
Konec jedné iluze
PAVEL J. HEJÁTKO
Sedmatřicet let po listopadu 1989 se nám dějepisná klišé rozpadají pod rukama. Výroční rituály, v nichž zástupci současného politického provozu odříkávají mantry o svobodě a demokracii, už nepůsobí jen prázdně, působí přímo trapně a groteskně. Pohled na dnešní rozklad veřejného prostoru, na vyčpělý systém politických stran, které se proměnily v pouhé marketingové agentury na moc, a na všudypřítomnou kvasinkovou kulturu maloměšťáckého kariérismu (oněch symbolických „mešků“ na všech úrovních) vyvolává otázku: Kde se stala chyba?
Odpověď ale není v tom, že by se ideály 89. roku „zvrhly“ vinou pouhé lidské malosti. Problém je v tom, že základní kód změny byl pokřivený už v samotném zárodku.
Pojďme na chvíli opustit liberální teologii, která popisuje listopad 1989 jako čistý, spontánní výbuch lidské touhy po svobodě, již pak zradili zlí politici. Zůstaňme v rovině sociologické a geopolitické analýzy, která se nebojí dotknout nepohodlné historie.
Zejména v rovině operací tajných služeb (od KGB přes StB až po transatlantické mocenské manévry) se nabízí střízlivější a mnohem temnější hypotéza: konec studené války a pády komunistických režimů ve střední Evropě nebyly prostým zničením moci lidem z ulic, nýbrž řízeným managementem změny. Staré struktury nomenklatury a státní bezpečnosti včas pochopily, že rigidní ideologický komunismus je ekonomicky neudržitelný a že vlastnit ideologické prověrky je méně výnosné než vlastnit kapitál.
Pokud byl listopad z nemalé části produktem transformace starých mocenských elit, které se propojeny s prognostickými ústavy a zpravodajskými hrami, dohodly na předání kulis (zatímco ekonomická moc a klíčové majetkové struktury se potichu přelily do správných rukou), pak to vysvětluje dnešní kocovinu s matematikou absolutní přesnosti.
Revoluce strukturovaná jako manažerský přechod od direktivního plánování k flexibilnímu kapitalismu (s několika socialistickými prvky) pod dohledem struktur pozadí, totiž už z principu nemohla přinést skutečnou politickou autonomii. Přinesla jen řízenou demokracii. Lidé dostali svobodu konzumu, svobodu pohybu a svobodu volit si mezi různými variantami téhož technokratického menu, ale skutečné páky rozhodování o osudu společnosti byly opětovně uklizeny mimo dosah volebních lístků.
Když se podíváme na samotné jádro tehdejších hesel: svobodu slova, pluralitu názorů a konec totalitního monopolu na pravdu, zjišťujeme děsivou bilanci: to, kvůli čemu lidé v listopadu 1989 vyšli do ulic, se nejenže nenaplnilo, ono to bylo systematicky a rafinovaně obráceno v rub.
Skutečná pluralita názorů se dnes stala sprostým slovem. V řadě klíčových společenských témat, od geopolitických otázek a války na Ukrajině až po zdravotnická či klimatická dogmata, byla nastolena nová, neotřesitelná ortodoxie. Kdo z ní vybočí, není vystaven jen veřejnému ostrakismu, ale stává se terčem regulérní justiční persekuce. V České republice máme opět politické vězně a lidi stíhané za vyslovení názoru. Aparát moci dnes sice nepoužívá obušky Lidových milicí na Národní třídě, ale disponuje sofistikovanějšími nástroji: kriminalizací svobody slova, mazáním profilů sociálních sítí, profesní likvidací a zastrašováním skrze exemplární procesy.
A zde narážíme na mrazivý paradox, který ukazuje hloubku dnešní úzkosti. Za pozdního socialismu většina lidí rozlišovala mezi tím, co se říká „oficiálně“, a tím, co se šeptá v kuchyních u stolu. Existovalo bezpečné soukromé zázemí. Dnes se strach prožral mnohem hlouběji. Do rodin a do vědomí samotných dětí. Lidé se bojí mluvit svobodně i doma před vlastními dětmi, protože panuje oprávněná obava, že dítě v dobré víře zopakuje větu slyšenou u večeře ve škole před učitelem, což může mít pro rodinu fatální konsekvence. Tento rozměr totální internalizace kontroly, kdy autocenzura paralyzuje i ty nejintimnější prostory domova, neměl v takto rafinované podobě obdoby ani v letech před rokem 1989.
To, v čem žijeme dnes, je postdemokracie, tedy stav, kdy formální schránka demokracie funguje dál, ale vnitřní šťáva a lidová suverenita byly vysáty. Klíčovým nástrojem této proměny se stala transformovaná občanská společnost.
Zatímco v ideální rovině měla být občanská společnost autonomním prostorem zdola rostoucího odporu a solidarity, v postdemokratickém modelu se z ní stal kontrolovaný sektor profesionálních neziskovek. Tyto struktury jsou nezřídka řízeny, financovány a metodicky usměrňovány svými zahraničními sponzory, nadacemi a globálními sítěmi. Jejich hlavním úkolem je sofistikovaná práce v pozadí: nenápadně, leč systematicky přetvářet společenský a politický konsenzus.
Dělají to tak obratně, že to uniká pozornosti. Namísto boje za reálnou ekonomickou spravedlnost, redistribuci moci nebo emancipaci občanů jsou tyto organizace tlačené k tomu, aby se zabývaly bezpečnými margináliemi, kulturními válkami a identitárními tématy. Většina lidí, kteří tyto neziskovky upřímně podporují a věří, že dělají „dobrou věc“, na to naskakuje, prostě proto, že nejsou schopni prokouknout iluzionistickou hru, v níž se formální aktivismus stal pilířem téže moci, která jinak likviduje jakoukoliv skutečnou opozici.
Strany se zmenšily na kmenové fankluby profesionálních „politicianů“, kteří soutěží v tom, kdo lépe obslouží algoritmy moci. Výsledkem je společnost, kde vládne všudypřítomný meškovismus, tedy vnitřní prázdnota, cynismus a morální korupce, kde se úspěch měří schopností bezohledně se přizpůsobit pravidlům hry a kolaborovat s každým režimem.
Když odhlédneme od sentimentu, ukazuje se, že postdemokracie naráží na své vlastní limity. Finanční globalizace a technologický kapitalismus vyčerpaly legitimitu a reagují utahováním šroubů. Budoucnost pravděpodobně nepřinese návrat svobody, ale buď otevřenou technokratickou správu pod dohledem algoritmů, nebo neofeudalistickou fragmentaci, kde se lidé budou obracet k silným strukturám výměnou za iluzi bezpečí.
Třicet sedm let po listopadu 1989 jsme dospěli do bodu, kdy si už nemůžeme lhát. Uvědomit si, že listopad nebyl nebeským zázrakem, nýbrž složitým polem geopolitických her, ale neznamená propadnout cynismu. Znamená to dospět. Znamená to pochopit, že systém, který se bojí svobodného slova, svobodného myšlení a vlastní veřejnosti natolik, že obnovuje politické procesy a strach v rodinách, není demokracií a není ani nadále udržitelným. Je to jen nová, rafinovanější podoba téže nesvobody, kterou bude nutné jednou a tentokrát bez naivity a iluzí, znovu svrhnout.
- Konec jedné iluze - 17.11.2026
- Demagogie paní Dvořákové a kouzlo nechtěného - 17.11.2026
- Čím se bude hajcovat na Titaniku - 17.11.2026

Citace: „rigidní ideologický komunismus je ekonomicky neudržitelný“ ??
Jo chápu….tenkrát se vyráběli věci z nichž některé slouží dodnes…..zatímco dnes se vyrábí věci aby vydrželi jenom po dobu záruky a tedy si občan musí koupit nové a točí se tím kola ekonomiky…..
Je to tak. Jen si vzpomeňte, jak zadrželi Sládka, aby prošla druhá Havlova volba!
Už léta se traduje věta, že sametová revoluce byl způsob, jak převést národní bohatství ze sféry vlivu politiků do jejich vlastnictví. Podle mě je to nejlepší definice toho, co tenkrát proběhlo.
Zajímavý článek.
Poznámka k obrázku vpravo:
Soudruh Gustáv Husák byl na rozdíl od současného obyvatele Pražského hradu 9 let vězněn. Bylo to sice asi v rámci vnitrostranických čistek a bojů, ale přesto vykázal určitou statečnost, odolal mučení, hrozila mu v odsouzení i smrt.
Při procesu nedoznal i přes mučení žádnou vinu, což mu pravděpodobně zachránilo život.
Stále byl až do vyloučení ze strany v únoru 1990 členem KSČ.
Během sametové revoluce koncem roku 1989 byl jedním z tehdejších československých politiků, kteří odmítli situaci řešit násilím a přispěl tak ke klidnému průběhu převratu. Jeho posledním politickým činem se pak 10. prosince 1989 stalo jmenování Čalfovy „Vlády národního porozumění“, vzápětí abdikoval z úřadu prezidenta republiky.
Po odstoupení z prezidentského úřadu neměl podle tehdy platných předpisů, které vycházely ještě z prvorepublikového zákona, nárok na penzi. Důchod získal až od května 1991 na základě předchozího zaměstnání.
Čerpáno z Wikipedie.
Současný obyvatel Hradu zažil jako voják ČSLA historickou turbulenci roku 1989. Vždy se dokonale přizpůsobil společenským a politickým změnám a pak ve vhodný okamžik převlékl kabát na opačnou stranu.
Jeho účast u památníku listopadu 1989 je chucpe.
Pro tohle lidé v listopadu 1989 určitě nedemonstrovali.
A kam se nám ztratil listopad 1939? Němečtí nacisté tehdy uzavřeli české vysoké školy a 9 studentů poslali na popraviště.
Z Wikipedie: V noci na 17. listopadu vtrhly německé jednotky SS a Ordnungspolizei na vysokoškolské koleje v Praze, Brně a Příbrami. Devět představitelů studentských spolků bylo zastaveno a popraveno v ruzyňských kasárnách (17. 11. 1939), zhruba 1 200 studentů bylo odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen.
Šlo o odvetu za listopadové protinacistické demonstrace a především za pohřeb smrtelně zraněného studenta medicíny Jana Opletala.
Na počest těchto událostí byl 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. Byl vyhlášen roku 1941 v Londýně při příležitosti druhého výročí těchto událostí.
Devět popravených má jména: Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert.