Začala už studená válka mezi Bidenem a Izraelem?

Ostrá kritika ze strany izraelské administrativy v kombinaci s obnoveným ústupkem vůči Íránu nevěstí pro alianci nic dobrého. Jak vážně myslí prezident požadavek, aby se Izrael podřídil jeho požadavkům?

Pokud jde o izraelského premiéra Naftaliho Bennetta a ministra zahraničí Jaira Lapida, přinesl uplynulý týden dokonalou bouři okolností, která hrozí zkomplikovat jejich naděje na lepší vztahy se Spojenými státy.

K tomu se přidala zpráva, že se Írán vrací k jaderným jednáním ve Vídni. Toto tedy byly rány nadějím, že jim sesazení bývalého premiéra Benjamina Netanjahua, kterého Bidenův tým považuje za ztělesněného ďábla, zajistí prezidentovu přízeň a ochrání je před nepřátelstvím, které bylo charakteristické pro postoj USA k Jeruzalému v době, kdy byli demokraté naposledy u moci.

Možná věděli, že oznámení o výstavbě několika tisíc nových domů ve stávajících osadách na Západním břehu Jordánu, stejně jako označení šesti palestinských nevládních organizací za teroristické skupiny, vyvolá hněv Washingtonu. Oba si také bolestně uvědomují, že se jim nepodařilo přesvědčit Američany, aby ustoupili od svého odhodlání obnovit snahy o uklidnění Íránu a přivést ho zpět k jaderné dohodě, která je podle Izraelců katastrofou.

Navíc prezidentovo jasné odhodlání znovu otevřít americký konzulát v Jeruzalémě, který by sloužil jako velvyslanectví pro Palestince, i když je ochoten počkat, až izraelská koalice v listopadu schválí rozpočet, vystavuje jejich vládu nebezpečí pádu, pokud se jim nepodaří zastavit něco, co podkopává suverenitu Izraele nad jeho hlavním městem.

Pokud ano, čeká židovský stát v příštích letech těžká jízda. A žádné vytírání očí vírou v bipartitní konsensus v Americe podporující americko-izraelské spojenectví nebude stačit na zmírnění škod, které by mohla napáchat tato otevřeně antagonistická administrativa.

Argumenty pro nejhorší možný scénář rychlého a prudkého poklesu přátelství mezi oběma národy jsou silné.

Hodně se mluvilo a mluví o vřelých citech Bidenova ministra zahraničí Antonyho Blinkena a poradce pro národní bezpečnost Jakea Sullivana k Izraeli. A jakkoli měla tato trojice v průběhu let mnoho neshod s izraelskými představiteli, zejména během Obamovy administrativy, v níž všichni působili, není toto tvrzení nepravdivé. Na rozdíl od Obamy chovají všichni tři k židovskému státu určitou náklonnost a v Bidenově případě se vyznání přátelství datuje až do počátků jeho půlstoletí ve veřejné funkci.

Biden si také nenechá líbit kritiku. Jeho sebevědomí je takové, že výzvy vůči svému diktátu považuje za urážky. Netanjahu se o tom přesvědčil, když oznámení o výstavbě domů v Jeruzalémě v roce 2010 během Bidenovy návštěvy vedlo k velkému incidentu mezi oběma zeměmi kvůli údajně zraněným citům tehdejšího viceprezidenta.

Pokud se od té doby něco posunulo, tak to, že je Biden ještě více strohý, jak ukazují jeho soustavně zkratkovité reakce na předem nepřipravené otázky občanů i novinářů v posledních dvou letech.

Podmíneční přátelé Izraele

Biden a jeho hlavní poradci nejsou úplní fantastové, takže na rozdíl od bývalého prezidenta Baracka Obamy ve skutečnosti neočekávají, že se jim podaří zázračně dosáhnout dvoustátního řešení, které Palestinci nechtějí. Pokud si však Bennett udrží páteř a vzepře se Bidenově vůli ohledně konzulátu nebo najde odvahu se mu veřejně postavit v otázce Íránu, může mít zpětný ráz vážné následky.

Shermanová byla architektkou katastrofálních jaderných dohod se Severní Koreou i Íránem a ze svých chyb se nepoučila. Malley byl mimo jiné apologetem palestinského vůdce/teroristy Jásira Arafata a předním zastáncem sbližování s Íránem.

Stejně znepokojující je skutečnost, že v celé federální byrokracii jsou lidé, jako například Hady Amr, náměstek ministra zahraničí pro izraelské a palestinské záležitosti, kteří odrážejí názory demokratické základny na Blízký východ. Jsou mladší a více v souladu s intersekcionální ideologií a myšlenkami kritické rasové teorie, které dominují akademickému a levicovému aktivistickému diskurzu, a na Izrael pohlížejí s takovou mírou nepřátelství, jaká chybí starším mírovým zpracovatelům a diplomatům.

To znamená, že jakýkoli vzdor vůči izraelské administrativě poslouží levici jako příležitost k ještě důraznějším útokům na Izrael pod záminkou obrany prezidenta.

To vytváří skličující vyhlídky pro ty v Izraeli nebo ve Spojených státech, kteří se drží víry, že se v nadcházejících letech nebudou opakovat nepřetržité bitvy mezi Washingtonem a Jeruzalémem, které charakterizovaly vztahy mezi Obamou a Netanjahuem v letech 2009-2016.

Přesto Bennett a Lapid neztrácejí naději, že se jim podaří zabránit tomu, aby se jim situace vymkla z rukou.

Zaprvé mohou usilovat o to, aby Biden dodržel svůj slib, že spory s Izraelem zůstanou soukromé, místo aby se odehrávaly na veřejnosti, jak to dělal Obama. Pokud se tak stane, nebudou se ani ty nejhorší neshody zdát tak zlé.

Zadruhé mohou doufat, že nepřátelé Izraele, jak se jim to v nedávné historii často stávalo, přetáhnou své karty a zatlačí Bidenův tým zpět do kouta Izraele. Palestinský odmítavý postoj a podpora teroru a vůle Íránu dosáhnout svých jaderných ambicí – stejně jako jeho hodnocení, že je Biden příliš slabý na to, aby jim zabránil v dosažení jakéhokoli z jejich cílů – by se nakonec mohly ukázat jako rozhodující.

Biden nemá žádný politický kapitál, který by mohl spálit

V neposlední řadě mohou také počítat s nefunkčností Bidenovy administrativy. V uplynulých devíti měsících se demokraté vypořádali s celou řadou problémů, včetně katastrofy v Afghánistánu, krize na jižní hranici, zhroucení dodavatelského řetězce výrobků a ekonomické nevolnosti, která spolu s pandemií koronaviru jen tak nezmizí. Tyto problémy poslaly Bidenova volební čísla hluboko dolů, přestože začínal své prezidentství s obrovskou zásobou dobré vůle a podpory těch, kteří doufali, že představuje uklidňující vliv a kompetenci.

Zda se tyto naděje naplní, záleží na Bidenovi, nikoli na jeho izraelských partnerech.

• United with Israel