Odpovědnost státního úředníka se nekoná

 Občan si při návštěvě několikapatrového úřadu, se stovkami kanceláří, nevěřícně pokládá jednoduchou otázku: Jak se mohlo stát, že byrokratický aparát dosáhl takovýchto gigantických rozměrů a politická garnitura, jakoby se nechumelilo, schvaluje mnohdy, jeden nesmyslný zákon s desítkami přílepků za druhým a tolik potřebný zákon o státní službě nikdo nechce? No bodejť by ho chtěli. On má totiž vyřešit především odpovědnost státního úředníka. A v tom vězí zakopaný pes. Úředníkem (neboli zaměstnancem státu) je nejen president, premiér, poslanec, senátor, hejtman, starosta, ale i účetní ve státním úřadu- ti všichni jsou státními zaměstnanci a měli by nést plnou odpovědnost za svoji práci a za svá rozhodnutí. Místo toho jsme svědky, jak naši zaměstnanci (neboť tito výše jmenovaní nic jiného nejsou) beztrestně a bez odpovědnosti, zaštítěni imunitou, indemnitou a v zákonech zakotvenou nepostižitelností, decimují státní rozpočet, mrzačí zákony a zatěžují společnost úřednickým byrokratickým (hlasitě řehtajícím) šimlem na všech úrovních lidského žití. 

Hlavní podstata současných problémů spočívá v definici státního zaměstnance, který je placen ze státních peněz, tedy z daní nás všech, a to bez výjimky. Právě obrovské množství různých výjimek je rafinovaným nástrojem politika a úředníka, jak ze sebe setřást tolik potřebnou spravedlivou odpovědnost.

To, co měl zákon o státní službě krom trestně právní odpovědnosti zaměstnance vyřešit především, jsou platové limity napříč celou škálou státních zaměstnanců vázaných na výkon, prosperitu a efektivitu, s limitací maximálního nepřekročitelného platového stropu, tak, aby se nemohlo stát, že stát neprosperuje, je zatížen obrovským dluhem, má vysokou nezaměstnanost, exekutorské lobby decimuje společnost, která chudne, ale vláda, parlament a senát se tváří, že se jich to netýká a usurpují si nárok na plnohodnotnou (ničím nekrácenou) mzdu. Tohle přece není normální.Být odměňován statisíci bez přímé odpovědnosti za špatný hospodářský stav země, je nemorální a pro běžného občana neuvěřitelná, do nebe volající, nestoudnost.

 Uvedu jen pár příkladů platů státních zaměstnanců:

•  Generální ředitel společnosti ČEZ má měsíční plat 500 000 Kč. Zřejmě si odpovědnost za nepřiměřenou výši ceny elektřiny pro občana nepřipouští.
• Guvernér České národní banky má měsíční plat 375 000 Kč. Jak jsme slyšeli, je mu jedno, že neuváženou intervencí proti koruně, národu zdraží vše a že znehodnotí občanům úspory.
• Generální ředitel Českých drah má měsíční plat 500 000 Kč. Tomuto pánovizřejmě nevadí, žeČD mají ztrátu půl miliardy.
• Ředitel České pošty bere měsíčně 250 000 Kč. Zde se  pro změnu usiluje o zrušení pošt na venkově i přesto, že evropské normy nedovolují likvidaci a omezování služeb významné důležitosti, čímž pošty bezesporu jsou.
• Ředitel veřejnoprávní televize ČT bere měsíčně 237 000 Kč. Ani tady si pan ředitel zřejmě nepřipustí, že často dochází k politickému ovlivňování nezávislého, občany placeného, média ve prospěch některých politických struktur.
• Měsíční příjem nejméně padesáti dalších ministerských úředníků, vyjma vlády, přesahuje 100.000 korun měsíčně, a to bez náhrad. To koukáš, občane, hlavně ty, který makáš za 12 000,- Kč měsíčně.

To je realita. Vedle toho dvě třetiny občanů nedosáhnou na průměrný měsíční plat, tři pětiny mají ekonomickou nouzi, dále máme 600 000 nezaměstnaných a podle mezinárodních měřítek se pohybuje 1,6 miliónu lidí na hranici chudoby. Lidí, kteří nemají střechu nad hlavou, je 21 000. Všechna tato uvedená čísla znamenají v očích občanů znevěrohodnění instituce státu, která vyvolává  následnou ekonomickou celospolečenskou stagnaci. Když k tomu přidáme devalvaci měny (znehodnocování hodnoty peněz intervencí ČNB) a další pokles ekonomických výsledků naší země, můžeme vytušit, kam náš stát, pod vládou dobře zaplacených moudrých pomazaných hlav, kráčí.

[ad#velkadolni]

Tato lidsky i ekonomicky těžko pochopitelná bezohledná nemorálnost je výsledkem dlouhodobého zneužití politického mandátu státního zaměstnance, a to na úkor společnosti jako celku.