Zbytečná akce, škodí vlastním. Poslankyně se nebála říct pravdu o Prague Pride

Deník z hotelového pokoje

Dnešní deník poslankyně bude pravděpodobně historicky nejkratší. Píši ho totiž v hotelu na dvoudenní dovolené, a tak jistě, milý čtenáři, pochopíš, že chci věnovat čas především sama sobě a mojí mamince.

Máma pracuje jako učitelka na prvním stupni základní školy. Stejně, jako já do Sněmovny, ona nastupuje příští týden na plno do školy. A stejně jako já legislativě, ona věnovala skoro celé prázdniny přípravě materiálů pro své žáky. Když jsme minulý týden nakoukly do kalendáře a všimly si, že nám zase začíná tvrdý režim, kdy se až do Vánoc pořádně neuvidíme, sbalily jsme urychleně kufry a „last minute“ vyrazily do hotelu s wellnessem.

Prague Pride… aneb máme 20% gay ve společnosti?

Je to už mnoho desítek let, co sexuální revoluce naučila západní společnost věřit, že sexuální touha je jádrem toho, co znamená být lidskou bytostí. Pro většinu z nás se tak stalo naprosto nepředstavitelné, že popírání vlastní sexuální touhy je možné, ba dokonce správné.

Můj křesťanský pohled na přílišnou sexualizaci v celé společnosti je velmi konzervativní a většina liberálních občanů s ním logicky nesouhlasí. Právě proto se nerada vyjadřuji k jakékoliv extroverzi sexuality, včetně Prague Pridu – tedy průvodu hrdosti LGBT aktivistů, kteří na něm svou sexualitu předvádějí.

Žijeme v době, kdy se LGBT aktivisté těší velké přízni médií. Nejen těch mainstreamových, ale samozřejmě i většiny těch alternativních. (Vždyť mají dokonce spoustu vlastních médií!) Věděli jste, že dle respektovaných průzkumů si lidé často myslí, že gayů a leseb je mnohem více, než kolik ukazují oficiální statistiky? Zatímco průzkumy veřejného mínění ukazují, že si lidé v některých zemích tipují i přes 20 % populace, vědecká data a průzkumy udávají, že se k LGBTQI+ identitě hlásí zhruba 4 až 10 % dospělých lidí.

Proč toto neuvěřitelné nadhodnocení většinou dotazovaných? Logickou odpovědí budou pravděpodobně média a kulturní scéna. Dokud tam bude „posedlost“ gayi, lesbami, bisexuály, „bůhvícosexuály“ a transgender osobami, je těžké tomu odolat… Je to trend. A když jste mladý nebo cool, trendům podléháte.

LGBT aktivisté, ač nám tvrdí, že je všichni nesnáší a že čelí neuvěřitelnému zlu, tohle samozřejmě vědí a využívají toho, že jim nic a nikdo nestojí v cestě. Pokud by se snad někdo pokusil do cesty postavit, zasáhne nejenom IZS. Zasáhne také policie sociálních sítí, dost možná váš zaměstnavatel, zcela jistě některý z vašich kolegů… Pokud nedostanete důtku, budete alespoň nazváni „homofoby“, „bigotními“ a „nenávistnými“. A to je jednoduché a funkční. Není třeba vymýšlet nic dalšího.

Ostatně, sami to nejspíš znáte. Jste-li čtenáři Parlamentních listů a přiznali jste to někde nahlas, pravděpodobně jste již byli označeni za dezinformátory, konspirační teoretiky, plochozemce nebo proruské idioty.

A to je přesně důvod, proč nemám potřebu psát o něčem jako Prague Pride na sociální sítě. Lidé totiž neposlouchají, co chci říct, ani nečtou, co reálně píši. Mají potřebu za tím hledat něco, co tam není. Protože jestli něco nejsem, pak ani nenávistná, ani bigotní, ani homofobní. A myslím, že to potvrdí nejeden můj gay nebo trans kamarád.

Kritika Prague Pride neznamená, že jste homofob

Ještě před padesáti lety by většina civilizovaných zemí neakceptovala, že děti mají konzumovat LGBT obsah, nebo že LGBT aktivisté mají právo se obnažovat na veřejnosti nebo na ulicích projevovat vlastní sexuální fetiše. Dnes se dostáváme do stavu, kdy ten, kdo to kritizuje – ano, vidíte, že „neakceptuje“, si ani nedovoluji napsat, protože se vás nikdo samozřejmě neptá… Kdy ten, kdo to kritizuje, je vyvrhel společnosti. Pojďme si ale říct důležitou věc. Není to pravda!

Svět, který vnímáme z mainstreamu, není reálný svět. Pořád žijeme ve světě, kdy jsou tyto extrovertní akce prosazující sexualitu pro většinu lidí zbytečné. A ne, neznamená to, že většina lidí je homofobních. Znamená to jediné: většina lidí si uvědomuje, že LGBT osobám to dělá medvědí službu.

A možná je v tom paradox: člověk, který nepotřebuje pořádat průvod hrdosti kvůli odlišné sexualitě, nemusí být vůči gayům méně otevřený. Možná naopak jednoduše považuje jejich sexualitu za jejich soukromou věc.

Společné poselství pro Evropu

Italská premiérka Giorgia Meloni a dánská premiérka Mette Frederiksenová společně vyzvaly k tvrdšímu evropskému přístupu k migraci, čímž spojily dvě lídryně z opačných stran politické propasti. To nám ukazuje, že v Evropské unii vznikají nová spojenectví nad rámec tradičního rozdělení na levici a pravici!

Intervence s názvem Společné poselství pro Evropu navazuje na dopis podepsaný 22 členskými státy EU poté, co do Ceuty vstoupilo přibližně 60 000 migrantů. Dopis kritizoval španělskou imigrační politiku a varoval, že spor by mohl ohrozit schengenský prostor. Podepsala ho samozřejmě také Česká Republika.

Podobně, jako Itálie a Dánsko, i u nás se hovoří o ochraně hranic, státní suverenitě, evropské bezpečnosti a odporu k nadměrné centralizaci EU. Meloni a Frederiksen argumentovaly, že masová migrace zvýšila tlak na veřejné služby a přispěla ke kriminalitě, včetně násilné trestné činnosti, obchodu s drogami a sexuálního násilí. Masová migrace podle nich zároveň narušila důvěru občanů ve vlády a veřejné instituce. Prezentovaly přísnější politiku na hranicích, rychlejší „návratnost“…

Obsah onoho prohlášení ovšem není na celé věci to nejdůležitější. Zásadní je to, že řešení, která byla kdysi prezentována jako radikální, se postupně stala mainstreamovými. Politicky je významnější společné prohlášení dvou naprosto odlišných světů: vůdkyně konzervativních italských „Bratrů“ a jedna z nejznámějších osobností evropské sociální demokracie. (Neznamená to, že rozdíly mezi dvěma dámami zmizely a ani to není třeba… Vždyť pluralita je běžnou a důležitou součástí naší demokracie.)

Dlouhodobě mluvím o tom, že krom užší spolupráce v rámci Visegrádské čtyřky je třeba hledat spojenectví napříč Evropou, které se má stavět na tématech, nikoliv na vládách, které se ideologicky podobají. I přes rozdílné pohledy na jiné věci. Když se totiž shodneme na jedné a dokážeme s ní díky spojenectví hnout, pak možná konečně stojíme na prahu změn, které něco znamenají. Teprve v takových případech to pro Evropské Rady a Komise znamená potřebu změny v uvažování. Argumenty, které vycházejí z faktů, nikoliv z emocí, totiž musí být nad tradiční evropské levicově-pravicové rozdělení.

Zaujalo mě, že když jsem tuto výše uvedenou myšlenku vydala na Facebooku, dočkala jsem se především negativních komentářů. A pozor: komentářů z mé bubliny. Konzervativců. Suverenistů. Národovců. Lidí, kteří spíše masovou migraci odmítají, ba dokonce bych řekla, že ji považují za jedno z největších nebezpečí, kterým Evropa čelí. Nezlobím se. Chápu to.

Proč? Frustrace! Sama jsem bývala velkou fanynkou Meloniové a musím říct, že jsem ve spojitosti s ní v poslední době často říkávala: „silné řeči, ale činy mnohem méně odvážné“. Ale možná že právě proto mám potřebu toto prohlášení pochválit. Můžu ho považovat za jakkoliv neúčinné a jakkoliv symbolické. Ale pokud budu všechno od počátku kritizovat, každou snahu, každou symboliku, pak se zcela jistě nestane nic. Dle mého musí zaznamenat jak Meloniová, tak Frederiksenová, ale převážně další evropští silní lídři co největší podporu tohoto společného kroku od široké evropské veřejnosti. Jen díky tomu najdou odvahu i další. A třeba se dočkáme i toho, že se v mainstreamu bude nakonec psát třeba o remigraci.

Protože víte, jak to je s tou politikou… politické dění a zákony jsou pouhým odrazem hlubších společenských nálad, hodnot, umění, médií a tradic. Politika nevzniká ve vzduchoprázdnu, ale vyrůstá z toho, jak uvažuje a žije společnost. A možná je načase, aby společnost více ukazovala směr, kterým jít, než jen ten, kterým nejít.

A jak jsme se učili už na základní škole: aby se žádoucí věci opakovaly, potřebují pozitivní zpětnou vazbu.