27.12.2017
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Zašlý třpyt Zlatého pokladu

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Jen občas a zcela výjimečně médii probleskne zpráva o tom, že zlata umístěného v trezorech České národní banky opět poněkud ubylo, protože byly vyraženy a uvolněny do oběhu nějaké pamětní mince.

Ačkoliv jsou také zákonným platidlem, v běžném oběhu se nevyskytují, protože jejich sběratelská hodnota je obvykle brzo vyšší, než nominál, který je na nich vyražen, a jejich investiční zhodnocení nezřídka překonává v řádu měsíců i stovky procent, navíc s velmi nízkým rizikem.

[ad#textova1]

Kdesi v podvědomí občanů zůstává pocit, že zlatý poklad je majetkem státu a že nakládání s ním je věcí veřejnou. Bohužel, jedná se pouze o pocit a nezakládá se na pravdě. Ve skutečnosti jím disponuje pouze několik osob ve vedení České národní banky, a jakým způsobem s ním nakládají, není veřejné, ale je kryto obchodním tajemstvím.

Za to, že zlatý poklad už nepatří státu, může drobounká novelizace zákona z roku 2013, která uvádí, že státní zlaté rezervy jsou ve výhradním vlastnictví České národní banky, která se nemusí žádným způsobem a nikomu zpovídat, jak s nimi nakládá. (Zákon signovali Němcová, Zeman a Rusnok, ale toto ustanovení upekl Parlament už za Nečasovy vlády a podepsal ho Rusnok jako premiér následující úřednické vlády.) V každém případě dnes nemáme právo vědět, komu bylo zlato prodáno, ani za kolik bylo prodáno.

Pokud se podíváme do naší ne příliš dlouhé státní historie, pak hned do kolébky našeho státu nám věnovalo „nenáviděné“ Rakousko-Uhersko přibližně 12 tun (cca 0,37 miliónu troyských uncí) zlata.

V následujících letech zlatý poklad o něco vzrostl díky veřejným sbírkám, inspirovaným sbírkou na Národní divadlo. Později se sbírka opakovala ještě jednou v šedesátém osmém roce, ale k jakému vzrůstu zlaté zásoby přispěla, není nikde jednoznačně doloženo. Faktem je, že se sbíralo nejen fyzické zlato, ale i finanční dary a odpracovávaly směny na Zlatý poklad. (Nějaké podrobnosti uvádí Jiří Bašta zde, ale v kovu to bylo vcelku bezvýznamných 46,6 kg plus 272 milionů korun.) Lze pouze odhadnout, že po rozdělení Československa (a i zlata) se mohla zlatá zásoba ČR pohybovat kolem 70 tun a na konci existence ČSFR mohla být někde přes 100 tun! (Nějaké podrobnosti jsem našel až teď, ale přepisovat článek kvůli tomu nebudu. Udělám z toho materiálu druhý díl.)

V letech 1997 a 1998 utrpěl zlatý poklad asi nejsilnější ztrátu, když byl za panování guvernéra Tošovského (údajně za tehdejší tržní ceny) rozprodán nejspíše do Německa a do Švýcarska. Problém je, že zároveň se zlatem byly rozprodány i vzácné mince právě z období sbírek za první republiky, jejichž cena nespočívala pouze v hmotnosti zlata, ale v jejich sběratelské hodnotě. Skutečnou cenu za prodané zlato jsme se nikdy v podstatě nedozvěděli úplně přesně.

Jen na okraj: Josef Tošovský byl mj. dlouholetým členem KSČ a spolupracovníkem StB. Guvernérem ČNB byl od ledna 1993 až do listopadu 2000, a také byl po pádu Klausovy vlády do nových voleb (2. ledna až 22. července 1998) předsedou dočasné úřednické vlády. V roce 1995 byl zvolen Evropským bankéřem roku.

Rámcově se dnes hovoří o objemu prodeje asi 56 tun zlata (25 t roku 1997 a v následném roce 31 t) v ceně kolem tří set dolarů za troyskou unci. To odpovídá přibližně výnosu 16,4 miliardy korun (v tehdejším kurzu). Pokud by však byla brána v úvahu i sběratelská cena a nikoliv jen cena kovu, pak Česká národní banka ošidila stát neuváženým prodejem možná až o dalších 27 miliard korun. Poklad byl tehdy rozprodán za pouhých 38 % své skutečné tržní ceny.

Asi je možno připustit že zlato se nepříliš hodí pro běžné měnové intervence národní banky, ale pak je otázkou, proč jiné centrální banky (a to ne zrovna bezvýznamné) takový objem zlatých rezerv drží a dokonce je významně posilují (viz tabulku na konci článku). Mluvčáček Národní banky argumentuje tím, že zlato má příliš nízkou likviditu, že udržování zlatých rezerv má vysoké režijní náklady, že nenese úroky, a v neposlední řadě tím, že cena zlata trpí kurzovými výkyvy a tudíž je jeho budoucí hodnota nejistá. A že zlaté rezervy mají jen takový psychologický a nostalgický význam a že jejich největším kladem je to, že „slitky jsou úžasně fotogenické“.

Prima, hezké tvrzení, jenže pouze do okamžiku kdy zjistíme, že cena zlata víceméně setrvale roste, nejvyšší hodnoty dosahovala v roce 2011, kdy dosahovala ceny 1800 dolarů za troyskou unci. (Jen pro pořádek opakuji, že pan Tošovský prodával troyskou unci za 300 dolarů, což bylo dlouhodobé minimum. Inu, dobrý obchodník se nezapře.)

Neodpustím si zde vsuvku, že hlavním cílem ČNB má být udržování cenové stability. Ovšem nikde už se nehovoří o tom, že má Národní banka inflaci jakkoliv cílovat, jak se bohužel od roku 1998 trvale praktikuje s odůvodněním, že banka tak „udržuje nízká inflační očekávání“. Jestliže jednotlivci očekávají inflaci, budou již pod dojmem těchto očekávání zvyšovat své vlastní ceny. Inflace tak plodí inflační očekávání, a to plodí další inflaci. (Pokud nevezmeme v úvahu rovnou vliv působení jen částečných rezerv.)

A stejně tak se nikde nehovoří o tom, že má národní banka pomocí kurzu měny stimulovat exportéry na úkor importérů a spotřebitelů. Dělá to dojem, že národní banka si vykládá svoji funkci značně extenzivně a místo aby plnila pouze funkci regulátora, mění se postupně v iniciátora ekonomických dějů, což nepokládám za správné, zejména pokud za svoji činnost de facto nenese žádnou odpovědnost.

Za zmínku stojí ještě jedna zajímavost: všichni si jistě pamatujeme zelenou stokorunu s obrázkem Hradčan na reversu, která byla v platnosti více než 30 let a (nejen) na níž bylo uvedeno, že bankovky jsou kryté zlatem a ostatními aktivy Státní banky československé. Ten nápis tam byl po celou dobu platnosti bankovky, i když nikdy nebylo zveřejněno, jaký podíl krytí je tvořen právě tím zlatem a jaká část je držena v jiných aktivech.

Samozřejmě úloha zlata se historicky v měnovém systému změnila, jak už bylo mnohokrát podrobně popsáno, takže jen v kostce zmíním, že původně bankovky znamenaly pouze poukázku na hodnotu zlata v dané bance uloženého. V průběhu doby a zejména se vznikem centrálních bank, došlo nejprve k částečnému a potom i úplnému odpoutání od zlatého standardu zejména z důvodu financování válek, anebo pozdějších intervencí centrálních bank do celkové ekonomiky.

Za zmínku stojí zejména to, že dokud měny byly navázány na komoditu, nejčastěji zlato, ceny se obvykle vyvíjely mírně deflačně (aniž by vznikala nějaká krize a kde kdo se z toho hroutil). Zatímco nekryté měny směřovaly k masivnímu tištění peněz a k inflaci, anebo hyperinflaci, a následné hluboké krizi, jak známe z meziválečného Německa nebo z Rakouska. (Nemluvě o tom, že inflace je jen jinou a méně viditelnou formou dodatečného zdanění, respektive znehodnocování úspor obyvatelstva.)

Zajímavá je ovšem jiná zmínka pozdějšího mluvčího České národní banky, který zmínil, že státy s vyspělou ekonomikou obvykle drží asi 30 % devizových rezerv ve zlatě. U nás jsme tuto rezervu snížili pod 0,5 procenta. (A to ještě před zahájením intervencí ČNB za fixní kurz koruny k euru. Ten bych jen s mírnou nadsázkou označil za nákup inflačních eur za inflační koruny.)

Zde možná stojí za zmínku i názor komunistického politika Lubomíra Štrougala, který prodej zlatých rezerv docela ostře kritizoval a poukazoval na to, že zejména malé státy by měly držet procentně daleko větší zlaté rezervy, než státy velké a významné. Mimochodem právě za jeho vlády byl zlatý poklad republiky vrácen, protože nacisté jej za války ukradli a odvezli do Německa. Z něj pak byly hrazeny reparace za osvobození spojenci (i když historik Vít Smetana upozorňuje, že hodnota odevzdaného zlata zdaleka nedosáhla hodnoty válečných půjček, které československá exilová vláda získala od britské vlády).

V rámci spravedlnosti však musíme dodat, že v době kdy Tošovský zlato prodával, opravdu převládalo v Evropě mínění, že státy, které vstupují do Eurozóny, by se zlata měly vzdát (snad ve prospěch ECB?). Obecně se předpokládalo a všechny ekonomické učebnice psaly, že jeho cena už bude nadále jen trvale klesat a jeho budoucnost je již jen v technologickém zpracování. Bohužel, jako často v historii, se bankéři a ekonomové mýlili a dnes můžeme jen se smutkem koukat na to, že kdyby zlato podrželi, mělo dnes čtyřikrát tak velkou cenu (a v roce 2011 dokonce šestkrát).

Jak už jsem výše zmínil, přestože zlatý standard je opuštěn a měna na něj již není striktně navázána, přesto řada významných států zlato ve velkém nakupuje (a patrně velmi dobře ví proč).

Ke konci roku 2014 držely centrální banky zhruba 30 900 tun zlata, v roce 2016 už to bylo podle World Gold Council (WGC) 33 248,5 tuny a trend je vzestupný.

Na závěr si přikládám slíbenou přehledovou tabulku, jak si stojí v některých významných státech zlaté rezervy k letošnímu roku:

Zdroje: securitymagazin.cz a statista.com
    2016 [tun] % z 33 248,5 t
1. USA 8 133,5 24,46%
2. Německo 3 377,9 10,16%
3. MMF 2 814,0 8,46%
4. Itálie 2 451,8 7,37%
5. Francie 2 435,8 7,33%
6. Čína 1 842,6 5,54%
7. Rusko 1 615,2 4,86%
8. Švýcarsko 1 040,0 3,13%
9. Japonsko 765,2 2,30%
10. Nizozemí 612,5 1,84%
11. Indie 557,8 1,68%
12. ECB 504,8 1,52%
13. Tchaj-wan 423,6 1,27%
14. Portugalsko 382,5 1,15%
15. Turecko 377,1 1,13%
16. Saúdská Arábie 322,9 0,97%
17. Velká Británie 310,3 0,93%
18. Libanon 286,8 0,86%
19. Španělsko 281,6 0,85%
20. Rakousko 280,0 0,84%
? ČR 9,6 0,03%
  Ostatní státy 4 423,0 13,30%

A úplným závěrem bych doplnil, že naše současné zlaté rezervy činí nějakých zanedbatelných 9,6 tuny zlata (jsme čtvrtou zemí od konce tabulky), přičemž zlata v soukromém držení občanů je více, než je ho v sejfu ČNB, a kdyby se ten státní poklad měl rozdělit pro všechny občany, pak by nestačilo ani na jediný prstýnek pro každého. A pokud se bude zlato spotřebovávat současným tempem, pak někdy za 20 let nebude v trezorech České národní banky nic a budou obsahovat tak nejvýše bezcenné barevné papírky se záhadným nápisem „euro“.

[ad#pp-clanek-ctverec] 

ZAVLADSKY
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 4,88 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Okrádání státem (I.)

    PETR ZÁVLADSKÝ Vytočil mě Babiš nejméně ve třech otázkách. V první snad nesmírně drzé prohlášení že „všeci tuná kradnú“ čímž

    Nadáváte na pošťáky?

    TOMÁŠ FLAŠKA To si asi skoro každý se zadostiučiněním řekne. Já si to zkusil z té druhé strany a