Pře
18.11.2026
Kategorie: Společnost802 přečtení

Kruh se uzavřel. Zpověď jednoho z těch, kteří v roce 1989 cinkali klíči

Sdílejte článek:

D. D. KRAJČA

Byl 17. listopad 1989 a mně táhlo na šestnáct let. Je to málo, nebo hodně? Je šestnáctiletý kluk dost starý na to, aby chápal, kdo byli komunisté, co znamenal socialismus a v jakém režimu vlastně žil? Aby dokázal rozlišit mezi tím, co mu vykládali ve škole, a tím, co slyšel doma? Nevím, jak to měli ostatní, ale já měl v jedné věci jasno už tehdy. V naší rodině se komunismus rozhodně netěšil žádné úctě, natož lásce. A měli jsme k tomu zatraceně dobrý důvod.

Mého tátu soudruzi odsoudili k jedenácti letům vězení. Nakonec si odseděl „jen“ šest. Jen šest let života, které mu nikdo nevrátil. Šest let, během nichž mohl žít, pracovat, být se svou rodinou, a místo toho seděl za mřížemi. Taková byla naše rodinná zkušenost s režimem, který se tak rád oháněl spravedlností, rovností a šťastnou budoucností všeho pracujícího lidu. Ani moje dětství neprobíhalo podle představ socialistických vychovatelů. Nebyl jsem pionýr, místo pionýrských schůzek jsem chodil do náboženství, byl jsem pokřtěný, biřmovaný a ministroval jsem v kostele svatého Pavla apoštola na Mírovém náměstí v Ostravě-Vítkovicích. Víra byla přirozenou součástí mého života, stejně jako vědomí, že existují věci, o kterých se ve škole mluví úplně jinak než doma.

A tak se ptám, zda je to dost. Dost na to, aby člověk už jako dospívající kluk věděl, co si má o komunistickém režimu myslet? Aby k němu necítil sebemenší sympatie? Aby nenáviděl systém, který jeho vlastnímu otci vzal šest let života?

Za sebe říkám jednoznačně ano. A považuji za důležité říct to hned na začátku, protože bez toho by všechno, co bude následovat, mohlo vyznít úplně jinak. V mé rodině nikdy nebyla a ani nemohla být žádná láska k socialismu, komunismu ani k režimu, který se v listopadu 1989 zhroutil. Nebyl jsem jeho obdivovatelem tehdy a nejsem jím ani dnes. Nemám potřebu si minulost idealizovat, přepisovat rodinnou historii ani vzpomínat na komunistickou vládu s nostalgií.

A potom přišel listopad 1989.

Bylo mi necelých šestnáct a já byl šťastný. Ne obyčejně šťastný. Byl jsem doslova opilý nadšením, očekáváním a vírou, že se konečně mění svět. Že končí něco, co jsem z duše nenáviděl, a začíná něco, po čem jsem tolik toužil. Svoboda.

Skutečná svoboda. Vyrazil jsem do ulic Ostravy, na tehdejší náměstí Lidových milicí, s vlajkou v ruce a s hlasem, který křičel ze všech sil: „Jakeše do koše!“, „Havel na Hrad!“, „Ať žije Občanské fórum!“, „Dialog!“ Cinkal jsem klíči, zpíval, skandoval a měl pocit, že právě já, spolu s tisíci dalších lidí, měním republiku. Že jsme součástí něčeho obrovského, historického a především správného. Byl jsem na sebe hrdý, byl jsem hrdý na všechny kolem sebe a věřil jsem, že přichází doba, kdy už nikdo nebude zavírán za své názory, kdy se nikdo nebude muset bát říct, co si myslí, a kdy už nebude záležet na tom, zda člověk stojí na té správné straně politické barikády.

A pak přišla Havlova amnestie a můj táta se vrátil z vězení.

Po šesti letech byl doma. Komunisté skončili, táta seděl zase s námi a já měl pocit, že život snad ani nemůže být krásnější. Bylo mi šestnáct, dospíval jsem do světa, který se zdál být najednou otevřený, barevný a plný možností.

Všechno bylo nádherné, všechno dávalo smysl a Václav Havel? Ten byl pro mě symbolem toho všeho. Téměř modlou.

Jenže jeden obraz z té doby mám před očima dodnes. Táta seděl v kuchyni, před sebou šálek kávy, a poslouchal moje nekonečné nadšené vyprávění o revoluci, Havlovi, demokracii a svobodě. Já mluvil, gestikuloval, vysvětloval, jak bude všechno jiné, jak už bude jen lépe, a čekal jsem, že bude stejně nadšený jako já. Vždyť kdo jiný by měl oslavovat konec komunistického režimu než člověk, kterého právě ten režim odsoudil k jedenácti letům vězení a šest z nich si skutečně odseděl?

Ale táta jen seděl. Poslouchal. Občas se podíval jinam, pokrčil rameny. Žádné velké nadšení, žádná euforie, žádné oslavné řeči o Havlovi. A potom pronesl větu, kterou jsem nikdy nezapomněl.

„No, sice nás pustil, ale myslím, že s tím zmrdem jste to fakt nevyhráli. Vzpomeneš si na mě.“

V tu chvíli jsem vůbec nechápal, co tím myslí. Jak může něco takového říct? Jak může člověk, kterého komunisté zavřeli, pochybovat o muži, jenž se stal symbolem jejich pádu? Jak může být tak nevděčný k někomu, za jehož prezidentství se konečně dostal na svobodu? Moje tehdejší vysvětlení bylo jednoduché. Tátovi z toho kriminálu prostě hráblo. Ano, přesně to jsem si myslel. Že šest let za mřížemi na něm zanechalo následky, že už nedokáže vidět věci tak jasně jako já. Já přece stál na náměstí, cinkal klíči, prožíval revoluci a věděl, kdo jsou ti dobří a kdo ti špatní. A on mi do toho najednou říká něco, co se do mého krásného nového světa vůbec nehodilo.

Teprve později jsem se dozvěděl, že táta a Václav Havel nějakou dobu pobývali ve stejné věznici. Nevím, zda se osobně znali, zda se někdy setkali nebo co přesně táta o Havlovi věděl. Možná měl vlastní zkušenost, možná jen pozoroval, poslouchal a udělal si svůj obrázek. To už dnes nedokážu říct. Ale jednu věc jsem tehdy přehlédl. Táta nebyl člověk, který by litoval pádu komunismu. Neměl jediný důvod ten režim milovat. A přesto se na události, které mě naplňovaly nepopsatelným štěstím, díval s podivnou nejistotou. Jako by si nebyl jistý, zda to, co přichází, bude skutečně tak krásné, jak si všichni představujeme. Zatímco já viděl v Havlovi téměř spasitele, táta při vyslovení jeho jména raději mlčel, odvracel pohled nebo jen pokrčil rameny. Tehdy jsem jeho pochybnosti nechápal a ani chápat nechtěl. Chtěl jsem věřit. A věřil jsem celým srdcem.

Potom přišly moje první volby. Konečně jsem mohl rozhodovat i já. Nejen stát na náměstí, cinkat klíči a vykřikovat hesla, ale skutečně vhodit hlasovací lístek do urny. Bylo mi osmnáct a měl jsem pocit, že už rozumím světu. Že vím, co je správné, co je špatné a kdo tu naši nově nabytou svobodu ohrožuje. Ve skutečnosti jsem věděl velké kulové.

Byla to doba, kdy se na nás valilo všechno možné. Nová hudba, nové názory, nová hesla, nové strachy. Já poslouchal Orlík, nechával se unášet jeho texty a postupně jsem propadal představě, že naši republiku zaplavují jakési cizí hordy, že se sem hrnou lidé, kteří nám chtějí něco vzít, a že Romové žijí z dávek, zatímco ostatní na ně musí vydělávat. Svět jsem najednou viděl černobíle, plný nepřátel a domnělých hrozeb. A vůbec mi nedocházelo, jak snadno jsem se nechal ovlivnit. A tak jsem šel k prvním volbám a zvolil Sdružení pro republiku – Republikánskou stranu Československa.

Ano, zvolil jsem doktora Miroslava Sládka.

Dnes to píšu naprosto otevřeně. Ne proto, že bych na to byl hrdý, ale protože to k mému příběhu patří. Byl jsem mladý, hloupý, osmnáctiletý kluk, který si myslel, že rozumí politice, a přitom se nechal opít několika hesly, písničkami a vlastními předsudky. Netušil jsem, do čeho vlastně jdu, koho podporuji a co všechno se za těmi siláckými řečmi skrývá. Naštěstí mi netrvalo dlouho, než jsem si svůj první politický omyl uvědomil. Sládek se pro mě stal minulostí, a to poměrně rychle. Život šel dál, přicházely další volby a já začal hledat politickou sílu, o které jsem byl přesvědčený, že dokáže naši republiku posunout správným směrem.

A našel jsem ji. Alespoň jsem si to tehdy myslel.

Modří ptáci. Občanská demokratická strana. ODS.

ODS, ODS, ODS. Pořád dokola. Volby parlamentní, komunální, senátní. Kdykoliv jsem mohl, volil jsem modrého ptáka. Věřil jsem pravici, věřil jsem svobodnému trhu, věřil jsem tomu, že stát má lidem především přestat překážet.

Že po čtyřiceti letech socialismu potřebujeme konečně pořádnou dávku kapitalismu. A že čím méně bude stát zasahovat do našich životů, tím svobodnější budeme.

Jenže ta naše vysněná svoboda měla v devadesátých letech poněkud zvláštní podobu.

Z republiky se stal Klondajk. Divoký západ uprostřed Evropy. Země, ve které se ze dne na den rodili milionáři, podnikatelé, dobrodruzi, podvodníci i lidé, kteří si svobodu vyložili jako právo dělat si naprosto cokoliv. Peníze se vydělávaly, ztrácely, kradly i tunelovaly. Majetek měnil majitele rychlostí, kterou mnohdy nestíhaly sledovat ani úřady, natož obyčejní lidé. A někdy nešlo jen o peníze. Byla to doba, kdy se vyřizovaly účty způsobem, který připomínal spíše mafiánské filmy než nově budovanou demokratickou republiku. Lidé mizeli beze stopy, mluvilo se o tělech zalitých do betonu, o sudech na dně přehrad, o vraždách, vydírání a podsvětí, které si začalo budovat vlastní pravidla. Zatímco jsme oslavovali svobodu, vyrůstal vedle nás svět, ve kterém často rozhodovala síla, peníze a schopnost obejít zákon.

A přesto na ta léta vzpomínám s neuvěřitelnou nostalgií. Ano, čtete správně. Byla to šílená doba. Někdy nebezpečná, někdy absurdní, někdy doslova bez pravidel. Ale zároveň to byla doba, kdy jsme měli pocit, že je možné úplně všechno. Že svět leží před námi, že hranice přestaly existovat, že můžeme podnikat, cestovat, zkoušet, riskovat, padat na hubu a zase vstávat. Devadesátky byly neuvěřitelné. Divoké, nespoutané, plné nadějí, omylů, příležitostí i pořádných průšvihů. Byly krásné i ošklivé zároveň. A právě proto na ně nejde zapomenout.

Jenže zatímco jsme si užívali tu opojnou svobodu, dělo se něco, čeho jsem si já, stejně jako spousta lidí kolem mě, dlouho nechtěl všimnout. Naše republika se pomalu prodávala. Jedna fabrika za druhou, banky, pojišťovny, zemědělská družstva, automobilky, potravinářský průmysl, chemické závody. Všechno, co jsme ještě nedávno považovali za součást naší země, postupně měnilo majitele. A nešlo o to, že by to snad mělo patřit dělníkům jako za socialismu. Šlo o to, že stále větší část našeho hospodářství přestávala být v českých rukou. Že jsme prodávali jedno za druhým a já začínal mít pocit, že s každým dalším prodejem ztrácíme i kus možnosti rozhodovat sami o sobě.

Peníze přicházely a mizely, majetek přecházel do jiných rukou a my jsme si pořád opakovali, že takhle přece vypadá svobodný trh. Že takhle se buduje kapitalismus. Že takhle se stáváme součástí vyspělého světa. A já tomu věřil. Stejně jako jsem věřil modrým ptákům, kteří nám vysvětlovali, že jiná cesta vlastně ani neexistuje. Jenže čím víc let ubíhalo, tím častěji jsem si kladl otázku, zda jsme si pod pojmem svoboda nepředstavovali něco úplně jiného, než co jsme nakonec dostali.

Přišel vstup do NATO, potom do Evropské unie. Pro mnohé definitivní potvrzení, že jsme se vrátili na Západ, že jsme konečně tam, kam patříme. Já však postupně začínal mít stále nepříjemnější pocit, že se místo skutečné samostatnosti učíme především poslouchat někoho jiného. Že jsme sice opustili jeden mocenský svět, ale v tom novém znovu hledáme někoho, kdo nám bude říkat, co je správné, co si máme myslet a jakým směrem máme jít. Nešlo o jeden okamžik, o jedny volby nebo o jedno rozhodnutí. Bylo to pomalé, dlouhé a bolestivé vystřízlivění.

A pak mi to začalo docházet. Nebo jsem alespoň nabyl přesvědčení, že konečně chápu, co se kolem mě celá ta léta odehrávalo. V tom, co nám bylo předkládáno jako velkolepá proměna země, jsem začal vidět obrovský podvod, rozkrádání a postupný výprodej toho, co jsme považovali za své. Zlodějinu za bílého dne, často s požehnáním těch, kteří měli naši zemi spravovat a chránit. A najednou jsem měl pocit, že už je pozdě. Že nestačí zatáhnout za záchrannou brzdu, protože ta mašina se rozjela takovou rychlostí, že ji už nikdo nedokáže zastavit.

A tehdy se mi začala vracet jedna dávno zapomenutá věta. Věta mého táty, který seděl v kuchyni, pil kávu a díval se na mé nadšení z Havla s tak zvláštní nedůvěrou.

„Vzpomeneš si na mě.“

Vzpomněl jsem si. A čím víc jsem přemýšlel o tom, kam jsme se dostali, tím víc jsem měl pocit, že tenkrát možná věděl, o čem mluví. Že jeho mlčení nebylo projevem nevděčnosti, ale zkušenosti. Že jeho pokrčení ramen nebylo nezájmem o svobodu, ale pochybností o lidech, kterým jsme ji s takovou důvěrou svěřili. Nevím, zda měl ve všem pravdu. Ale já už si rozhodně nebyl tak jistý, že ji mám já.

A tak jsem hledal dál. Po letech věrnosti ODS jsem poprvé zvolil Andreje Babiše. Další naděje, další pokus uvěřit, že přijde někdo, kdo s tím vším konečně něco udělá. Čtyři roky jsem sledoval, jak nám žloutnou pole, jak se mění krajina, jak se mění společnost a jak mně samotnému pomalu dochází trpělivost. Znovu jsem čekal na změnu a znovu přicházelo zklamání. Až jsem se jednoho dne přistihl při myšlence, že už vlastně nemám koho volit.

Rozhlížel jsem se kolem sebe a viděl stále více zloby, nenávisti, rozdělených rodin, lidí, kteří na sebe křičí, urážejí se a nenávidí jen proto, že mají jiný názor. Viděl jsem svět, ve kterém jsem už nechtěl žít. A nejhorší na tom bylo vědomí, že jsem se na jeho budování sám podílel. Že jsem nebyl jen nezúčastněným pozorovatelem. Já jsem přece v roce 1989 stál na náměstí, cinkal klíči a volal po změně. Já jsem potom chodil k volbám, dával svůj hlas těm, kterým jsem věřil, a pomáhal tím určovat směr, kterým se naše země vydala.

Byl jsem jedním ze stavbařů toho světa. Jedním z těch, kteří s nadšením pokládali jeho základy, aniž by tušili, jak bude hotová stavba jednou vypadat. A dnes se na ni dívám a ptám se sám sebe, co jsme to vlastně postavili.

Při posledních parlamentních volbách jsem to hodil Kateřině Konečné. Dokonce jsem si vyřídil voličský průkaz, abych mohl hlasovat na Moravě. Člověk, který v šestnácti letech nenáviděl komunistický režim, který vítal jeho pád a který potom dlouhá léta volil ODS, nakonec dospěl až sem. Jaká ironie osudu. A dnes už vím, že ani tato volba nebyla správná. Další omyl, další zklamání, další důkaz, že jsem znovu hledal naději tam, kde jsem ji nakonec nenašel.

Fialova vláda pro mě představovala nejhorší politické období, jaké jsem od listopadu 1989 zažil. Její konec jsem přivítal s úlevou, ale ani to, co přišlo po ní, ve mně žádné velké nadšení nevyvolává. Vnímám to jako pokračování stejného směru, jen s trochu jinými tvářemi, jinými slovy a možná o něco mírnějším způsobem. Slabší čajíček téhož, co už jsem tolikrát odmítl. A tak jsem dospěl k rozhodnutí, které bych si v roce 1989 vůbec nedokázal představit.

Už nechci volit.

Ne proto, že by mi bylo jedno, co se s naší zemí stane. Právě naopak. Záleží mi na tom možná víc než kdy dřív. Jen už nedokážu znovu a znovu svěřovat svou důvěru lidem, kterým nevěřím. Možná jednou přijede nějaký politik na bílém koni a přesvědčí mě, že má smysl jít znovu k volební urně. Nikdy neříkej nikdy. Ale dnes takového člověka nevidím.

A tím se konečně dostávám k tomu, proč vlastně tohle všechno píšu. Proč právě dnes, 17. listopadu 2026, po sedmatřiceti letech od chvíle, kdy jsem jako šestnáctiletý kluk stál na ostravském náměstí s vlajkou v ruce a s očima plnýma naděje.

Protože dnes už 17. listopad nevnímám jako svátek svobody.

Vnímám ho jako začátek cesty, na jejímž konci stojím a sám sebe se ptám, zda jsme tehdy skutečně vybojovali to, po čem jsme tolik toužili. Dnes jsem přesvědčený, že listopad 1989 byl v mnoha ohledech obrovským podvodem na lidech, kteří do ulic vyšli s upřímnou touhou po lepším životě. Že naše nadšení, naše víra a naše mladická důvěřivost posloužily také zájmům lidí, kteří měli s budoucností této země jiné plány než my. Já v tom dnes vidím promyšlený scénář, divadlo, v němž jsme my mladí hráli svou roli s takovým nadšením, že nás ani nenapadlo ptát se, kdo vlastně napsal scénář a kdo bude po skončení představení vybírat vstupné.

A když se dnes dívám na náměstí plná mladých lidí, na jejich transparenty, hesla, na herce a umělce, kteří jim z pódií vysvětlují, kdo představuje dobro a kdo zlo, mám někdy až nepříjemný pocit, že sleduji vlastní minulost. Znovu se volá po svobodě, znovu se hledají spasitelé, znovu se lidem slibuje, že když zvítězí ti správní, bude konečně všechno lepší. A znovu jsou mezi těmi nejhlasitějšími mladí lidé, kteří tomu skutečně věří.

Nemohu se na ně zlobit. Jak bych také mohl? Vždyť jsem byl úplně stejný. Stejně nadšený, stejně důvěřivý, stejně přesvědčený, že právě já stojím na správné straně dějin. Také jsem měl své hrdiny, své modly, své neotřesitelné pravdy. Také jsem nechtěl poslouchat nikoho, kdo mi mé krásné představy kazil. A také jsem si myslel, že starší generace ničemu nerozumí.

Možná právě proto si někdy představuji jednu scénu, která mě současně rozesmívá i děsí.

Za dva nebo tři roky sedím doma u ústředního topení. V ruce držím šálek kávy, dívám se z okna a do místnosti přichází můj syn. Nadšený, rozzářený, plný dojmů z nějaké další demonstrace na Letné nebo jiném náměstí. Bude mi vyprávět, jak konečně vybojovali svobodu, jak porazili zlo, jak teď už bude všechno jiné a jak se konečně začne žít lépe.

Bude mluvit, gestikulovat, vysvětlovat a čekat, že budu stejně šťastný jako on.

A já ho budu poslouchat.

Možná se podívám z okna. Možná jen pokrčím rameny. Možná si pomalu upiju kávy a nechám ho domluvit. A potom mu řeknu přesně to, co kdysi řekl můj táta mně.

„No, s tím zmrdem jste to fakt nevyhráli. Vzpomeneš si na mě.“

Kdo tím zmrdem bude, dnes nevím. A možná je to nakonec úplně jedno. Protože politici přicházejí a odcházejí, jejich jména se mění, hesla se mění, barvy vlajek a transparentů také. Jen ta lidská touha někomu uvěřit, někoho následovat a přesvědčit sama sebe, že právě teď konečně přichází ten lepší svět, zůstává. A s ní bohužel i naše schopnost nechat se znovu a znovu napálit.

A kdyby se mě dnes někdo zeptal, zda bych chtěl vrátit čas před listopad 1989, odpověděl bych ano. Okamžitě.

Uvědomuji si, jak neuvěřitelně absurdně to musí znít z úst člověka, jehož otce komunisté poslali na jedenáct let do vězení. Z úst člověka, který nebyl pionýrem, chodil do kostela a v listopadu 1989 s nadšením vítal konec komunistické vlády. Jenže právě v tom je celá tragédie mého dnešního pohledu na svět. Dospěl jsem do bodu, kdy se mi i minulost, kterou jsem kdysi nenáviděl, v některých ohledech jeví snesitelnější než současnost, kterou jsme si s takovou nadějí pomáhali budovat.

Neříkám, že tehdy bylo všechno dobré. Vím až příliš dobře, že nebylo. Říkám pouze, že dnes už nedokážu oslavovat to, co jsem kdysi považoval za své největší vítězství.

A když se vrátím v myšlenkách do té ostravské kuchyně, vidím tátu, jak sedí nad kávou, mlčí, odvrací pohled a krčí rameny. Tehdy jsem si myslel, že mu z toho kriminálu hráblo. Dnes bych si k němu sedl, nalil si kávu a konečně se ho zeptal, co tím vlastně myslel.

Sedmatřicet let mi trvalo, než jsem pochopil, proč jsem se ho měl zeptat už tehdy.

A tak dnes, 17. listopadu 2026, neslavím. Jen vzpomínám na šestnáctiletého kluka s vlajkou v ruce, který byl přesvědčený, že právě pomáhá vybojovat svobodu. A na jeho tátu, který seděl v kuchyni, pil kávu a věděl, že nadšení ještě není zárukou šťastného konce.

Tenkrát jsem cinkal klíči já. Dnes možná cinkají naši synové. A já už jen sedím nad kávou a rozumím tátovu mlčení.

Kruh se uzavřel.

 

Daniel Danndys Krajča, FB

Redakce

Sdílejte článek:
802 přečtení
(15 votes, average: 4,67 out of 5)
6 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-) 
 

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.