31.5.2026
Redakce
0
Kategorie: Společnost1 přečtení

Já jsem malý Sudeťáček a přišel jsem se kamarádit

Sdílejte článek:

CHALLENGER

Trdlování Sudeťáků v Brně nám nabízí poněkud netradiční možnost, jak se podívat na českou politiku. Myslím, že se na to díváme málo systémově. Abychom pochopili, wo co tady gou, měli bychom se na situaci kolem soudruha Bratwursta dívat trochu praktičtější optikou.

Soudruh Bratwurst nejel do Brünn si tak trochu zahajlovat bezdůvodně. Jasně: Sudetendeutsche Landsmannschaft si na svém zasedání v roce 2016 odhlasoval do stanov, že se jako organizace zříká majetkových a jiných nároků. Co však považuje za nepodkročitelné, je, aby Kocourkov zrušil ty Benešovy dekrety, jen jako gesto dobré vůle a uznal, že prostě pochybil.

Sudetendeutsche Landsmannschaft existuje od roku 1950, čili se nikdy ani žádných majetkových nároků nemůže domáhat, protože v Kocourkově žádný majetek nikdy neměl. Kdo však majetek měl, byli bývalí českoslovenští občané, kteří v 92,6 % v roce 1938 podporovali soudruha Henleina a mluvili německy, nosili hákenkrojce, hnědé košile a bílé ponožky. Ti by teoreticky na majetek nárok mít mohli a nějaké stanovy nějakého spolku jim můžou být u prdele. Stačí zrušit ty dekrety. Jen dva prstíčky tam strčíme, a hned zase půjdeme. Jen škoda, že se podobná právně-morální zásada neuplatnila třeba u soudu se soudruhem Ferim a jeho milostnými avantýrami. Mohla být aspoň sranda.

Můj dědeček s babičkou bydleli v Házlově (později Haslau), což je české území už od roku 1319, kdy Jan Lucemburský uzavřel dohodu s Jindřichem Javorským. Přesto se ještě před samotným Mnichovem museli spakovat a odjet jen s jedním kufrem, protože se soudruhům příznivcům soudruha Henleina nelíbilo, jakou mají národnost. Důvodem nebyla Mnichovská dohoda. Bylo to hrozba fyzickou likvidací. Soudruzi na to šli chytře. Známí kamaraden jim přišli tajně říct, že henten soudruh Henlein a jeho věrní druzi se na ně chystají s pochodněmi a vidlemi, tak ať na nic nečekají a utíkají, a tak se dědeček s babičkou sbalili a utekli ještě dva měsíce předtím, než se vědělo, že bude nějakej Mnichov. Chytli to ještě dobře, protože byli sami, hned si pronajali bydlení v Berouně a nemuseli zůstávat v utečeneckém táboře v době, kdy museli ze Sudet za demarkační linii jít všichni ostatní s nevhodným kádrovým profilem a tržní cena nájmu se zvýšila, zatímco jeho dostupnost se rapidně snížila.

Mám být naštvaný na soudruha Bratwursta? Soudruh Bratwurst je předvídatelný. Sudeťáci a jejich potomci se scházejí, brečí nad dějinnou nespravedlností, platí soudruhu Bratwurstovi příspěvky, a tak se soudruh Bratwurst musí starat o svoje lidi. Tímhle to soudruh Bratwurst trochu posral, protože svým tak trochu hajlováním v Brünn na sebe zbytečně upozornil. Měli bychom mu být vděční.

Tak trochu hajlování Berndta Posselta, u kterého mu sekundoval náš rozvědčík a lidovecký hejtman Grolich, je totiž čistě vnitropolitická záležitost. Tihle dva jsou taky předvídatelní. Prostě uvidí cizí prdel, tak do ní vlezou.

Bratwurstovi ale taky osobně sekundovali soudruh Babiš a soudruh Macinka, velcí zastánci českých zájmů, vůbec nebyli proti.

Myslím, že kdo má v hlavě mozek, ten musí vědět, že tady nejde o nějaké porozumění, bratříčkování, předvádění tanečků a folklórních souborů. Jde tu o prachy. V první řadě jde o prachy, v druhé řadě jde taky o prachy a pak dlouho nic, velká kupka hnoje a pak jde zase o prachy. Takové jsou priority, soudruzi. Bratwurst by neinvestoval tolik, kdyby mu šlo o to jen ukázat, že malý Sudeťáček se chce kamarádit. To by si svůj sjezd udělal v Německu a pozval by tam naše vepřové hlavy, jako je třeba soudruh rozvědčík, aby se šly vožrat. Soudruh rozvědčík Pávek by nepřebíral záštitu, kdyby si nespočítal, že mu německé neziskovky nenasypou do kampaně miliony. A ty miliony na rozvědčíkovu kampaň se neplatí, že by chtěl být soudruh Bratwurst jen kamarád. To dá kurva rozum.

Nejprve si představme, jak by takové odškodňování sudeťáků vlastně vypadalo. Do Třetí říše bylo po konci WWII odsunuto celkem 2 200 000 československých Němců. Na svých toulkách světovým zdravotnictvím jsem se například setkal s jistou paní Aldeheid. Protože moje příjmení je taky německé, paní Aldeheid se ke mně hlásila a vedli jsme spolu četné konverzace. Tak jsem toho využil a zeptal se na ten odsun. Paní Aldeheid měla 12 let, když ji v rámci řízeného odsunu spakovali z města Reichenberg (později Liberec). Strčili ji s rodiči do hitláku se dvěma kufry, odvezli je vlakem na hranici, tam je za hraničním kamenem hezky vysadili a vyházeli jim kufry z vlaku, aby dál šli pěšky. Paní Aldeheid došla až do Hannoveru. První zimu 1945 nepřežilo víc vysídlených dětí než za předchozích 5 let humanitárního bombardování z Lancasterů, B-17 a B-24 s hezkým názvem Liberator (škoda, že ne humanitarian bomber). Pak si vzala anglického vojáka dislokovaného v okupační zóně a odstěhovala se do jihovýchodní Anglie. Paní Aldeheid již nežije, ale její děti ano.

Paní Aldeheid si sice jako dítě sáhla na dno. Ale po většinu života žila lépe a komfortněji než my tady v prasečáku. A zatímco její děti budou možná v budoucnosti moci žádat čekoprasečák o odškodnění, moje děti nebudou moci žádat vládu Anglie a USA, že podepsali Stalinovi Jaltskou dohodu, dle níž jsme bohužel spadli do sféry vlivu sovětských soudruhů, což vytvořilo režim, který nechal vyrůst takové kretény, kteří nám tu dnes vládnou. To jsou naprosto nevratné škody.

Já a moje děti ale nemůžeme žádat německou a už vůbec ne českou vládu o odškodnění za majetek, o který naše rodina přišla jen od roku 1938. Ke dnešku eviduji škodu ve výši cca 25 milionů. Není to jen majetek ukradený Němci. Je to také majetek ukradený komoušema a pak majetek ukradený polistopadovými vládami a jejich justicí. Ale to už je jen taková drobnost. Inflaci, chronické neplacení přesčasů v nemocnici a dlouhodobou regulaci ceny vlastní práce pod úrovní tržní hodnoty a rozdávání mých daňových prostředků nemakačenkům do toho nepočítám.

Při odškodnění nejde o to, že by zítra ráno u dveří Ministerstva financí stál milion Sudeťáků s fakturou na dva biliony. Tak jednoduché to samozřejmě není. Jde o něco mnohem horšího. Jde o otevření dveří.

Jakmile jednou stát zruší Benešovy dekrety, připustí, že základní poválečné majetkové uspořádání bylo morálně vadné a nezákonné. Vznikne jazyk, kterým lze napsat žalobu. A jakmile existuje žaloba, existuje advokát. Advokátů je hodně. Nemají do čeho píchnout. Čeká se na ránu, která jim umožní slušnou existenci jako v devadesátkách umožňovaly restituce. Advokátní stav na restitucích zbohatl. Jakmile existuje advokát, existuje znalecký posudek. Jakmile existuje znalecký posudek, existuje soudce. A jakmile existuje soudce, existuje rozsudek, smír, politická dohoda, odškodňovací fond nebo jiná právně vypadající konstrukce, na jejímž konci stojí daňový poplatník s holou prdelí a státní rozpočet s dírou jak po zásahu jadernou náloží.

Takže si to představme, soudruzi. Dejme tomu, že polovina, tedy 1 milion malých Sudeťáčků, si v průměru přijde na dva miliony odškodnění per capita.

Netvrdím, že účet ve výši dvou bilionů leží na stole. Tvrdím, že pokud někdo otevírá dveře k diskusi o poválečných krocích vlády, otevírá dveře i individuálním nárokům a tudíž má povinnost říct, jak velké riziko tím vytváří. Kolik potenciálních žalobců? Jaký průměrný nárok? Jaká procesní úspěšnost? Jaké jsou náklady na právní zastoupení? Jaký dopad to má na státní dluh, korunu, inflaci a úrokové sazby?

Jestli se někomu nelíbí můj model milion žalobců krát dva miliony korun, ať předloží vlastní. Ne uklidňující žvásty o smíření, ne morální gymnastiku ani právní analýzu placenou tím, kdo předem ví, jaký chce její výsledek. S judikátem Ústavního soudu si v naší zemi můžeme vytřít prdel, když přijde nějaký další. Judikáty se vzájemně popírají, což jsme jasně prokázali už při posouzení Fialova konsolidačního balíčku.

Myslím číslo. Ekonomický model. Výpočet. Kolik tedy? Dvě miliardy? Dvě stě miliard? Bilion? Nebo jen doufáme, že se ten náš „právní stát“ v pravý okamžik promění v gumovou zeď a tentokrát bude ohýbat právo v náš prospěch? Když se „odškodňovaly“ církve, tak se taky nic neřešilo, ale kdo si to dnes pamatuje, těch vytištěných 100 miliard. Dnes si zmrdi z ÚS vydají jeden judikát a zítra jiný. Taková je realita.

Dva miliony na osobu přitom nejsou žádnou hysterickou horní hranicí. Naopak. Je to spíš velmi konzervativní pracovní odhad. Pro deset tisíc eur, tedy pro tři průměrné německé výplaty, by se do historicky, důkazně a procesně složitého sporu pouštěl málokdo. Nikdo kvůli takové částce nebude shánět archivní listiny, genealogii, překlady, znalce ani drahého advokáta, aby se roky hádal s českým státem. Pokud má nárok vyvolat reálnou žalobní motivaci, rozhodně nebude symbolický. Bude kurva hodně mastný. A majetkové nároky za domy, grunty, provozovny, lesy, pole, ušlý výnos nebo paušalizované zadostiučinění se nepočítají v drobných na tramvaj.

Ale to je ještě ta jednodušší část.

Finanční trhy by samozřejmě nečekaly, až stát skutečně vyplatí první peníze. Trhy nejsou charita a nejsou to ani český volič prasete Pávka, tupan, který uvěří každému blábolu, pokud se mu správně nasvítí v televizi. Trhy oceňují očekávání. Stačilo by, aby vzniklo věrohodné přesvědčení, že český stát otevřel závazek v řádu bilionů korun. V zemi, jejíž široký peněžní agregát M3 je kolem sedmi a půl bilionu korun, představují dva biliony šok, který odpovídá zhruba čtvrtině této veličiny. To není účet za humrové chlebíčky na vládní recepci. To je rána, která přepíše cenu koruny, dluhopisů, hypoték, bankovního rizika a také každodenní vyhlídky vohnoutů na to, zda budou mít na to, že si v Lídlu koupí své oblíbené pivo Bráník v plastové lahvi. Ceny kupónu státních dluhopisů půjdou nahoru ještě před prvním výrokem nalézacího soudu.

Stát by měl v zásadě tři možnosti. Zaprvé: půjčit si. Zadruhé: vytisknout to přímo nebo nepřímo přes bankovní systém. Zatřetí: seškrtat, zdanit, zkonfiskovat, zablokovat a vysvětlit občanům, že se tomu neříká krádež, ale odpovědná fiskální politika.

A tady se dostáváme k té ještě zábavnější části. Protože zatímco se u nás vede dojemná debata o smíření s potomky lidí, kteří v roce 1938 v naprosto drtivé většině podporovali Henleina, nosili hákenkrojce a udávali Židy, úplně čirou náhodou se nám tady rodí právní infrastruktura, která se bude při každé větší fiskální nebo měnové krizi náramně hodit.

Stát tomu nikdy neříká krádež. Stát nikdy nepřijde a neřekne: milý občane, celý život sis odkládal peníze, kupoval zlaté cihličky, držel hotovost mimo bankovní systém, protože jsi nám nevěřil, a my ti to teď sebereme, protože jsme hospodařili jako feťák v zastavárně. Takhle se to nedělá. To by bylo moc poctivé.

Místo toho se vymyslí důvodová zpráva.

Boj proti praní špinavých peněz. Boj proti terorizmu. Boj proti daňovým únikům. Boj proti populismu a extrémismu. Ochrana ekonomických zájmů státu. Harmonizace evropského práva. Transparentnost. Bezpečnost. Veřejný zájem. Krásná slova. Tak krásná, že člověk skoro nepostřehne, že výsledkem je režim, ve kterém občan musí vysvětlovat, proč má vlastní peníze.

Hotovost se změní z prostředku svobody na podezřelý předmět. Zlatá cihlička ze zajištění proti státnímu prasáctví se změní na indicii. Bankovní účet z vašeho účtu na účet, který smíte používat jen do chvíle, než úředník, algoritmus nebo fízl usoudí, že je třeba vás chránit před vámi samotnými. Advokátní mlčenlivost, poslední zbytky důvěrného prostoru mezi občanem a jeho obhájcem, se začne ohýbat ve jménu vyššího dobra. A fízl v taktickém pyžamu s plnovousem, který dřív potřeboval aspoň nějaký důvod, aby vám lezl do auta a do kapes, najednou zjistí, že podezřelá není trestná činnost, ale samotná existence větší částky peněz.

Tohle není chyba systému. Tohle je systém.

Stát se ve chvíli krize vždycky chová stejně. Nejdřív utrácí peníze, které nemá. Potom vysvětluje, že za to může někdo jiný. Potom hledá zdroje. A když zdroje najde u občanů, kteří byli tak drzí, že si něco našetřili mimo dosah jeho okamžité kontroly, začne je ideologicky zpracovávat. Najednou nejste opatrný člověk, který nechce mít všechno v bankách. Jste podezřelý. Nejste někdo, kdo si koupil zlato jako pojistku proti inflaci. Jste rizikový subjekt. Nejste občan s úsporami. Jste problém k prověření. Vlastně ne … vy musíte prokázat, že jste nabyli legálně. Jinak – smolík pacholík, odčerpáváme.

A nebylo by to poprvé.

Komunisté tomu říkali znárodnění. Polistopadové vlády tomu říkaly transformace. Soudruh Michl tomu říká „měnová politika“. Finanční úřady tomu říkají zajištění. Exekutoři tomu říkají vymáhání. Evropské směrnice tomu říkají compliance. Vždycky se najde slovo, které zakryje podstatu. Krádež je až výraz, který použije finální chudák, komu státní zloději sebrali všechno.

Proto není podstatné jen to, co soudruh Bratwurst říká o smíření. Podstatné je, v jakém státě to říká. V normálním, sebevědomém a finančně zdravém státě by to byla možná jen folklorní provokace jednoho landsmanšaftového obézního baviče. V zemi, kde se zároveň posouvají hranice státní kontroly nad hotovostí, bankovními účty, advokáty a soukromím, je to ale jiná písnička.

Protože až přijde větší účet, ať už za sudeťáky, zelenou transformaci, dluhy, euro, válku, bankovní průser nebo další geniální projekt Babišů, Fialů, Rakušanů, Hřibů nebo jiných idiotů, stát už bude mít připravené nástroje. Nebude muset občana přesvědčovat. Stačí ho zkontrolovat. Nebude muset dokázat, že něco ukradl. Stačí, že bude mít víc peněz, než se úředníkovi líbí. Nebude muset rušit soukromé vlastnictví. Stačí, že ho podmíní souhlasem státu.

A pak se dozvíme, že všechno proběhlo zákonně.

Právě v tom je ta největší prasárna. Státní krádež už dávno nevypadá jako bolševik v koženém kabátě, který vám s pistolí u hlavy znárodní statek. Dnes přijde v pdfku. Má číslo sněmovního tisku, důvodovou zprávu, stanovisko odboru kompatibility s právem EU, tiskovou konferenci a nějakého usměvavého státního šmejda, který vám vysvětlí, že kdo nic špatného nedělá, nemá se čeho bát.

A to je přesně věta, po které by měl každý slušný člověk zkontrolovat, kde má pas, zlato a klíče od auta.

Protože jinak? V případě vytisknutí peněz dojde k rozředění měnového agregátu M3, který je toho času asi 7,5 GKč, o 27 %. Dojde k ekonomickému šoku, jehož výsledkem bude prudká devalvace koruny a inflace od 30 do 50  % odhadem. Nejinak tomu bude v případě, že si na to smraďoch Bába, náš velký führer, půjčí. V takovém případě bude muset být někdo, komu se ty dluhopisy budou muset prodat. Kupón z takového dluhopisu nebude 3,5 %, jak jsou státní dluhopisy v průměru úročeny teď, ale asi 10–12 %. V takovém případě bude muset ČNB zvýšit ty svoje repo sazby aspoň na 8 ale spíš více procent. Obsluha dluhu nebude 88,5 miliardy, jako je to nyní, ale asi 450–500 miliard. Zpětinásobení dluhu bude vést k drastickým škrtům ve státních výdajích: školství, zdravotnictví, silnice a další infrastruktura, hodinové zácpy na dálnici, z toho vyplývající další ekonomický pokles. Budeme přednostně splácet kamarádům sudeťákům. Projekce inflace bude v takovém případě asi 12–18%, zatímco úroky z hypoték poletí do nebe, což se u našeho přepákovaného trhu projeví řetězovými krachy ve stavebnictví – takže na ty investice do nemovitostních domácích fondů nebo nedej bože nějaké SICAV pozor, soudruzi. Velký pozor. Pokud vám něco zbude po řetězovém ekonomickém krachu, aby vám to pak smraďoch Bába nebo někdo, kdo přijde po něm, nezabavili.

Řekněte si: parlament by přece nebyl tak blbej, aby schválil vlastní krach. Musíte to ovšem, soudruzi, chápat v celém širokém kontextu. Je tady dost velká skupina hajzlů, kteří by chtěli Spojené státy evropské, chtěli by se zavděčit, chtějí přijmout euro. No, a když by nám hrozila inflace kolem 30% ročně, byly by to jiné páky na vnucení eura než v případě, kdy, slovy soudruha Zápotockého, je „koruna silná“. Euro bude jinak přijímat, než když průměrný dluh v Europrasečáku je 88,5% HDP a u nás je jen 45% HDP. Spousta zadlužených vohnoutů to najednou bude chtít přijmout jako záchranu, zvlášť když budou jinak čelit zvýšení splátek hypotéky o 70%, když už tak tu hypotéku mají na krev. Nakonec největší zástupci koruny budou v defenzívě. A bude platit za Italy, za Řeky, za Francouze.

Taky už nějakou dobu pozoruji skupinu advokátů, jak se mrcasí kolem Sudeťáků jako vosy kolem sudu s tureckým medem. Například usilovali o registraci Spolku Sudetských Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Máme v našem prasečáku asi 13 100 aktivních advokátů. Kdo jim vydělá na jejich baráky a luxusní vozy? No rozvody to už nebudou, počet uzavřených manželství se snižuje, děti se nerodí, lidi nešukaj. Tam už to justice a advokáti tak zkurvili, že je to ztracená varta. Trestná činnost? Na to bych nesázel. Korporát? Hmm. Dnes už si korunové sročko uděláte sami. Časy, kdy jste advokátovi za podobnou službu platili 20 litrů, jsou nenávratně v prdeli. Čeká se na velkou ránu, která profesi pomůže k bohatství jako v devadesátkách restituce. Procesy odškodnění pro Sudeťáky jsou absolutně ideální. Někdo musí sepsat žalobu a zastupovat ubohého Sudeťáka poškozeného krvavými Tschechische Hunde Untermensch, co dole šlapou a nahoře se hrbí. Tak 5% z těch 2 GKč, můžou jít na palmáre. To je 100 miliard. 100 miliard děleno 13 100 je v průměru 7 MKč na jednoho advokáta, což je roční obrat takové dobře zavedené praxe. Třeba radikální nenávistná feministická advokátka Lucie Hrdá (s nenávistně feministickým PR), která tak vehementně zastupovala domácího násilníka soudruha soudce Romana Švaňhala, má přesně ten samý obrat za rok.

Myslíte si, že to není možné? Nepodceňujme ty kurvy. Státní prasata tisknou peníze velmi ráda, pokud na to najdou důvod. Půjčují si ještě radši. Podepisují směnky a říkají tomu státní pokladniční poukázky.

Ale nechme zasrané odškodnění odškodněním. Třeba si to nikdo nedovolí. Třeba ano. Jsou to fakt jenom spekulace.

Díky poprasku kolem sudetských Němců nám tady procházejí zákony, které by nikdy projít neměly. Například zákon o okradení člověka, který si celý život schovával zlaté cihličky do strožoku a teď v době velkoinflace je bude chtít zpeněžit. Druhý zákon vymyslela soudružka Schillerová přímo hlavou. To abyste si nemysleli, že vám něco projde. Čili tahle soudružka vymyslela, že vás fízlové budou moci bez povolení prohledávat na přítomnost větších finančních částek. Vás osobně, vaše osobní vozidlo, kdykoli si fízl usmyslí. Novela § 42a zákona o policii.  Prostě jenom tak. Ona je totiž hodná soudružka.

Tyhle zákony prý „narazily na odpor odborné veřejnosti“. To určitě. Zákon o rozkradení bankovních účtů je už v prvním čtení. Jmenuje se zákon o odčerpání majetku nevysvětleného původu. V legislativním systému Poslanecké sněmovny ho najdete pod označením sněmovní tisky 101 a 102. Viděli jste třeba soudruha Gregora nebo soudruha Macinku nebo soudruha Turka, že by se tímhle na sociálních sítích chlubili? Že ne? Máme tu i další zákony z pera milovnice pávů soudružky Schillerové. Zákon o ekonomické ochraně státu. Ten umožní FAÚ přímo pozastavovat činnost advokátům, kteří by měli tolik drzosti a ctili advokátní mlčenlivost.

Ty vole, odkdy potřebuje zkurvenej loupežník chránit? Já myslel, že zákony jsou tu na ochranu občanů před státem a ne na nastavení svévole státu vůči občanům, kteří si dovolí mít vlastnictví. To jsem si myslel blbě.

Doporučuji prostudovat kryptoměnu Monero. Nebo se ozbrojit. Studovat šifrování, teorii míchání výbušnin, nástražné systémy, zbraňovou logistiku, fízlí sítě a jejich mechanismy. Pokud možno všechno dohromady. Jiné možnosti nejsou. Musíme být připravení, protože ty kurvy budou.

Tak aby to nevyznělo tak pesimisticky – tady jsem vám něco složil.

 

D-FENS

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)