
Když účet za velkou politiku přijde k malé peněžence
D. D. KRAJČA
Nafta v Německu až za 2,70 eura za litr. No ty vole. A hádejte, komu přesně tohle hraje do karet. AfD. Její raketový vzestup v Německu podle mě nevzniká ve vzduchoprázdnu a už vůbec ho nelze donekonečna vysvětlovat tím, že se Němci jednoho krásného rána probudili a hromadně změnili svoje politické přesvědčení. Lidé prostě začínají mít dost toho, že se jim jedno velké politické rozhodnutí za druhým postupně propisuje do každodenního života, do účtů za energie, do cen potravin, do nákladů firem a nakonec samozřejmě také do čísla, které na ně svítí ze stojanu čerpací stanice.
A nejde zdaleka jen o naftu. Dejte vedle sebe Green Deal, emisní povolenky, migraci a náklady s ní spojené, rostoucí životní náklady, drahé energie, obrovské částky směřující na podporu Ukrajiny a k tomu politické rozhodnutí postupně se zbavit ruských energetických surovin. Každou jednotlivou položku můžeme obhajovat, vysvětlovat, zdůvodňovat nebo o ní vést nekonečné politické debaty, jenže běžný člověk nakonec všechny tyto debaty sečte na jednom jediném místě, ve vlastní peněžence. A právě tam podle mě začíná problém, který evropská politika příliš dlouho odmítala vidět, protože občan může souhlasit s velkými cíli, může chápat jejich důvody, ale jeho ochota nést jejich ekonomické důsledky rozhodně není bezedná.
Možná už bychom si proto konečně měli přiznat jednu nepříjemnou skutečnost. Evropa prostě není připravena úplně se odstřihnout od ruských surovin, aniž by to mělo citelné následky pro její ekonomiku a životní úroveň obyvatel. To není otázka toho, co chceme, čemu věříme, komu fandíme nebo na které straně geopolitického sporu stojíme.
Můžeme přijímat sebeodvážnější politická rozhodnutí a můžeme je obalit sebehezčími hesly, jenže člověka stojícího u čerpací stanice nakonec nezajímá tisková konference v Bruselu, nýbrž číslo na stojanu, stejně jako rodinu doma nezajímá politická deklarace, ale částka na faktuře za elektřinu a plyn.
A jako by toho nebylo dost, přidal se k tomu válečný ropný a plynový bordel kolem Íránu, Spojených států a Hormuzského průlivu, tedy jedné z nejdůležitějších energetických tepen planety. Najednou máme další nejistotu kolem dodávek, další tlak na světové ceny ropy a další nádhernou ukázku toho, jak křehká celá naše energetická rovnice ve skutečnosti je. Na jedné straně se chceme zbavit ruských surovin, na druhé straně zjišťujeme, že alternativní světové dodavatelské cesty nejsou žádným bezedným a dokonale bezpečným kohoutkem, který stačí otevřít a všechno bude pokračovat jako dřív.
Když si to tedy všechno položíme na jeden stůl, máme Green Deal, emisní povolenky, migraci, miliardy směřující na Ukrajinu, drahé energie, postupné odstřihávání od ruských surovin a teď ještě další konflikt komplikující situaci kolem Hormuzského průlivu a světového trhu s ropou. A potom se někdo s vážnou tváří diví, že AfD v Německu roste.
Podle mě se miliony Němců nestaly přes noc jinými lidmi, pouze se změnil svět kolem nich a s ním se mění také jejich volební chování. Když lidem dlouhodobě saháte stále hlouběji do peněženek a zároveň jim vysvětlujete, že je to všechno nutné pro nějaké vyšší dobro, dříve nebo později přijde okamžik, kdy část z nich odpoví volebním lístkem.
Právě proto si myslím, že tohle už dávno není debata o tom, co bychom si přáli, aby se stalo, nýbrž o tom, co se před našima očima skutečně děje. Pokud bude tlak na životní úroveň pokračovat a evropská politika bude zároveň předstírat, že ekonomické možnosti obyvatel jsou nekonečné, někde to prostě musí prasknout. Německo nám možná právě ukazuje, jak takové prasknutí může vypadat u volebních uren, a čím déle budeme každého nespokojeného voliče pouze nálepkovat namísto toho, abychom se zabývali příčinami jeho nespokojenosti, tím větší prostor těmto stranám sami vytvoříme.
A někde v Kremlu podle mě sedí Putin, popíjí podmáslí a musí se smát jako magor, protože jestli bylo cílem evropské politiky oslabit Rusko a současně udržet Evropu ekonomicky silnou, energeticky bezpečnou, politicky stabilní a společensky jednotnou, potom musí být pohled na současný evropský chaos pro Kreml zatraceně příjemnou podívanou. Největší průšvih totiž nevidím v tom, co chceme, aby byla pravda, ale v okamžiku, kdy přestaneme být ochotni připustit realitu jen proto, že se nám politicky nehodí.
A víte, koho je mi v celé téhle situaci v České republice skoro líto? Bureše. Ten chlap a jeho partaj mají na průšvihy kolem sebe fakt mimořádné štěstí, protože v jednom volebním období jim šéfoval covid a teď jim do toho spadl tenhle válečný, ropný a plynový bordel. Samozřejmě že zdražování má svoje příčiny a rozumný člověk vidí, že cenu ropy na světových trzích ani situaci v Hormuzském průlivu neurčuje jeden člověk sedící ve Strakově akademii, jenže opozice se toho politicky chytila opravdu mistrně a vlastně se jí ani nedivím, protože politika je politika a protivníkova slabina se prostě využívá. Takže až budete stát u čerpacího stojanu a sledovat, jak vám naskakují koruny, nezapomeňte, kdo za to podle domácího politického folkloru může. Přece Babiš. To, co se mezitím děje s ropou, plynem, Íránem, Hormuzem a světovými trhy, je zřejmě jen naprosto nepodstatný detail. A tohle prosím píšu jako člověk, který Bureše fakt nemusí.
Daniel Danndys Krajča, FB
- Když účet za velkou politiku přijde k malé peněžence - 14.9.2026
- Thomas Paukner: Jak to bylo s Filipem Turkem? - 14.9.2026
- Držte hubu! - 14.9.2026

Autor článku už by tohleto hulit neměl.
Nedělá mu to dobře.
Já bych toho hejska zas tak snadno nevyviňoval. Za kovidu se mohl rozhodnout, že si vzpomene na střední školu, spočítá si to sám a v břenu 2020 tedy mohl a měl vědět, že je to celé jeden velkej podvod – a podle mého to nepochybně věděl. Výsledkem je stav, kdy NKÚ konstatovala, že se 970 miliard rozfofrovalo za bůhvíco a tím se nastavil nový standard rozpočtového schodku, s nímž už asi nikdy nikdo nehne.
Antirusko tady rozjel Vrbětickou pohádkou taky AB, která byla zas o znalostech ze střední školy a zdravém rozumu. Anihilace stovek tun munice bez exploze je buď nesmysl a nebo důkaz, že je rusko technologicky tak daleko, že je veškerý odpor marný.
Takže já oba tyto příběhy beru jako důkaz neexistence nějakých opozic, ale naopak jednolité Národní fronty, jíž je Bureš stejně pevnou součástí jako Ropušan a dnes i Okamura s Macinkou (ti možná ještě netuší, že to nepůjde ustát a slouží poslední období).