Pře
17.11.2026
Kategorie: Společnost728 přečtení

Letná vzhůru nohama … aneb když ovce demonstrují za právo nechat se ostříhat

Sdílejte článek:

D. D. KRAJČA

Jsou země, kde lidé vycházejí do ulic, protože mají dost vysokých daní, drahých energií, nesmyslných poplatků a politiků, kteří jim neustále sahají do peněženek. A pak je Česká republika. Země, kde se dokáže uspořádat demonstrace na obranu povinného placení. Ano, čtete správně. Zatímco normální člověk přemýšlí, jak se zbavit další finanční povinnosti, na pražské Letné se podle všeho našli nadšenci, kteří se rozhodli bránit koncesionářské poplatky vlastními těly. Kdyby se za hloupost vybíralo vstupné, máme státní rozpočet v přebytku a ještě zbude na třináctý důchod.

 

Samozřejmě se tomu říká obrana nezávislých médií. Protože kdyby se tomu říkalo demonstrace za zachování povinných plateb, mohlo by někomu dojít, jak groteskně to celé působí. Jenže nezávislost médií a konkrétní způsob jejich financování nejsou jedna a tatáž věc. O tom druhém se přece smí diskutovat, aniž by se okamžitě svolávalo občanské vojsko na obranu demokracie. Jenomže u nás už se z demokracie stal univerzální zaklínací výraz. Vyslovíte ho třikrát, objeví se herec, čtyři studenti, mikrofon a někdo začne vybírat peníze.

A kdo že se nám to opět postavil do první linie boje za správné myšlení? No přece naši herci, umělci, kulturní velikáni a profesionální svědomí národa. Ti, kteří mají patrně v pracovní smlouvě vedle zkoušek, premiér a potlesku také povinnost pravidelně vysvětlovat občanům, co si mají myslet. Český herec už dávno nemusí pouze hrát. On musí především kázat. Z divadelního jeviště se stala kazatelna, z mikrofonu žezlo morální nadřazenosti a z diváka nedostatečně uvědomělý žák, kterému je třeba opakovaně vysvětlovat, že pokud nesouhlasí, je problém v něm.

A do toho všeho peníze. Dotace, granty, příspěvky, veřejné rozpočty, kulturní fondy a nekonečný proud řečí o tom, že bez dalších veřejných prostředků zahyne kultura. Praha má takovou koncentraci divadel a scén, že by člověk mohl nabýt dojmu, že se zde odehrává větší kulturní revoluce než v Paříži a Moskvě dohromady. Jestli jich má skutečně víc, záleží na tom, co všechno počítáme za divadlo. Ale já bych se především rád zeptal, kolik toho kulturního provozu dokáže existovat bez neustále natažené ruky k veřejným rozpočtům. Kolik peněz je skutečně potřeba, kolik se jich účelně využívá a kolik institucí už dávno žije především ze setrvačnosti? O tom se ovšem na podobných pódiích příliš nemluví. Tam se veřejné peníze nepočítají. Tam se za ně morálně bojuje.

A než mě někdo začne poučovat, že koncesionářské poplatky nejsou totéž co divadelní dotace, děkuji, to opravdu vím.

Jenže právě proto mě fascinuje, jak snadno se z nejrůznějších debat o veřejných penězích stává jedna velká kulturně-politická manifestace, v níž jsou umělci opět v roli vrchních vykladačů občanských hodnot. Herecký talent přitom ještě nikomu nezaručil ekonomický rozum, stejně jako schopnost rozplakat publikum na jevišti nedává automaticky právo rozplakávat daňového poplatníka nad složenkou.

A potom nastoupí studenti. Mladá krev, budoucnost národa, naděje vzdělané společnosti. Jeden přijde k mikrofonu a přečte větu. Druhý přijde a přečte další. Třetí přečte třetí. Vážně? Tohle má být ukázka občanské odvahy a samostatného myšlení? Člověk by čekal mladé lidi schopné formulovat vlastní argument, vést spor, obhájit stanovisko a třeba i připustit, že druhá strana může mít v něčem pravdu. Místo toho sledujeme slavnostní předčítání. Pokud se takhle bude vyvíjet veřejná diskuse, za pár let budeme na demonstracích obdivovat člověka, který dokáže bez nápovědy přečíst celý odstavec. A kdo zvládne dvě stránky, dostane státní vyznamenání.

Jenže to nejlepší teprve přichází. Nad celou tou nádherou se v pozadí rozprostírá obrovská česká vlajka. Vlastenectví až po strop, české hodnoty na každém centimetru, národní symbolika jako z učebnice. A přímo nad řečníkem? Ukrajinská vlajka! Ano, ukrajinská. Na demonstraci týkající se financování České televize a Českého rozhlasu. Co tam proboha dělá? Má snad Česká televize nově ukrajinskou koncesi? Bude se poplatek vybírat v hřivnách? Nebo už jsme dospěli do stadia, kdy se bez ukrajinské vlajky nesmí v České republice uspořádat ani schůze bytového družstva?

A teď pozor, protože právě tady se absurdní divadlo mění v dokonalou frašku. Ta ukrajinská vlajka je vzhůru nohama! Žlutá nahoře, modrá dole. Přesně obráceně, než má být. To není moje politická interpretace, to je prostě vidět na fotografii. Vážení pořadatelé, vy se rozhodnete vystavit státní symbol cizí země na významném místě svého pódia, ale nedokážete si ani pohlídat, jak má správně viset? Vždyť to je groteska, kterou by dramaturg odmítl jako příliš lacinou.

Tady už satirik nemusí vymýšlet vůbec nic. Stačí mu fotoaparát. Česká vlajka v pozadí, ukrajinská vzhůru nohama a před mikrofonem vážné tváře, které zachraňují svět. Kdyby to nebylo skutečné, člověk by si myslel, že jde o nepovedenou generálku kabaretu.

A pak se podívám na člověka v popředí. Ivan Trojan. Ano, ten Ivan Trojan.

A tady už mě přechází smích.

Jsem Bohemák. A kdo ví, co to znamená, pochopí, proč mě právě tenhle obraz zasáhl tak hluboko. Ivana Trojana jsem měl rád. Opravdu rád. Jako herce, jako osobnost, jako člověka, kterého jsem si vážil natolik, že jsem před ním byl ochoten téměř smeknout. Jeho herectví jsem obdivoval, jeho osobnost respektoval. A teď se dívám na tu fotografii a je mi do pláče. Doslova. Mám slzy v očích, žaludek sevřený a chuť zakřičet: Do prdele, Ivane, proč zrovna ty?!

Proč musíš stát právě tady, uprostřed téhle demonstrace, která je pro mě zosobněním všeho, co mě na současném českém veřejném životě tak strašně odpuzuje? Proč se člověk, kterého jsem měl spojeného s mimořádným talentem a přirozenou autoritou, stává součástí představení, v němž se z obrany konkrétního způsobu financování médií dělá téměř posvátná občanská povinnost? Vždyť právě ty bys přece nemusel nikomu nic dokazovat. Tvoje práce mluvila sama za sebe. Nemusel ses stát součástí politického obrazu, který ve mně vyvolává tak hluboké znechucení.

A ne, neberu ti právo na názor. Máš ho úplně stejné jako já. Jenže já mám zase právo říct, že mě tvoje veřejné vystupování zklamalo tak, až mě to fyzicky bolí. Že člověk, před kterým jsem kdysi téměř smekal, ve mně dnes vyvolává pocit, že bych nejraději odvrátil oči. A že mě to štve mnohem víc než všechny projevy, hesla a převrácené vlajky dohromady. Protože zklamání od člověka, kterého si nevážíte, nebolí. Ale když vám před očima padá z piedestalu někdo, koho jste léta obdivovali, je to zatraceně hořká podívaná.

A kolem toho všeho to nadšené, poslušné, kolektivně uvědomělé stádo. Ano, řeknu to naplno: ovce, ovce a zase ovce!

Ne každý, kdo na Letnou přišel, je ovce. Ale ta ochota nechat se vést hesly, slavnými tvářemi a předem připravenými větami mi stádní chování připomíná až děsivě. Herec promluví, tleská se. Student přečte větu, tleská se. Někdo pronese slovo demokracie, tleská se ještě víc. A kdyby z pódia oznámili, že skutečně svobodný občan musí od příštího měsíce platit zvláštní příspěvek za možnost veřejně tleskat, obávám se, že by se okamžitě našla iniciativa za jeho ústavní ochranu.

Nejhorší na tom všem je ta neuvěřitelná schopnost převlékat obyčejné politické a ekonomické otázky do kostýmu morální nadřazenosti. Nechcete koncesionářské poplatky? Tak jste určitě proti nezávislým médiím. Ptáte se na hospodaření veřejných institucí? Tak vám asi vadí kultura. Nesouhlasíte s hercem na pódiu? Pak jste patrně nevzdělaný buran, který nepochopil demokracii. A pokud si dovolíte zasmát se obrácené ukrajinské vlajce, ještě se možná dozvíte, že jste nepřítelem evropských hodnot. Vítejte v zemi, kde se svoboda názoru oslavuje tak dlouho, dokud máte ten správný.

Mně je z toho všeho zle. Z té nafoukanosti, z toho neustálého moralizování, z přesvědčení, že kulturní popularita znamená politickou neomylnost. Z těch předčítaných vět, z toho povinného nadšení, z té potřeby rozdělovat občany na osvícené a zavrženíhodné. Z té neochoty připustit, že člověk může chtít nezávislá média, ale současně odmítat jejich současný model financování. Že může milovat divadlo, ale požadovat kontrolu dotací. Že může obdivovat herce, ale považovat jeho politické postoje za naprostý nesmysl.

A především mě uráží představa, že mám před touhle podívanou poslušně sklonit hlavu, protože mi někdo z pódia oznámil, že právě tohle je demokracie.

Ne, vážení. Demokracie není potlesk na povel. Demokracie není herecká šatna přestěhovaná na Letnou. A demokracie už vůbec není povinnost nadšeně souhlasit s tím, že mám dál povinně platit.

A tak si tu fotografii prohlížím znovu. Obrovská česká vlajka, obrácená ukrajinská vlajka, mikrofony, známé tváře, slavnostní atmosféra. A uprostřed Ivan Trojan, člověk, kterého jsem kdysi obdivoval. Celá ta scéna na mě působí jako monumentální pomník české absurdity. Všechno je připravené, všichni vědí, na které straně mají stát, všichni mají svůj správný názor a všichni se tváří, že právě zachraňují republiku.

Jen ta vlajka nějak neví, kde má nahoře a kde dole.

Možná je to nakonec ten nejpřesnější symbol celé události. Protože v zemi, kde se demonstruje za zachování povinných poplatků, kde herci znovu nastupují do role svědomí národa a kde se z obyčejné debaty o financování médií stává téměř zkouška občanské bezúhonnosti, už mě nepřekvapí vůbec nic.

A jestli se příště bude demonstrovat za vyšší daně, dražší elektřinu nebo zavedení poplatku za dýchání, doporučuji organizátorům jediné: rovnou zřiďte u vstupu pokladny. Ať se ti nejuvědomělejší mohou nechat ostříhat ještě před začátkem programu.

Protože ovce, která dobrovolně pochoduje ke střihači a ještě mu za to nadšeně tleská, už nepotřebuje ani ovčáka.

A já? Já už jen čekám, kdy se na Letné objeví transparent:

CHCEME PLATIT VÍC! A KDO NEPLATÍ, NENÍ DEMOKRAT!

Pak už bude česká absurdita kompletní.

A tu ukrajinskou vlajku klidně nechte vzhůru nohama. Aspoň jednou bude výzdoba dokonale odpovídat představení.

 

Daniel Danndys Krajča, FB

Redakce

Sdílejte článek:
728 přečtení
(12 votes, average: 5,00 out of 5)
10 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-) 
 

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.