
Zpověď pionýrky Peslarové
D. D. KRAJČA
Píše se rok 1988. Republika úpí pod jhem socialismu, regály zejí prázdnotou, lid se potácí ulicemi v zoufalém očekávání banánu a někde uprostřed té šedi vyrůstá malá pionýrka Danuška Peslarová. Dítě režimem těžce zkoušené. Tak těžce, že by člověk při pohledu na rodinné poměry skoro zamáčkl slzu. Nejlépe do kapesníku zakoupeného v Tuzexu.
Rodina Peslarových totiž rozhodně nepatřila k těm, které by tehdejší socialistická realita drtila svou železnou botou.
Soudruh Peslar byl vysoce postaveným funkcionářem, soudruhem nejen podle stranické legitimace, ale patrně i podle společenského postavení, které s ní přicházelo. Paní Peslarová si rovněž nežila právě životem ženy čekající od čtyř ráno před masnou na kus bůčku. Dohromady tvořili rodinný obrázek takřka vystřižený z propagační brožury ÚV KSČ.
Tatínek funkcionář, maminka zabezpečená a dítěti mohl socialismus ukazovat svou přívětivější tvář.
A malá pionýrka Danuška? Inu, té muselo být opravdu krušno.
Zatímco některé děti znaly západní svět hlavně z obrázků a vyprávění, u Peslarových se údajně materializoval přímo v obýváku. Tuzex, Eso, zahraniční zboží, žvýkačky s Donaldem, čokolády a video Grundig. Ano, video. V roce 1988. V době, na kterou dnes mnozí vzpomínají tak, že barevná televize představovala rodinný majetek téměř strategického významu, mohla malá pionýrka doma sledovat západní techniku a patrně přitom přemýšlet, jak nesnesitelně ji ten režim utlačuje.
Takové dětství zanechá stopy.
Jeden spolužák měl céčka. Druhý dostal k Vánocům mandarinky. Třetí znal Tuzex především podle toho, že kolem něj občas prošel. A Danuška? Ta mohla poznávat zahnívající kapitalismus prakticky, prostřednictvím jeho elektroniky, sladkostí a spotřebního zboží. Ideologický boj se zkrátka nejlépe vede s čokoládou v ruce a Grundigem v obýváku.
Nouze byla u Peslarových především teoretickou disciplínou. Něco jako imperialismus, o kterém se člověk učil ve škole, ale osobně se s ním setkával hlavně prostřednictvím výrobků, které by si rád odnesl domů.
Pomeranč tak nemusel být každoročním důkazem, že se blíží Vánoce. Západní zboží nebylo bájným pokladem ukrytým za železnou oponou a rodina nemusela řešit přesně tytéž starosti jako lidé, jejichž jménem komunističtí funkcionáři tak rádi hovořili.
A právě tady začíná být dnešní vyprávění o tehdejší době pozoruhodné.
Protože stěžovat si zpětně na poměry, z jejichž privilegovanějšího patra člověk vyrůstal, je trochu jako sedět v první třídě Titaniku a po letech vydat paměti o nesnesitelném nedostatku lehátek na palubě.
Ne, socialismus nebyl ráj. Nebyl spravedlivý, nebyl svobodný a privilegia stranických kádrů patřila k jeho odpudivým vlastnostem. Právě proto je ale poněkud komické, když se role obětí začnou po desetiletích rozdávat také mezi ty, jejichž rodiny nestály před dveřmi systému, nýbrž měly od nich podstatně lepší klíče.
A tak když dnes posloucháme zpověď někdejší pionýrky z dobře postavené rodiny, sluší se vzpomenout i na ty skutečně obyčejné děti roku 1988.
Na ty bez Grundigu.
Bez Tuzexu.
Bez funkcionáře doma.
Ty totiž možná mají na tehdejší poměry také nějakou vzpomínku.
Jen kolem ní není potřeba po téměř čtyřiceti letech stavět vitrínu s nápisem „Mé těžké dětství za socialismu.“
Daniel Danndys Krajča, FB

Jo jo,socialismus nebyl ráj,ale ráj není ani současný také binec,který ani nelze nějak slovně definovat…
no a tahle blbá a hnusná kráva teď parazituje v europrdlamentu a přitom má IQ horší než slepice… a co ty její falešné tituly? jak může být profesorka, když neumí anglicky? a co ty její zlodějny? a co ty prodané diplomy??? patří k dozimetrickým sviním, tak se není čemu divit…
Autore vůbec nevím kde jste vzal ty prázdné regály nebo fronty před masno natož ve 4 ráno.
jj, tohle je blbost, hlavně v 80. letech… ale článek je hlavně o té pitomé Blbuši.
Rozumím, ale uráží mě, jak autor píše a nezná, jak to bylo jako bychom žrali brouky a bydleli v zemljankách.
Jsem zvědavý, jak to dopadne, až se znovu změní režim. Kteří lidé pak budou nejvíce vyprávět, jak úpěli za kapitalismu? Myslím že ti co si dnes nemohou dovolit bydlení nebo založit rodinu to nebudou. Ale musíme vzít v úvahu, že miliardáři zažívají strašný stres a musí od rána do večera pracovat. Oni by se těch miliardových majetků strašně rádi zbavili, protože tu odpovědnost je tak strašně těžké unést, ale neudělají to z lásky k ostatním lidem a protože se chtějí za každou cenu obětovat pro vlast. Proto nám ten kapitalismus dnes tak prosperuje. Myslím proto, že charita by na miliardáře měla udělat sbírku. Jinak nám i se svým majetkem utečou do zahraničí, kde na ně budou hodnější a rádi jim dají dotace či státní zakázky nebo jim zjednoduší zaměstnávání přistěhovalců.
Za socíku se dalo žít úplně normálně. Ano, na barevné televizory se stály fronty. Ale potraviny byly, bydlení bylo, novomanželské půjčky byly, o děti postaráno bylo, dovolené ROH v Tatrách za pakatel byly. Cesty do západních krajin nebyly. V roce 1982 jsme prožili s manželkou úžasnou dovolenou v Bulharsku u Černého moře. Žádné přecpané pláže, kde se bojuje o lehátka.