A jsou tu zase, ony tak málo populární volby do Senátu Parlamentu České republiky… Tvůrci Ústavy ale rozhodli, že Parlament ČR bude dvoukomorový a volby třetiny senátorů se musí konat co dva roky (čl. 16 odst. 2 Ústavy; viz mapa na konci článku). Proto je opětovně informační prostor zaplaven moudrostmi o nepostradatelnosti této druhé komory coby strážce demokracie a důstojné prezentace Česka v zahraničí. Vzniká tak dojem, že většina států na této planetě nedorostla úrovně českých propagátorů senátu: podle databáze Meziparlamentní unie je totiž v současném světě 107 jednokomorových a 82 dvoukomorových parlamentů.

Pro a proti

Diskuse o smyslu Senátu trvá v Česku od přípravy Ústavy ČR, tedy přibližně 35 let. Jak už to tak v politice bývá, spory nevedou k hledání pravdy, ale v utvrzování protivníků v jejich předsudcích. Proto uplynulé dekády povětšině opakovaly výchozí teze, než nacházely nové argumenty.

• Zachovat Senát

Senát je pojistkou zajištující kvalitu přijímaných zákonů, ochránce před „zbrklým demokratismem“. Ústavou stanovená procedura přijímání zákonů vyžaduje jejich schválení Senátem či přehlasování senátního odmítnutí Poslaneckou sněmovnou. Toto zpomalení legislativního procesu pomocí „komory střízlivého druhého zamyšlení“ vytváří podmínky pro odstranění nedostatků v zákonech. Jak upozorňuje almanach Senátu, za roky 1996 až 2025 bylo při projednávání v Senátu podpořeno 1961 zákonů, pozměňovací návrhy byla podány v 643 případech, 168 návrhů zákonů bylo zamítnuto a v osmi případech nebylo přijato usnesení.

• Zrušit Senát

I když se v Senátu podařilo zachytit řadu chyb v předlohách zákonů schválených Poslaneckou sněmovnou, zároveň ale byl se souhlasem Senátu přijat nejeden problematický či nedokonalý zákon. Česko má i jiné mechanismy kontroly a zpomalování legislativy – například prezidentské veto, ale i možnost stížnosti k Ústavnímu soudu. Napravovat pochybení v zákonech je možné i přijímáním novel. Nelze prokázat, že díky Senátu jsou v Česku kvalitnější zákony než například na Slovensku, které má jednokomorový parlament. Ochranou proti chybám v zákonech by mohlo být i omezení pravomocí státu ve prospěch samosprávy.

• Zachovat Senát

Senát je strážcem demokracie v Česku. Jeho vedení zastává nekompromisní stanoviska v zahraniční politice, ať již jde o Tchaj-wan, Ukrajinu či Rusko.

• Zrušit Senát

Od vzniku Senátu doprovází tuto komoru Parlamentu ČR demokratický deficit v podobě malé volební účasti. Jak uvádí volební server Českého statistického úřadu, například před dvěma lety se 2. kola voleb do Senátu účastnilo pouze 17,5 % oprávněných voličů. Předseda Senátu, který se stal hrdinským symbolem boje proti principu jedné Číny, získal v druhém kole přibližně 23,2 % hlasů oprávněných voličů.

• Zachovat Senát

V rozporu s tvrzením závistivců provoz Senátu není drahý. Jeho rozpočet na letošní rok činí necelých 734 milionů korun. V rámci schválených výdajů státního rozpočtu, které dosahují téměř 2,4 bilionů korun, to není mnoho.

• Zrušit Senát

Už při hlasování voličů o ústavním dodatku, kterým byl v Nebrasce zrušen dvoukomorový systém, patřilo mezi základní argumenty snížení nákladů a zvýšení efektivity: „Proč mají dvě skupiny lidí dělat totéž?“ V Česku, kde je základní plat senátora a poslance shodný, ale pracovní nároky na výkon těchto funkcí jsou odlišené, se zdá, že křeslo senátora je nejlukrativnější pozice v politickém systému České republiky.

• Zachovat Senát

Do Senátu jsou pomocí většinového systému vybírány osobnosti, zatímco do Poslanecké sněmovny pomocí systému poměrného zastoupení představitelé politických stran, jejich koalic a politických hnutí.

• Zrušit Senát

Pro volby do Senátu byl vybrán dvoukolový většinový systém. Ten podporuje existenci, tedy volební úspěch, více politických stran. Tak také v končícím volebním období působí v Senátu PČR pět klubů (jedna senátorka je nezařazena), v nichž jsou senátoři, kteří kandidovali za více než deset politických stran či jako nezávislí, což je situace srovnatelná s Poslaneckou sněmovnou.

• Zachovat Senát

Senát nelze zrušit, protože by to vyžadovalo ústavní reformu – ať již dodatek o změně počtu komor parlamentu, nebo o ústavním referendu. K přijetí ústavního zákona je ale nutný souhlas třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů (čl. 39 odst. 4 Ústavy). Senát by tedy musel rozhodnout o vlastní likvidaci. Předpokládat však, že si „kapři vypustí svůj rybník“, je naivní.

• Zrušit Senát

Při zachování současného ústavního pořádku by bylo možné zohlednit soukromé zájmy senátorů, tedy přání udržet si výhody spojené se statutem senátora, jejich začleněním do Poslanecké sněmovny – třeba po vzoru Švédska. V Česku jsou poslanci voleni na čtyři roky, zatímco senátoři jsou voleni na šest let, a to každé dva roky třetina z nich. V případě přeřazení senátorů do Sněmovny na začátku volebního období poslanců by si třetina senátorů zachovala dvouletý zbytek mandátu, třetina by si mandát prodloužila a třetina zkrátila – což by už mohlo být za určitých podmínek průchozí. Časem by bylo vhodné takto nabobtnalý počet poslanců snížit.

Rozporuplná minulost

Traduje se, že moderní senát je potomkem svého slavného římského předka. Není to zcela přesné. Už před římským senátem tu byla Gerúsia, spartský senát, rada starších. V ní zasedali dva králové a 28 nejméně šedesátiletých gerontů volených doživotně z řad majetných rodin. Dodnes se onen princip životních zkušeností při výběru senátorů mnohde ctí: i v Česku je podmínkou pro kandidaturu na poslance dosažení věku 21 let, zatímco pro kandidaturu na senátora 40 let. Gerúsia se podobala současným senátům tím, že se podílela na legislativě. Naopak onen tolik ctěný římský senát prošel velkým vývoje a neměl vždy zákonodárnou moc.

V podvědomí mnohých konzervativních uctívačů senátu ovšem není jen jeho římský předchůdce – povětšině to je britská Sněmovna lordů. Nebo také Panská sněmovna, tedy horní komora Říšské rady, parlamentu rakouského císařství. Byla zřízena v roce 1861, tedy v dobách nepřiznivých pro všeobecné volební právo. Tvořena byla arcivévody, dále pak dědičně představiteli císařem vybraných šlechtických rodů plus senátory ex officio, kteří se stali členy Panské sněmovny díky úřadu, který zastávali (arcibiskupové a biskupové s knížecím titulem). Zvláštní skupinu tvořili císařem doživotně jmenovaní občané za zásluhy o stát a církev, vědu a umění. V případě dolní komory se po reformě z roku 1907 volili poslanci pomocí většinového dvoukolového systému – tedy jako dnes do Senátu.

První Československá republika také zřídila dvoukomorový parlament, ovšem jak do poslanecké sněmovny, tak i do senátu se volilo na základě poměrného sytému. Během trvání 1. republiky ale prezident vždy využil své pravomoci a senát rozpustil, aby se volby do obou komor mohly konat současně.

Smysl Senátu

I když se dnes mnozí komentátoři při obhajobě Senátu dovolávají posvátnosti Ústavy, samotný vznik této druhé komory Parlamentu ČR nebyl zrovna oslavou práva. Když poslanci Federálního shromáždění v listopadu 1992 zvedli ruku pro ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, domnívali se, že budou převedeni do Senátu České republiky. Jeho existenci sice Ústava České republiky, přijatá v prosinci 1992, přepokládala (tzv. Prozatímní Senát), avšak jeho zaplnění federálními poslanci předpokládalo zvláštní zákon České republiky. Jenže poslanci České národní rady tento ústavní zákon nepřijali. Jistě tomu tak bylo ze závažných, nesobeckých důvodů. A tak Česká republika sice měla od ledna 1993 na ústavním papíře dvoukomorový parlament, ale první senátoři byli voleni přímo, a to až v listopadu 1996.

Senát jako druhá komora může mít smysl ze dvou důvodů. Především to může být poradní sbor. Druhým věcným důvodem existence senátu může být složitost společnosti. Dvoukomorový systém má věcný význam v tom, že každá komora plní jinou funkci. Variacím se meze nekladou. V Německu se Spolková rada podílí na legislativním procesu, ale její členy vybírají jednotlivé spolkové země – nikoliv přímo voliči. V česko-slovenském dvoukomorovém Federální shromáždění byl v letech 1969 až 1992 počet poslanců ve Sněmovně lidu z obou republik dán počtem obyvatel; v případě Sněmovny národů byl počet poslanců z obou republik shodný. Jinou formu má kanadská federace. Ta dává velké pravomoci provinciím a teritoriím, na centrální úrovni pak v parlamentu vedle přímo volené poslanecké sněmovny zasedá senát, jehož členové jsou jmenováni generálním guvernérem na návrh premiéra. V malém unitárním státě s etnicky jednotným obyvatelstvem nelze existenci takového senátu racionálně zdůvodnit.

Možnost změny

I neúplné přehledy přechodu od dvoukomorového k jednokomorovému parlamentu, které přináší například Benátská komise Rady Evropy, naznačují dvě možné cesty: referendum (například Nebraska či Bavorsko), nebo spojení komor, tedy sebezrušení rekonstrukcí ústavy (Norsko, Nový Zéland, Island, Dánsko…). V Česku by obě tyto varianty vyžadovaly výše zmíněný ústavní dodatek. Zkušenost například Švédska ukazuje, že podmínky pro takovouto úpravu ústavy může přinést až volební porážka těch politických stran, které měly převahu v nadbytečné komoře – tedy těch, pro které byla existence senátu až do voleb výhodná.

Malá účast při volbě senátorů v Česku je spojena s intuitivním odmítáním „panské“ komory levicově a někdy i středově orientovanými voliči. Výsledkem je Senát, v němž má pravice pohodlnou většinu. Aby ale nedošlo k omylu: v Česku úměrně k prohlubujícímu se štěpení společnosti v poslední době obliba Senátu vzrostla. Tak podle výzkumu CVVM z března a dubna tohoto roku důvěra v Senát Parlamentu ČR překonala úroveň nedůvěry (39 % důvěra, 28 % nedůvěra); tím Senát získal lepší skóre než Poslanecká sněmovna (důvěra 20 %, nedůvěra 41 %). Přesto stále platí: elementární a tak trochu paradoxní podmínkou zrušení Senátu Parlamentu ČR je vysoká účast voličů při volbách senátorů. A samozřejmě podpora těch kandidátů, kteří vědí, že v podmínkách České republiky je druhá parlamentní komora zbytečná.