19.6.2026
Redakce
0
Kategorie: Politika1 přečtení

Když se z herce stane svazák

Sdílejte článek:

D. D. KRAJČA

Po přečtení článku o vystoupení Štěpána Kozuba, v němž se prostřednictvím vulgární a ponižující parodie pustil do Andreje Babiše, jsem se opět naštval. Nebo možná přesněji řečeno posmutněl. Ne kvůli Andreji Babišovi. O něm jsem už v minulosti napsal dost a můj vztah k němu by se dal s jistou dávkou nadsázky popsat slovy, že je mi asi tak blízký jako připínáček na židli, na kterou si zrovna sedám. Není tedy důvod předstírat, že bych se nyní vydával na obranu člověka, který se už řadu let dobrovolně pohybuje v nejvyšší politice a musí počítat s tím, že bude terčem kritiky, satiry i posměchu. To, co mě zaujalo, bylo něco jiného. Opět jsem totiž získal pocit, že sleduji další kapitolu nekonečného příběhu, v němž se z umělce stává politický agitátor a z jeviště tribuna.

Nikdy jsem nepatřil mezi obdivovatele Štěpána Kozuba. Jeho humor na mě působil příliš prvoplánově, často vulgárně a mnohdy spíše hlučně než skutečně vtipně. Současně však nemám nejmenší problém uznat, že si našel své publikum, které jeho tvorbu miluje, navštěvuje jeho představení a dobrovolně za ně utrácí své peníze. Každý člověk má právo bavit se tím, co mu vyhovuje, a není mou rolí rozhodovat, co je správná a co špatná forma zábavy. Můj problém začíná ve chvíli, kdy se zábava přestane soustředit na své vlastní poslání a začne si osobovat právo vychovávat, poučovat a politicky směrovat publikum, které si přišlo odpočinout od každodenní reality.

Právě v tomto okamžiku se podle mého názoru dostáváme k podstatě problému, který dnes prostupuje značnou částí české kulturní scény. Herec samozřejmě má právo na politický názor. Stejně jako zpěvák, režisér, uklízečka, řidič autobusu nebo prodavačka v samoobsluze. Nikdy jsem nepatřil mezi lidi, kteří by umělcům upírali občanská práva nebo po nich požadovali, aby své názory skrývali. Naopak. Pokud chce herec vystoupit v televizní debatě, poskytnout rozhovor novinám, účastnit se demonstrace nebo veřejně podpořit politickou stranu, je to jeho svobodné rozhodnutí. Jenže stejně tak by mělo být respektováno právo diváka koupit si vstupenku na divadelní představení bez toho, aby se z něj po několika minutách stal účastník politického školení.

O to více mě podobné výstupy překvapují u člověka, který stojí v čele úspěšného projektu, jakým je ostravské Divadlo Mír. Instituce, která se ráda prezentuje jako moderní kulturní prostor, přitom nežije pouze z prodaných vstupenek. Stejně jako řada jiných kulturních subjektů využívá podporu veřejných rozpočtů, ať už městských, krajských nebo státních. Neříkám to jako výtku. Kultura byla podporována vždy a v rozumné míře to považuji za legitimní. Přesto si nelze nevšimnout určitého paradoxu. Na jedné straně proudí do kulturních institucí peníze od daňových poplatníků všech politických názorů a přesvědčení, na straně druhé se stále častěji objevují snahy část těchto daňových poplatníků z jeviště zesměšňovat, moralizovat nebo jim vysvětlovat, jaké názory jsou správné a jaké nikoliv.

Možná právě proto mě na celé věci nejvíce netrápí samotný obsah onoho vystoupení. Vulgarity samy o sobě svět nezmění a Andrej Babiš kvůli nim neodejde do politického důchodu. Mnohem více mě znepokojuje trend, který se za podobnými výstupy skrývá. Mám totiž stále silnější pocit, že v České republice pomalu mizí apolitičtí umělci. Nemyslím tím lidi bez názoru. Myslím tím umělce, kteří dokázali oddělit svou tvorbu od své politické preference a kteří chápali, že divák si nekupuje vstupenku proto, aby byl převychováván, ale proto, aby se pobavil, zamyslel nebo kulturně obohatil. Dnes jako by stále více platilo, že umělec musí být zároveň aktivistou, komentátorem veřejného dění, politickým bojovníkem a samozvaným vychovatelem společnosti.

Právě zde si dovolím použít slovo, které mnohým nebude příjemné. Svazáctví. Ne v historickém smyslu, ne jako členství v konkrétní organizaci, ale jako určitý způsob myšlení. Jako přesvědčení, že člověk nestačí být dobrým hercem, zpěvákem nebo režisérem, nýbrž že má téměř povinnost využívat svůj veřejný prostor k šíření správných názorů a k usměrňování těch, kteří si dovolují myslet jinak. Transparenty se změnily, hesla se změnila, doba se změnila. Jen ta zvláštní touha vychovávat ostatní zůstává překvapivě podobná.

Možná jsem staromódní. Možná skutečně patřím do jiné doby. Přesto si stále myslím, že když si koupím vstupenku do divadla, měl bych dostat divadlo. Když si koupím vstupenku na koncert, měl bych dostat koncert. A když si chci vyslechnout politický projev, najdu si ho sám a dobrovolně. Nepotřebuji, aby na mě vyskočil mezi kulisami, reflektory a potleskem publika. Umění má spojovat, inspirovat a přinášet pohledy na svět. Ve chvíli, kdy se však začne měnit v nástroj politické agitace, ztrácí podle mého názoru část své svobody i své důstojnosti.

Pro ty, kteří chtějí znát konkrétní souvislosti, přikládám odkaz na článek, který mě k napsání této glosy inspiroval:

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)