Nedemokratická demokracie (1)

„Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých, a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů, a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie.“

A na to reagoval pan B. slovy: „Přesně. Jenže — máme nějaké jiné řešení než omezení demokracie?“

Zkusme si to trochu rozebrat.

Politický systém

Jako první mě napadá otázka: A máme tady skutečnou demokracii? To, že se periodicky konají volby a máme zde pluralitní politický systém, ještě nutně neznamená, že zde máme skutečnou vládu lidu a pro lid, tedy demokracii. Připomeňme si jenom, jak se ošíval Karel Kryl, kterému se pranic nelíbilo, jaký systém jsme zařídili před 30 lety, a už nám nikdy nepoví, co mu na něm vadilo nejvíce.

Už v otázce voleb je třeba se zeptat, nakolik jsou politické strany legitimním zástupcem (reprezentantem) vůle lidu. Připomeňme si pro začátek poměrně problematickou situaci politických stran už za První republiky a poměrně drtivou kritiku například Karla Čapka, který pro ně neměl příliš mnoho dobrých slov. Obviňoval je z kabinetní politiky, politikaření a zákulisních intrik, které sloužily hlavně jejich vlastním zájmům a podstatně méně již občanům republiky.

Pokud něco podobného proneseme dnes, setkáme se s bryskním odsudkem a posměšným poukazem na havlovskou nepolitickou politiku. Ale položme si otázku, zda skutečně politické strany dnes reprezentují alespoň významnou část voličského elektorátu, když víme, že členská základna politických stran je prakticky nicotná a ani volební výsledky nejsou nikterak zdrcující.

Ve skutečnosti nám totiž vládnou politické sekretariáty stran, které pouze nejméně prohrály volby. Jen si zkuste vypočítat, že reálný volební výsledek ČSSD je pouhých 4,40 % oprávněných voličů, resp. 7,28 % platných hlasů. Ergo: 95,6 % voličů jejich politiku odmítá, jinak by jim dali hlas. A přesto socialisté vládnou tvrdou rukou drtivé většině těch, kteří jejich recepty odmítli. Zcela nepřiměřeně získanému mandátu. Obdobně politicky indiferentní hnutí ANO 2011: 17,91 % oprávněných voličů, 29,64 % platných hlasů, 82,09 % voličů si tuto politiku výslovně nepřeje.

A zadruhé: čitelnost politických stran, která by měla být alespoň základním rozhodovacím kritériem pro voliče, se dnes bohužel dělí na dvě části: A) předvolební rétorika, následovaná B) realizačním vystřízlivěním a naprostou nepředvídatelností kroků, které budou po čtyři roky mandátu následovat (zejména v koalicích).

A to ani nemluvím o volebním modelu, který byl nakonec přijat, když byl jednoznačně odmítnout koncept většinového mandátu poslance (který paradoxně preferoval právě Václav Havel) a uzákoněn princip poměrného zastoupení, ještě s opravným koeficientem ve prospěch vítězné strany. (Dlužno poznamenat, že většinová volba by už v roce 1990 vyřadila nejen KSČ, ale i KDU-ČSL z politické scény.)

V důsledku toho poměrně významná část občanstva nemá v parlamentu vůbec zastoupení a ani nejmenší naději do budoucna, že by její zájmy byly významnějším způsobem v parlamentu hájeny. (Což je dosti frustrující. Občané jsou tím donuceni volit pouze z jejich hlediska nejmenší zlo a po opakovaném nutném zklamání rezignují.) Z důvodu „snadného vládnutí“, které snad bylo obhajitelné v zájmu transformace, byl přijat koncept, že „čert sere na největší hromadu“, a pokud k tomu připočteme i metodu financování etablovaných politických stran z rozpočtu (jo milánkové, demokracie něco stojí!), pak můžeme konstatovat, že celý politický systém je značně zdeformovaný.

Poté, co byla odstraněna vedoucí úloha Komunistické strany (ovšem KSČ byla uznána jako legitimní politická strana), se předpokládal velmi pravděpodobně model anglosaský, tedy se dvěma dominantními politickými stranami, řekněme na pravolevé ose, a dále s jejich víceméně periodickým střídáním u moci. Už se příliš nebral v úvahu fakt, že zde byla alespoň jakžtakž demokratická tradice přetržena na plných 50 let (povolené strany Národní fronty samozřejmě nelze pokládat za plnohodnotné a suverénní politické subjekty).

Stejně jsme si tehdy ještě nepovšimli, že Západ v devadesátých letech už nebyl Západem let 50. nebo 60., stejně tak jsme si nepovšimli, že i víceméně duální systém jejich politických stran už má největší slávu také za sebou a začíná zvolna degenerovat v určitou formu politické diktatury. Velmi kostrbatě řečeno, politické strany se odtrhly od lidu a jejich politika se vlivem omezené konkurence a zpohodlněním začala zvolna měnit. Volební témata už nepřicházela tak dalece zdola, strany přestávaly plnit poptávku a přeměnily se spíše na stranu nabídkovou. Ještě pregnantněji řečeno: „Jen my víme nejlépe, co potřebujete“.

Zde je možná na místě si připomenout, jaké koncepty dnes rozumíme pod pojmy pravice a levice, protože ty se v časovém vývoji poněkud proměňovaly, jakkoliv terminologie nadále používá rozdělení podle umístění lavic v Generálním stavu Velké francouzské revoluce (a i když je dnes tendence toto rozdělení suspendovat).

Pravice

Konzervativní pravice je používaná pro popis skupin podporujících zachování tradičních a kulturních hodnot či zvyklostí, a také zachování určité formy sociální hierarchie, liberální pravice pak podporuje ekonomickou svobodu člověka a minimální roli státu-hlídače na společnosti. Pravice v současnosti také obecně zastává soukromou kontrolu výrobních prostředků, kapitalismus, volný trh a tržní hospodářství.

Dnes pojem pravice zahrnuje i tržní liberály, klasické liberály, liberální konzervativce, monarchisty a některé křesťanské demokraty a libertariány. Na pravici se také řadí národní konzervativci a (poněkud omylem) i jacíkoliv nacionalisté. Pravice zastává názor, že majetková nerovnost je přirozeným jevem a je důsledkem schopností jedince.

V České republice po klasicky konzervativní straně není v podstatě poptávka (vzpomeňme, jak dopadli Realisté), libertariány zastupují snad jen Svobodní (a jejich výsledky také nejsou oslnivé), ODS a TOP-09 jsou strany spíše středové a etatistické.

Levice

Obvykle je pojem levice používán pro popis skupin hájících zájmy nižších a někdy i středních vrstev, podporujících sociální rovnost, spravedlnost (blíže nedefinovanou) a změnu tradičního hierarchického uspořádání s cílem rovnostářského přerozdělování bohatství a privilegií.

Pojem je používán pro řadu revolučních hnutí, zejména socialismus, anarchismus a komunismus, historicky vycházejících z nějaké formy marxismu. Za levici je taktéž považována sociální demokracie, která kombinuje některé socialistické a kapitalistické principy formou regulované tržní ekonomiky v kombinaci s demokratickým sociálním státem. Levice k naplnění svých požadavků požaduje velmi silnou úlohu státu.  V České republice se jako levicové strany prezentují například konzervativní část ČSSD nebo KSČM.

Nová levice

Ve Spojených státech a v Evropě (zejména západní) se také od 60. let 20. století prosazuje tzv. nová levice (New Left, Frankfurtská škola, fabianismus), která se na rozdíl od prosazování třídní rovnosti, jakožto domény „staré/tradiční levice“, soustředí zejména na rovnost sociální. Mezi středolevici se obvykle řadí i zelené strany. V současném politickém diskursu většinou levice znamená sociální liberalismus a progresivismus. V České republice inklinuje k nové levici jedno z křídel ČSSD, Zelení a nově i Piráti.

Liberalismus

Zatímco raný (klasický) liberalismus nekompromisně vyžadoval, aby stát byl co nejslabší, a tedy co nejméně zasahoval do životů lidí, moderní liberálové tyto myšlenky částečně revidovali. Přijali myšlenku, že lidé by měli mít právo na to, aby stát zodpovídal za jejich zdraví, bydlení či důchody a stejně tak by měl řídit i hospodářství. Tak vedle klasických liberálních teorií vznikly teorie tzv. intervencionistického státu.

Výsledkem této modifikace byla ideologie, jejíž myšlenková základna byla blízká politice evropských sociálně-demokratických vlád. Sociální liberálové větší měrou než klasičtí liberálové provádějí regulující zásahy v ekonomice, tedy omezují ekonomickou svobodu. Rozdílnost názorů zvláště v otázce role státu tedy vedla k vývoji dvou názorů. Klasického a moderního liberalismu. Společné jim je jen zdůrazňování významu osobní svobody a principů individualismu.

Tolik snad alespoň na úvod základní vhled do problematiky. Samozřejmě, že volební model ani politické strany jako takové nejsou jediným problémem. Na další problematické okruhy se podíváme v následujícím dílu.