Nadáváte na pošťáky?

Nebudu konkrétní, nejde o Českou poštu, jde o jednu rozvážkovou firmu, o jedno okresní město, o jednoho doručovatele, jehož nazývám Pavel, a o mě, který se tak nějak na jeden běžný předvánoční den nachomýtl.

Je krátce po šesté ráno. Zírám na halu rozměru hangáru, která má po celé ploše rozházené balíky a balíčky. Větší, menší, od různých dodavatelů, různě zabalené, různě těžké, někde narovnané až do výše přes metr, jinde prostě hromada malých zásilek. Z obou stran haly je přistaveno celkem asi 30 dodávek, každá u jedněch vrat a u každých vrat naprosto pro mě chaotická nepřehledná hromada balíků.

„Hledám šéfa, pan Dlouhého,“ vyhrknu na prvního člověka. „Ten by měl být někde támhle,“ a dále se věnuje scanování jedné hromady balíčků. Kličkuji mezi hromadami do druhé části haly kde konečně nějakého šéfa nalézám. Slovo dalo slovo, velmi krátké. „Tak já Vás přidělím tadyhle k Pavlovi, on se vybodoval, budete mu řídit. V pořádku?“ Docela zírám, známe se jen z telefonu, mluvíme spolu asi 20 sekund, nic o mě neví, nic nechce vidět, ale zjevně nemá čas se tím dále zabývat. Ještě prohodím otázku: „A co právně, kdybych vám s tou dodávkou něco udělal? Máte to pojištěné? Co spoluúčast?“ Zjevně už toho času se mnou strávil dost. „Jasně. To neřešte,“ a odchází. Vlastně ani neví kdo jsem, telefonoval jsem s jeho kolegou. Ještě zaslechnu jak volá na jiného řidiče: „Franto, ty už odjíždíš?“ „Jo, já si naložil už v noci“.

„Já jsem Pavel. Budeme si tykat, ne?“ „Jasně“. A představuji se. „Tak hele tohle je naše,“ a ukazuje na neforemnou hromadu balíků na ploše asi 2 x 5 metrů. „Já to nacvakám (=nascenuji) a hodíme to dovnitř. Za chvíli začnou lidi otravovat a to je binec. Teď před Vánoci je to fakt na palici. Nejhorší jsou důchodci. Dnes na mě přišla stížnost, že jsem nepomohl s balíkem jedné paní co má rakovinu. Jak to mám vědět? Se mnou nikdo nechce jezdit, prý jsem rapl. Jo kdyby jel Lízko, tak bych ho asi zabil. Kouříš?“ Koukám na něj. Vybodovaný řidič, již dopředu otrávený svou prací, hulí jak tovární komín, neoblíbený. To jsem to nafasoval. Říkám si. Divím se jen, že ho firma nevyhodí, když k němu musí navíc platit řidiče. Jinak je na každé dodávce vždy jen jeden člověk. „Nekouřím,“ říkám po pravdě. Ale hned dodávám: „ale nevadí mi to,“ protože už dopředu nemám odvahu cokoliv namítnout.

Je čas na práci. „Tohle ti tady v noci takhle připraví dispečer v nějakém pořadí rozvozu?“ ptám se naivně. „Ha, ha. To jsem si tu rozložil na hromádky já ráno. Tohle je východní předměstí, tohle je kolem náměstí, tamhle je Sviňanov (smyšleno). Takhle to tam budem dávat od kabiny a zase opačně odzadu vykládat. Ještě máme tři svozy, ale ty si uděláme až na konec, abychom přes to nemuseli přeskakovat.“ Podívám se na hromadu, rozdělenou na hromádky, nevidím v tom žádný systém. Můj odhad je tak 50 balíků. Pavel začíná „cvakat“. Když skončí, tak hlásí: „86 adres, jdem na to.“ Vše v jednom menším okresním městě, dodávám.

Cestou po dálnici se dáváme do řeči. „Za co ses vybodoval?“ a začínám předjíždět jeden kamion. „Většinou jsem to sbíral za pásy, pak tam byla jedna červená, to bylo za 7 a už se to sečetlo“ a v klidu pokuřuje. „A jak dlouho ještě…“ CRRRR. Jeho telefon dnes poprvé zazvonil. „Nevím kdy tam budu, tak mezi 10-12…. Jo….Jasně.“ A zavěsil.

Přijíždíme k městu. „Tak hele, já ti naťukám do navigace prvních 15 adres. Další budeme ťukat postupně. Nejdřív ti ale řeknu. Tady doprava. Nejezdi po hlavní, ta je rozkopaná a zavřená. Vem to tamhle doleva, já tě provedu.“ Přistáváme před prvním rodinným domkem. Paní čeká už venku. Vystupuji s Pavlem, abych viděl postup. Není to žádná maličkost. Naskenovat balík. Oskenovat od paní platební kartu. Ručně (na extra přání zákazníka) vypsat příjmový doklad. Celé to zabere dobré tři minuty. V duchu to násobím 86x, k tomu všechny přejezdy, nějaká ta přestávka. Moc dobře to nevidím. Nastupujeme do auta a popojíždíme asi 300 metrů. „Pán prý hned přijde.“ Podupáváme venku na mrazu. Za pár minut je vše vyřízeno. „Některé jdou rychleji,“ říká v autě a přejíždíme dalších asi 200 metrů. Při tom volá následujícímu zákazníkovi, jako už 2x před tím. „Tak to vem, sakra. To mám nejradši když někdo nebere telefon,“ nadává už poměrně zvýšeným hlasem, který najednou přejde do absolutně milého a líbezného tónu: „Dobrýýýý den paní ….. služba…. a vezu vám balíííčééék. Jsem u vás asi za půl minutky. Mohla byste jít před vrátka? Děkujiiii“. Zároveň mu už zvoní druhý mobil. „Kam že? A v kolik tam bude? Jo, to nebude problém“. Druhý mobil má sice soukromý, ale volá mu něj i šéf, manželka, manažer směny, skladníci, účetní. Prostě takový druhý menší služební. Ten první je jen pro zákazníky. A ten právě zazvonil. CRRR.

„Dobrýýýý den… která že jste firma?….a od kolika tam tedy jste?“ Co mi řízení dovoluje, tak zírám s otevřenou pusou. Nic si nezaznamenává, má to v hlavě. „Toho uděláme teda až po náměstí,“ konstatuje v klidu a dál si připravuje na koleně papíry pro dalšího zákazníka.

Vystupujeme již na třetí adrese. Balíček paní předává přes vrátka. Vše bylo placeno dopředu. Soukáme se do auta. Připoutávám se a už si říkám, že na těch dalších asi 500 metrů to snad nemá smysl. Pavel po mně hodí očko: „Tak už chápeš proč se nepřipoutávám?“ Chápu. Jedem. Tentokrát už podle navigace. Jedu podle displeje, Pavel telefonuje dalšímu zákazníkovi. Má obsazeno. Tak vezmeme toho dalšího a hledá ho v seznamu pro telefonát. V tom opět telefon. A opět změna na milý líbezivý hlas. „Ne, nezlobte se, opravdu nevím, v kolik u vás budu.“ V autě zase brblá: „Ty mám nejraději…“ a v tom opět telefon. „Já se vám podívám,“ a začne hledat v papírech. „Je to na dobírku 678 korun,“ a zavěsí. „Ty mám taky rád, ani si nepamatují, jestli to již zaplatili nebo ne.“ Konsternovaně zírám, jak soustavně pracuje s dvěma telefony, při tom si ještě dělá poznámky do papírů, a druhou rukou kouří z okénka. „Tys to přejel, tady jsi měl jet doprava!“ Hrkne ve mně. „Nevadí, vem to doprava támhle, to se taky dá.“ Když si představím, že bych k těm všem jeho činnostem měl ještě řídit, já sám v autě, tak mě poleje studený pot. Už chápu. Už chápu, proč takovíto lidé jsou pro doručovatelské firmy nenahraditelní. Už chápu proč se vyplatí si ho ponechat i s body a platit mu navíc řidiče.

Asi po sedmi adresách už z auta nevystupuji a dělám jen šoféra. „Na náměstí to půjde rychle,“ říká. Máme tam asi 5 adres. Ale parkovat musíme ve druhé řadě. Dávám varovná světla. Pavel vybíhá a začíná roznášet. Zezadu se ozve troubení nějakého osobáku s paní středního věku. Protože v protisměru zastavil pekař a nedá se projet. Říkám si, že bych uhnul, ale není kam. Odjet nemohu. Vzadu jsou otevřené dveře. Mrknu na Pavla. Nechává ho to absolutně klidným. V jedné ruce balík, v druhé papíry a ramenem si přidržuje mobil u ucha. Po nástupu do auta, když se konečně rozjedeme se ho ptám: „A co měšťáci? Nejsou někdy problémy?“ „Ti nás nechávají. Oni to chápou. A co mám dělat? Nechat to na parkovišti a nosit pár set metrů? Občas parkujeme i přímo před policajtama.“ Jen tak mimochodem tam na vjezd zajíždím dodávkou za pár minut.

„Potřebuji si odskočit. Nechceš koupit něco k jídlu, nebo pití?“ ptám se, když už to opravdu nemohu vydržet. „Neee! Mně pak bolí břicho. Já si dám ráno jedno kafe a jím až večer. Hodně. Přes den stejně není čas.“ A přes den skutečně ani jednou nemusí na toaletu. Když jdu odpoledne po něčem k pití k obědu, který jsem rychle zhltl před nějakým krámkem během dvou minut, zatímco Pavel doručoval další balíček, už za ten den potřetí na toaletu, tak se mě zeptá: „Ty máš prostatu?“

A tak to jde pořád. „Jedem Na Výsluní 1021.“ Volá příjemkyni. „Dobrýýý den….“, zvoní druhý telefon, „jasně….,“ a přitom mě druhou rukou naviguje k další adrese, kterou má v hlavě.

Když zase někomu podá balíček jen přes plot a odjíždíme, tak mi to nedá. „Mě fascinuje, jak jen podáš balíček bez jakéhokoliv podpisu,“ pokládám napůl otázku. „Na to není čas. Vím jak se jmenuje, tak ji podepíšu cestou v autě,“ a jedeme dál.

CRRRR. „Ale pane Kvapil, vy jste měl vypnutý telefon….ne vy jste byl nedostupný, volal jsem 2x…..já jsem teď na druhém konci města……ne opravdu k vám už nemohu zajet, to je k vám 20 minut….. není zač.“ A představuji si jak je příjemce asi nakvašený. I já bych byl a několikrát jsem i byl. Už nikdy nebudu slibuji si v duchu.

„Vy jste v práci?“ další telefonát. „…. no tak dobře. Nashle.“ „Otoč to a jedeme támhle k tomu podniku. Máme to paní nechat ve vrátnici, ona si to odpoledne vyzvedne“. Po chvíli se vrací i s balíkem. „Oni to nechtějí přejmout, to povezeme zpátky.“ Ještě ani nedomluví a už mu zvoní telefon. „Nezlobte se, já opravdu nejsem schopen říci v kolik hodin u vás pozítří budu… ne opravdu nevím….to záleží na počtu rozvozů….fakt ne…..tak mu zavolejte,“ a zavěsí. Spíš pobaveně konstatuje: „Prý si na mě bude stěžovat šéfovi.“ A zároveň už ťuká do telefonu. „Té paní posílám sms, že to ve vrátnici nepřebrali a vezeme to zpět. Bude náhradní doručení“. A zase CRRRR. „Vidím to, že u vás budeme tak za 10 minut….ale to my už budeme někde jinde…. my to nějak uděláme“. „Kruci!“ zakřičí Pavel. „Se jim nechce pracovat odpoledne po obědě od 13, prý tam budou až v 13:30. To mám taky rád. Tak hele vykašli se teď na navigaci zajedeme do Šípkové a uděláme tam pár adres kolem, povedu tě“ mění okamžitě plán. Opět z hlavy, bez jakéhokoliv studia papírů, bez jakýchkoliv poznámek.

Vytáčí dalšího zákazníka v pořadí. „Nebere to. Tak ještě jeden pokus.“ Zase nic, tak toho odvezeme do depa. Měl 2x svou šanci. Vem z navigace dalšího.“ Chápu, že to tak musí být. Prostě to jinak nejde. Už to vidím a v duchu vzpomínám jak jsem kolikrát svému dodavateli do telefonu spílal.

Stres, stres, stres. Celý den. Od nevidím do nevidím. Má úcta a klobouk dolu. Nakonec jsme se všemi adresami i svozy hotovi kolem třetí odpoledne. Pavel je celý šťastný že tak brzo. Přeci jen jsme na to byli dva, byť má maličkost přispěla nepoměrně menším dílem.

Už nikdy nebudu dodavatelům nadávat. Už nikdy je nebudu zbytečně buzerovat a otravovat telefonem. A vám ostatním: zvažte to taky. Obzvláště teď před Vánoci.

[ad#pp-clanek-ctverec]