
Z pravdy udělají lež. Mocní mají všechno, vy jen odvahu
D. D. KRAJČA
Když se postavíte těm, kdo mají v rukou moc, a odhalíte jejich lži a manipulace, připravte se na to, že samotná pravda vás nemusí ochránit. Můžete mít argumenty, dokumenty, svědectví, můžete si být jistí každým slovem, které říkáte, a přesto se jednoho rána probudit jako lhář, potížista nebo nepřítel. Moc má totiž proti obyčejnému člověku jednu výhodu, kterou nelze přehlédnout. Má aparát, peníze, mikrofony, kamery, tiskové konference, poradce, analytiky, komentátory a především prostor opakovat svůj výklad tak dlouho, až se z něj pro značnou část společnosti stane samozřejmost.
Pravda je pro moc nepříjemná právě proto, že má jednu ošklivou vlastnost. Nerespektuje funkce, tituly ani pečlivě vystavěné fasády. Když se pod nimi objeví prasklina, pravdě je úplně jedno, zda za ní stojí ministr, prezident, poslanec, miliardář nebo redaktor nejsledovanější televize. Jenže zatímco pravda má pouze sama sebe, moc má prostředky, jak určit, která slova budou slyšet hlasitěji. Člověk stojící proti ní má často jen vlastní jméno, vlastní svědomí a odvahu říct, že císař je nahý. A právě tehdy zjistí, jak málo někdy znamená mít pravdu a jak mnoho znamená mít možnost určovat, co bude za pravdu považováno.
Viděli jsme to v politických skandálech, ve válkách, v ekonomických kauzách i v docela obyčejných sporech, v nichž nakonec nerozhodovala síla argumentu, ale síla reproduktoru. Neznamená to, že každé médium lže, každý politik manipuluje a každý člověk stojící proti systému má automaticky pravdu. Tak jednoduchý svět naštěstí ani bohužel není. Znamená to něco mnohem nepříjemnějšího. Že dnes už nestačí poslouchat, kdo co říká. Člověk musí přemýšlet, hledat, porovnávat, pochybovat, a především si dávat zatracený pozor na chvíli, kdy mu někdo začne nabízet hotovou pravdu zabalenou tak dokonale, že už po něm nechce nic jiného než souhlas.
Kdysi jsem si myslel, že nejhorší je přestat věřit těm nahoře. Dnes si tím už nejsem jistý. Možná je ještě horší chvíle, kdy zjistíte, že nemůžete bezvýhradně věřit ani těm, kteří přišli zdola a slibovali, že budou jiní. Novým stranám, novým spolkům, novým hnutím a sdružením, která vznikala právě proto, že lidé už měli dost starých politických pořádků, přeběhlíků, trafikantů a profesionálních držitelů funkcí. Člověk jim uvěřil právě proto, že ještě nevypadali jako ti ostatní, a potom se nestačí divit, jak rychle se z nového kabátu může stát jen další starý hadr přešitý jinou nití.
Vím o tom své. Při minulých parlamentních volbách jsem si, já blbec, dokonce vyřídil voličský průkaz, abych mohl odjet volit ženu, které jsem věřil, do kraje, kde kandidovala. Neudělal jsem to proto, že bych čekal trafiku, výhodu nebo poděkování. Udělal jsem to proto, že jsem měl pocit, že právě takhle má demokracie fungovat. Že člověk najde někoho, komu věří, zvedne zadek, věnuje tomu svůj čas a jede mu dát hlas. Ne značce, ne marketingovému oddělení, ne barevnému logu na billboardu, ale konkrétnímu člověku.
A dnes se v tom samém politickém prostředí dívám na kandidátku do Senátu a vidím politickou turistku, která za svou kariéru vystřídala tolik dresů, že by se nevešly do politické almary. Nechci nikomu upírat právo změnit názor, protože názor není manželský slib na celý život a člověk, který nikdy nepřehodnotil jediný svůj postoj, pravděpodobně příliš nepřemýšlel. Jenže mezi změnou názoru a politickou turistikou přece jen existuje rozdíl. Jedno může být výsledkem zkušenosti a přemýšlení, druhé začne po určitém počtu přestupů připomínat hledání autobusu, který zrovna jede nejblíž k nějaké funkci. A když těch přestupů začne být příliš mnoho, člověku se nelze divit, že přestane řešit jízdní řád a začne přemýšlet, zda cestující vůbec někam směřuje, nebo jen hledá další volné sedadlo.
Možná právě proto dnes tolik lidí nevěří ničemu. Ne proto, že by byli hloupí, nevzdělaní nebo podle módního slovníku dezorientovaní. Možná už jen příliš mnohokrát slyšeli, že právě tihle jsou jiní, že právě tihle politiku vyčistí, že právě tihle nepřevléknou kabát, nezradí principy, nepodlehnou funkcím a nebudou dělat totéž co jejich předchůdci. Potom se člověk po několika letech otočí a zjistí, že kabáty se převlékají dál, pouze šatna dostala nové logo a nad vchodem visí jiný nápis.
A právě tady se kruh uzavírá. Když přestanete věřit vládě, pořád ještě můžete věřit opozici. Když přestanete věřit velkým stranám, můžete věřit malým. Když přestanete věřit politikům, můžete věřit občanským spolkům. Když přestanete věřit velkým médiím, začnete hledat jiné zdroje. Jenže co zbude ve chvíli, kdy postupně zjistíte, že lež, účelovost, kariérismus a obyčejná lidská vypočítavost nemají stranickou legitimaci, nejsou pravicové ani levicové, vládní ani opoziční, staré ani nové a pokaždé se pouze převléknou do barev, které se právě nejlépe prodávají?
A pak je tady ještě jeden paradox, který mě nepřestává fascinovat. Tvrdý boj proti komunistické minulosti, o kterém se v české politice tolik mluví, dostává zvláštní rozměr ve chvíli, kdy je prezidentem republiky Petr Pavel. Jeho vlastní oficiální životopis uvádí, že podal přihlášku do KSČ ve 21 letech, v letech 1985 až 1989 byl jejím členem, absolvoval postgraduální studium zpravodajství a v roce 1988 se stal členem Zpravodajské správy Generálního štábu.
To nepíšu proto, abych někomu upíral právo změnit život, názory nebo postoje. Právě naopak, takové právo má každý.
Jen mi připadá pozoruhodné, jak rozdílně dokážeme minulost poměřovat podle toho, komu zrovna patří. U jednoho se vytahuje ze skříně po desetiletích, u druhého se vysvětluje dobovým kontextem. A pak se ještě divíme, že lidé začínají pochybovat o samotném metru.
Mně už dnes připadá stále méně důležité, kdo si říká demokrat, vlastenec, liberál, konzervativec, pravičák, levičák nebo bojovník proti starým pořádkům. Mnohem důležitější je, co člověk skutečně udělá ve chvíli, kdy dostane moc, funkci, peníze, kandidátku a příležitost. Hesla totiž snesou všechno, billboard snese skoro všechno a předvolební leták ještě o něco víc. Charakter toho snese podstatně méně.
A možná právě proto jsem dnes opatrnější než tehdy, když jsem podobný text psal poprvé. Tehdy jsem měl pocit, že problémem jsou hlavně ti mocní nahoře, kteří mají prostředky udělat z pravdy lež. Dnes už vím, že zklamání může přijít i od těch, kterým jste věřili právě proto, že slibovali být jiní. A takové zklamání bolí možná ještě víc, protože nepříteli nevěříte od začátku, zatímco zklamat vás může pouze ten, komu jste předtím nějakou důvěru dali.
Za několik dní se v České republice budou konat komunální volby a volby do třetiny Senátu, první kolo senátních voleb připadá na 9. a 10. října 2026.
Já nikomu nebudu říkat, koho má volit, ani zda vůbec má k volbám jít. Po zkušenostech posledních let bych si to ani netroufl. Mohu mluvit pouze sám za sebe a za svůj hlas, protože právě ten je jediný, o kterém mám právo rozhodovat bez ohledu na průzkumy, komentátory, stranické sekretariáty a dobře míněné rady okolí.
A já jsem dospěl někam, kam jsem se nikdy dostat nechtěl. Dnes nemám koho volit. Nechci volit ani v komunálních volbách, ani do Senátu, ani do Poslanecké sněmovny jen proto, abych si večer mohl odškrtnout splněnou občanskou povinnost. Není to proto, že by mi bylo jedno, co se v téhle zemi děje. Právě naopak. Možná mi to pořád není dost jedno na to, abych dokázal vhodit do urny lístek pouze proto, že jeden kandidát ve mně vzbuzuje o něco menší nedůvěru než druhý. Nechci si vybírat menší zklamání a následně sám sebe přesvědčovat, že jsem vlastně zvolil dobře.
Přesto bych ještě jednou volil, kdyby se objevilo něco, co dnes považuji téměř za utopii. Nestačil by mi však nový člověk, protože právě tady jsem si dlouho neuvědomoval jednu podstatnou věc. Nová tvář ve staré politické stáji ještě nepředstavuje nový začátek. Může to být slušný člověk, může mít čisté úmysly, může přicházet z normálního života a skutečně chtít něco změnit, ale ve chvíli, kdy vstoupí do zavedené struktury, vzniká mezi ním a touto strukturou vztah, z něhož mají prospěch oba. Strana dostane jeho neposkvrněnou tvář, jeho příběh a možnost ukázat voličům, že přichází nová krev, zatímco on dostane její značku, peníze, kontakty, aparát, zkušenosti a cestu na kandidátku.
Nemusí na tom být nic nezákonného ani samo o sobě nečestného, jen to prostě není začátek od nuly. Je to pokračování něčeho, co existovalo před ním.
Proto už bych nechtěl pouze nového člověka. Musel by přijít nový člověk spolu s něčím skutečně novým, s novou stranou, novým hnutím nebo novým uskupením, které nevzniklo přejmenováním starého projektu, slepením politických veteránů ani přeskládáním lidí, jejichž jména už člověk viděl na kandidátkách v pěti různých barvách.
Muselo by to být něco, co má možná na účtu jen pár tisíc korun, nemá sekretariát plný profesionálních politiků, nemá za zády mocné věřitele a sponzory čekající na protislužbu a nepřichází do politiky s kufrem starých závazků, které bude jednou nutné splácet. Něco, co zatím nikomu nic nedluží kromě odpovědnosti lidem, kteří tomu uvěří.
Chtěl bych vidět lidi, kteří ještě voní normálním životem. Klidně člověka umazaného od mouky z pekárny, druhého od uhlí, dalšího od barvy z dílny, někoho s mourem z komína na tváři a učitele, kterému ještě zůstala na rukávu křída ze školní tabule. Ne proto, že dělník, pekař nebo učitel je automaticky čestnější než právník, podnikatel či profesionální politik. Tak jednoduché to samozřejmě není. Ale chtěl bych lidi, jejichž život nezačal na stranickém sekretariátu a jejichž největší kvalifikací není schopnost přežít dvacet let v politice, měnit dresy a pokaždé vysvětlit, proč právě tento nový dres nejlépe odpovídá jejich celoživotnímu přesvědčení.
A stejně nový by musel být i ten dům, do kterého by vstoupili. Nestačí totiž vzít čistého člověka a postavit ho před oprýskanou politickou stáj, vyfotografovat ho na billboard a nabídnout ho jako důkaz změny. Starý dům zůstává starým domem, i když natřete dveře a do okna postavíte nový květináč. Pokud bych měl ještě někdy něčemu skutečně uvěřit, nechtěl bych vidět uklizený starý stůl. Chtěl bych vidět stůl nový, na něm pár tisíc korun, hromadu nezaplacených letáků, obyčejnou termosku s kávou a kolem něj lidi, kteří ještě nemají komu vracet laskavosti.
Vím, že právě tady už možná nepíšu o politické realitě, ale o vlastní utopii. Politika stojí peníze, organizaci, zkušenosti a bez struktur se dělá obtížně, takže představa absolutně nového uskupení bez vazeb a závazků může být mnohem romantičtější než uskutečnitelná. Přesto je to asi poslední podoba politiky, která by ve mně ještě dokázala probudit chuť vzít volební lístek do ruky. Ne nový obličej vykukující ze starého kabátu, ale nový člověk mezi novými lidmi, kteří si ten svůj kabát teprve ušijí a ještě nikomu neslíbili, že ho budou nosit podle jeho střihu.
Je mi dvaapadesát a možná se toho už nedočkám. Nějak to doklepu i bez pocitu, že každých několik let musím povinně někomu propůjčit svou důvěru jen proto, že se otevřely volební místnosti. Možná se nikdy neobjeví člověk od mouky, uhlí, barvy, mouru nebo školní křídy, který spolu s podobně obyčejnými lidmi postaví něco skutečně svého a začne bez starých dluhů, starých tváří a starých účtů.
Kdyby se ale jednou něco takového objevilo, možná bych zase šel volit. Ne proto, že mi někdo řekne, že musím zachraňovat demokracii, porazit druhou polovinu společnosti nebo zabránit vítězství někoho ještě horšího. Šel bych proto, že bych po dlouhé době měl pocit, že svůj hlas nedávám pokračování minulosti, které si pouze obléklo čistou košili.
Do té doby si ho nechám.
Protože po všech těch stranách, hnutích, kandidátech, slibech, přestupech, nových začátcích a starých koncích mi zůstala alespoň jedna jistota. Svůj hlas nemusím nikomu půjčovat jen proto, že o něj právě stojí.
Je totiž můj.
Daniel Danndys Krajča, FB
