. „Antirasismus,” poznamenává Camus suše, „je procesem dorážení evropské civilizace.”

Ztráta veřejného prostoru

Patří k ní i to, jak je širší veřejností bagatelizována, jak od ní její oběti odvracejí – z lhostejnosti, pohodlnosti či nedostatku odvahy – zrak. Stačí se svést večerním pařížským metrem. Kdosi se začne chovat nevhodně a cestující sklopí oči. Nastoupí hlučná parta a vzduchem začnou létat vulgarity – vagon ztuhne, ale mlčí. Mladíci si dobírají osamělou dívku – lidé si odsedají a váhají, zda zasáhnout. Kdosi si nahlas pustí video, zatímco všichni dělají, že jim to nevadí. Nic z toho není zločin, který by se druhý den objevil ve statistikách. A přece se v takové chvíli rozhoduje o tom, komu patří veřejný prostor.

Nocence je, říká Camus, „nástrojem Velké výměny”: území se nedobývá jen velkými invazemi, nýbrž tisícem drobných anexí, před nimiž slušní lidé ustupují – nejprve o sedadlo dál, pak z vagonu do auta, ze státní školy do soukromé, z města na venkov. Kdo si může únik zaplatit, zaplatí, takže se civilizovaný život pozvolna mění v placenou službu pro ty, kdo na ni mají. A běda tomu, kdo by nahlas pojmenoval, co vidí a proč se večerní jízdě pařížským metrem raději vyhne. Bude poučen, že jeho úzkost je ve skutečnosti plod rasistických předsudků a že se nemusí změnit okolí, ale on.

Člověk jako surovina

Tuto antropologickou revoluci dovedl k „dokonalosti“ manažerismus dvacátého století, jenž ve všem – v člověku stejně jako v krajině – spatřuje především zdroj čekající na vytěžení. Prozrazuje to ostatně sám náš jazyk: z osobních oddělení se stala oddělení „lidských zdrojů“, jako by byl zaměstnanec surovinou téhož řádu jako uhlí nebo dřevo, položkou, kterou lze naskladnit či nahradit jinou komoditou.

Právě pro toto smýšlení razí Camus pojem replacisme: sklon nahrazovat vše standardizovanou, zaměnitelnou kopií. Originál napodobeninou, matku náhradní matkou, vědění diplomem, národy libovolnými kolektivy, člověka nediferencovanou lidskou hmotou, kterou lze přesouvat po planetě podle diktátu ekonomické poptávky – tak jako nadnárodní logistický řetězec přesouvá palety mezi sklady, lhostejno, co je na nich naloženo.

Masová migrace je pro Camuse politickou otázkou doby, nikoli však otázkou nejpodstatnější. Tou je otázka manažerské revoluce, která velí, že vyměnitelné je všechno – včetně nás samých. Hranice, nejen ty zeměpisné, jí překážejí, proto je jejím mravním imperativem „otevřenost“. Nikde se tato logika neobnažuje zřetelněji než tam, kde sahá po tom nejintimnějším – v náhradním mateřství, kde smlouva přetíná niterné pouto matky a dítěte a činí z lidského života pouhé zboží.

Velká výměna je, říká Camus, cosi jako surogace v planetárním měřítku. A vládou nad takto pojatým lidstvem jsou pověřeni ti, jimž Camus říká „davoskraté” – správci bez kultury a bez noblesse oblige, kteří na rozdíl od staré šlechty nepředávají žádné dědictví. Jen dohlížejí, aby lidský materiál proudil tam, kde pro něj naleznou největší uplatnění.

Druhá kariéra a první krok

Výše popsanými procesy zatím procházejí země střední Evropy – snad proto, že národy, jimž byla paměť půl století násilně odnímána, vědí lépe, co znamená o ni přijít – s menší intenzitou než v zemích západních. I to je důvod, proč by Camus měl být čten právě u nás. Popisuje totiž nemoc, jejíž rané příznaky sice ještě umíme rozpoznat, ale zda je budeme umět i léčit, tím už si tak jistý nejsem.

Renaud Camus vstupuje do devátého desetiletí života jako muž, který za jedno prosté sloveso – všimnout si – zaplatil vyobcováním, a přesto se ho nevzdal. Nepřejme mu však k osmdesátinám klid – ten mu naše doba beztak nedopřeje. Přejme mu raději čtenáře, kteří se spolu s ním odváží pojmenovávat realitu těmi pravými jmény.

Kniha Velká výměna vyšla česky v překladu Alana Beguivina v nakladatelství Dauphin.

Téma uchování národní kultury a suverenity budeme mimo jiná diskutovat na Konzervativním fóru SOSP14. listopadu v Národním domě v Praze, největším českém setkání konzervativců, letos poprvé se zahraničními řečníky.