27.5.2026
Kategorie: Ekonomika486 přečtení

Když je dražší nasypat hlodavci pod prdel než dát člověku pořádný salám

Sdílejte článek:

D. D. KRAJČA

K tomu, abych napsal tuto glosu, mě vede jedna zvláštní věc. Právě teď jsem několik dní na Novém Zélandu a stejně jako vždy Vám odtud píšu všechno tak, jak to opravdu vidím, bez filtru, bez pozlátka a bez evropských brožurek o šťastném konzumentovi moderní doby. A právě tady mě doslova praštila přes oči jedna věc, kvalita obyčejného jídla.

Normální voňavý chléb, máslo chutnající jako máslo, maso, které po položení na pánev nezmizí do poloviny v louži vody a chemie, jogurty, sýry, ovoce a zelenina, které člověku připomenou, že kdysi bývalo normální jíst kvalitu a ne marketing. A právě tady jsem se najednou vztekl, protože člověku v takové chvíli dojde, co všechno jsme si doma nechali vzít a jak moc jsme si zvykli na to, že evropský zákazník druhé kategorie má být vlastně vděčný i za potravinářský odpad, pokud je zrovna v akci.

Pamatuji si dobu, kdy měl obchod tři druhy salámu, dva druhy jogurtu a prodavačka se na Vás tvářila, jako byste ji osobně obtěžovali už jen tím, že dýcháte. Jenže člověk si koupil obyčejný rohlík a opravdu chutnal jako rohlík, salám chutnal jako maso, máslo bylo máslo a kuře nebylo nafouknuté vodou tak, že po položení na pánev připomínalo menší povodeň na Moravě. Dnes máme nekonečnou svobodu, barevnou, digitální a evropskou, máme desítky metrů regálů s cereáliemi, proteinovými tyčinkami a jogurty s příchutí všeho možného, ale člověk přesto stojí v hypermarketu jako idiot, otáčí výrobek ze všech stran a lupou hledá, zda v kuřecím salámu náhodou není alespoň stopové množství kuřete.

Největší ironie celé moderní doby spočívá v tom, že dřív člověk kupoval jednoduše jídlo, zatímco dnes kupuje „potravinářský výrobek“, což už samo o sobě zní jako něco, co by nemělo přijít do styku s lidským organismem bez ochranných rukavic a souhlasu hygienické stanice. Evropa nám přinesla neuvěřitelné možnosti, například možnost prodávat ve východní části kontinentu stejné výrobky ve stejných obalech, ale s horším složením. Němec otevře rybí prsty a najde rybu, Čech otevře rybí prsty a začne pátrat, zda ta ryba nebyla pouze vyfocena na obalu.

A my si ještě tleskáme, protože máme akce. To je naše nové národní náboženství. Dřív lidé chodili do kostela, dnes stojí od pěti ráno před Lidlem kvůli máslu o sedm korun levnějšímu a v očích mají stejnou víru i oddanost, jen místo modliteb slyšíte: „Vem ještě tři, Mařko, když už je to v letáku.“ Nejsmutnější na tom je, že jsme si na to zvykli natolik, že už ani nechceme kvalitu, chceme hlavně přežít nákup bez infarktu u pokladny, a tak vítězoslavně házíme do vozíku párky obsahující méně masa než průměrná psí konzerva a máme radost, že byly ve slevě.

A pak přišel moment, který měl být vytesán do kamene jako symbol moderní Evropy. Andrej Babiš kdysi v debatě zvedl kilo nějakého kuřecího gothaje za 63 korun a vedle něj pytel steliva pro hlodavce za 73 korun. V tu chvíli bylo po debatě, protože se ukázalo úplně všechno. V zemi, kde je kilo lidského „salámu“ levnější než pytel steliva, do kterého nějaký křeček nebo morče celý den doslova sere, už dávno nejde o potraviny, ale o civilizační diagnózu. Člověku najednou dojde absurdita celé moderní doby, kdy jsme schopni koupit zvířeti voňavou, kvalitní a hygienickou podestýlku, ale sami do sebe bez mrknutí oka cpeme separáty, náhražky, barviva, zahušťovadla a chemii, která by ještě před třiceti lety možná skončila v technickém průmyslu.

A tehdy padla možná nejděsivější věta celé debaty. Andrej Babiš tehdy v podstatě řekl něco, co znělo brutálně, ale zároveň až nepříjemně pravdivě, že lidé to vlastně chtějí sami, že je nezajímá kvalita, ale hlavně cena, že chtějí žrát levně. A v tu chvíli člověku dojde, kam jsme se jako společnost dostali, když je pro nás normální koupit si ten nejlevnější salám plný bůhvíčeho jen proto, aby zbylo na drahé stelivo, do kterého může domácí hlodavec v klidu a komfortně srát. To není vtip ani nadsázka, ale přesná definice dnešní konzumní Evropy, ve které člověk už dávno není zákazník, ale odpadkový koš na levné náhražky, dochucovadla a marketingové lži, a ještě má mít pocit vítězství, protože ušetřil osm korun díky žluté cedulce AKCE.

A víte, co je na tom možná úplně nejabsurdnější? Že já bych nikdy nechtěl vrátit komunismus, nechci fronty, ostnaté dráty, cenzuru ani soudruhy mudrující o tom, co si člověk smí myslet. Ale sakra rád bych vrátil ten komunistický točený salám, ten gothaj, co voněl masem a ne chemií, obyčejné brambory, které po týdnu doma nezačaly svítit vlastní inteligencí, eidam, který po zahřátí netekl jako plast z čínské hračky, máslo, mléko a jogurt, které chutnaly jako výrobky z mléka a ne jako laboratorní experiment evropského potravinářského průmyslu. A upřímně? Bylo by mi úplně u prdele, kdyby na obalu místo usměvavé krávy byl nalepený Husák v životní velikosti, protože člověk si tehdy koupil jídlo, zatímco dnes si kupuje hlavně obal, reklamu a iluzi kvality, přičemž obsah často připomíná spíš technologickou demonstraci toho, co všechno je ještě možné nacpat do lidského žaludku, aniž by to okamžitě rozežralo stůl.

 

Daniel Danndys Krajča, FB

Redakce

Sdílejte článek:
486 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
2 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)