Pře
17.11.2026
Kategorie: Exklusivně pro PP, Historie291 přečtení

Konec jedné iluze

Sdílejte článek:

PAVEL J. HEJÁTKO

Sedmatřicet let po listopadu 1989 se nám dějepisná klišé rozpadají pod rukama. Výroční rituály, v nichž zástupci současného politického provozu odříkávají mantry o svobodě a demokracii, už nepůsobí jen prázdně, působí přímo trapně a groteskně. Pohled na dnešní rozklad veřejného prostoru, na vyčpělý systém politických stran, které se proměnily v pouhé marketingové agentury na moc, a na všudypřítomnou kvasinkovou kulturu maloměšťáckého kariérismu (oněch symbolických „mešků“ na všech úrovních) vyvolává otázku: Kde se stala chyba?

Odpověď ale není v tom, že by se ideály 89. roku „zvrhly“ vinou pouhé lidské malosti. Problém je v tom, že základní kód změny byl pokřivený už v samotném zárodku.

Pojďme na chvíli opustit liberální teologii, která popisuje listopad 1989 jako čistý, spontánní výbuch lidské touhy po svobodě, již pak zradili zlí politici. Zůstaňme v rovině sociologické a geopolitické analýzy, která se nebojí dotknout nepohodlné historie.

Zejména v rovině operací tajných služeb (od KGB přes StB až po transatlantické mocenské manévry) se nabízí střízlivější a mnohem temnější hypotéza: konec studené války a pády komunistických režimů ve střední Evropě nebyly prostým zničením moci lidem z ulic, nýbrž řízeným managementem změny. Staré struktury nomenklatury a státní bezpečnosti včas pochopily, že rigidní ideologický komunismus je ekonomicky neudržitelný a že vlastnit ideologické prověrky je méně výnosné než vlastnit kapitál.

Pokud byl listopad z nemalé části produktem transformace starých mocenských elit, které se propojeny s prognostickými ústavy a zpravodajskými hrami, dohodly na předání kulis (zatímco ekonomická moc a klíčové majetkové struktury se potichu přelily do správných rukou), pak to vysvětluje dnešní kocovinu s matematikou absolutní přesnosti.

Revoluce strukturovaná jako manažerský přechod od direktivního plánování k flexibilnímu kapitalismu (s několika socialistickými prvky) pod dohledem struktur pozadí, totiž už z principu nemohla přinést skutečnou politickou autonomii. Přinesla jen řízenou demokracii. Lidé dostali svobodu konzumu, svobodu pohybu a svobodu volit si mezi různými variantami téhož technokratického menu, ale skutečné páky rozhodování o osudu společnosti byly opětovně uklizeny mimo dosah volebních lístků.

Když se podíváme na samotné jádro tehdejších hesel: svobodu slova, pluralitu názorů a konec totalitního monopolu na pravdu, zjišťujeme děsivou bilanci: to, kvůli čemu lidé v listopadu 1989 vyšli do ulic, se nejenže nenaplnilo, ono to bylo systematicky a rafinovaně obráceno v rub.

Skutečná pluralita názorů se dnes stala sprostým slovem. V řadě klíčových společenských témat, od geopolitických otázek a války na Ukrajině až po zdravotnická či klimatická dogmata, byla nastolena nová, neotřesitelná ortodoxie. Kdo z ní vybočí, není vystaven jen veřejnému ostrakismu, ale stává se terčem regulérní justiční persekuce. V České republice máme opět politické vězně a lidi stíhané za vyslovení názoru. Aparát moci dnes sice nepoužívá obušky Lidových milicí na Národní třídě, ale disponuje sofistikovanějšími nástroji: kriminalizací svobody slova, mazáním profilů sociálních sítí, profesní likvidací a zastrašováním skrze exemplární procesy.

A zde narážíme na mrazivý paradox, který ukazuje hloubku dnešní úzkosti. Za pozdního socialismu většina lidí rozlišovala mezi tím, co se říká „oficiálně“, a tím, co se šeptá v kuchyních u stolu. Existovalo bezpečné soukromé zázemí. Dnes se strach prožral mnohem hlouběji. Do rodin a do vědomí samotných dětí. Lidé se bojí mluvit svobodně i doma před vlastními dětmi, protože panuje oprávněná obava, že dítě v dobré víře zopakuje větu slyšenou u večeře ve škole před učitelem, což může mít pro rodinu fatální konsekvence. Tento rozměr totální internalizace kontroly, kdy autocenzura paralyzuje i ty nejintimnější prostory domova, neměl v takto rafinované podobě obdoby ani v letech před rokem 1989.

To, v čem žijeme dnes, je postdemokracie, tedy stav, kdy formální schránka demokracie funguje dál, ale vnitřní šťáva a lidová suverenita byly vysáty. Klíčovým nástrojem této proměny se stala transformovaná občanská společnost.

Zatímco v ideální rovině měla být občanská společnost autonomním prostorem zdola rostoucího odporu a solidarity, v postdemokratickém modelu se z ní stal kontrolovaný sektor profesionálních neziskovek. Tyto struktury jsou nezřídka řízeny, financovány a metodicky usměrňovány svými zahraničními sponzory, nadacemi a globálními sítěmi. Jejich hlavním úkolem je sofistikovaná práce v pozadí: nenápadně, leč systematicky přetvářet společenský a politický konsenzus.

Dělají to tak obratně, že to uniká pozornosti. Namísto boje za reálnou ekonomickou spravedlnost, redistribuci moci nebo emancipaci občanů jsou tyto organizace tlačené k tomu, aby se zabývaly bezpečnými margináliemi, kulturními válkami a identitárními tématy. Většina lidí, kteří tyto neziskovky upřímně podporují a věří, že dělají „dobrou věc“, na to naskakuje, prostě proto, že nejsou schopni prokouknout iluzionistickou hru, v níž se formální aktivismus stal pilířem téže moci, která jinak likviduje jakoukoliv skutečnou opozici.

Strany se zmenšily na kmenové fankluby profesionálních „politicianů“, kteří soutěží v tom, kdo lépe obslouží algoritmy moci. Výsledkem je společnost, kde vládne všudypřítomný meškovismus, tedy vnitřní prázdnota, cynismus a morální korupce, kde se úspěch měří schopností bezohledně se přizpůsobit pravidlům hry a kolaborovat s každým režimem.

Když odhlédneme od sentimentu, ukazuje se, že postdemokracie naráží na své vlastní limity. Finanční globalizace a technologický kapitalismus vyčerpaly legitimitu a reagují utahováním šroubů. Budoucnost pravděpodobně nepřinese návrat svobody, ale buď otevřenou technokratickou správu pod dohledem algoritmů, nebo neofeudalistickou fragmentaci, kde se lidé budou obracet k silným strukturám výměnou za iluzi bezpečí.

Třicet sedm let po listopadu 1989 jsme dospěli do bodu, kdy si už nemůžeme lhát. Uvědomit si, že listopad nebyl nebeským zázrakem, nýbrž složitým polem geopolitických her, ale neznamená propadnout cynismu. Znamená to dospět. Znamená to pochopit, že systém, který se bojí svobodného slova, svobodného myšlení a vlastní veřejnosti natolik, že obnovuje politické procesy a strach v rodinách, není demokracií a není ani nadále udržitelným. Je to jen nová, rafinovanější podoba téže nesvobody, kterou bude nutné jednou a tentokrát bez naivity a iluzí, znovu svrhnout.

Redakce

Sdílejte článek:
291 přečtení
(4 votes, average: 4,50 out of 5)
4 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-) 
 

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.