
Kolektivní vina
ŠTĚPÁN CHÁB
Po mém včerejším komentáři mi volala naše šéfredaktorka a pravila, že myšlenka dobrá, nelze uplatňovat kolektivní vinu na Rusy. Ale co kolektivní vina uplatněná na sudetské Němce? Ptala se. Jak je to s tou kolektivní vinou?
Velmi znepokojující otázka. A otázka naprosto logická.
Po zkušenosti druhé světové války jsme se jako civilizace dohodli na tom, že kolektivní vina je nepřípustná.
Dovolím si pokračovat v experimentu z jiné strany. Dejme tomu, že by k odsunu nedošlo a tři miliony Němců by v ČSR a pozdější ČSSR zůstaly. Odsoudilo by se několik desítek pohlavárů z okupace. K čemu by to vedlo? Dokázaly by se dvě národnosti po prožitých křivdách pustit zase do společné práce na budování společné republiky, když jedna jeho část volala po rozbití téže republiky a lze předpokládat, že podobné nálady by v ní i zůstaly? Nenastal by v průběhu dalších let další konflikt? Nebylo uplatnění kolektivní viny na sudetské Němce vlastně prevencí před dalším konfliktem, který by zase stál na kolektivní vině? Nevedlo by to k masakrům a k prohlubující se nenávisti mezi oběma etniky? Ono na to nejde hledět dnešní optikou, kdy jsme se jakž takž smířili, uklidnili a nejsou mezi námi zásadní rozepře. Z poválečné optiky jde vidět jen oboustrannou nenávist a všudypřítomný strach z toho, co bude. A jsem si jistý, že právě to viděly vítězné mocnosti, když kývly na odsun i přes vidinu další křivdy, kterou tím vytváří. Byla to prevence před budoucím konfliktem.
Tady si jako rukojmí pro své tvrzení vezmu Winstona Churchilla, který odsun prosazoval dlouho před Postupimí. „Vyhoštění je metoda, která, pokud jsme dosud mohli vidět, bude nejuspokojivější a nejtrvalejší. Nebude zde žádné smíchání obyvatelstva, které by způsobovalo nekonečné problémy,“ prohlásil britský premiér Winston Churchill. Chápal, že mísení etnik a národů do jednoho celku je nebezpečné.
Ale převeďme to na současnost. Pokud by Ukrajina získala zpět celý Donbas a hranice se vrátily před rok 2022, nabízí se otázka kolektivní viny. Protože celý konflikt stál na základech separistických nálad ruskojazyčných obyvatel s proruskou orientací, kteří tam tvořili politickou i společenskou většinu. Lze téměř s jistotou předpokládat, že protiukrajinské postoje obyvatelé Donbasu zastávají doposud. Pokud by se Donbas vrátil pod správu Ukrajiny, co přijde? Soudy oprávněně odsoudí několik desítek lidí, usekne se hlava vedení separatistických nálad. Zničí tím protiukrajinské nálady mezi obyvateli, kteří svou ruskou podstatu můžou sice potlačit do pozadí, ale ne ji ze sebe vypreparovat? Co by následovalo? Nebyla by atmosféra na Donbasu nadále výbušná? Nehrozilo by, že za pár měsíců, za pár let propukne opět snaha o odtržení, protesty, nevzniknou zase separatistické bojůvky, nezačne zase válka?
Co tím chci naznačit? Možná, a můžu se šeredně mýlit, je kolektivní vina a kolektivní vina. Preventivní uplatnění kolektivní viny, kterou lze nazvat spíš jako kolektivní ochranou před možnými budoucími scénáři. Stejně jako vznikaly křivdy za protektorátu, vznikají strašlivé křivdy i ve válce na Ukrajině.
Pokud by Ukrajina opět získala pod správu Donbas, jsem přesvědčen o tom, že by věc vyřešila pouze „kolektivní ochrana“ před budoucími konflikty, tedy odsun rusky mluvících do Ruska. Byla by to křivda. Ale teď – co je lepší? Křivda, nebo křehká nejistota, zda tam konflikt vypukne znovu? Krevní křivdy soudy nevyřeší. Ty jsou zakódované do generací těch, kteří ji prožili. A asi by bylo daleko lepší, kdyby v Rusku vznikl nějaký spolek jako Sudetoněmecký landsmanšaft, který by se přes nenávist propracoval až k celkem neškodné nostalgii, než aby to na Donbasu doutnalo do propuknutí další válečné řeže.
Odsuzujeme a odmítáme kolektivní vinu kvůli politice Adolfa Hitlera. Odsuzujeme ji jako civilizace správně. Jenže Hitlera živila nenávist a touha opanovat celý svět. On uplatňoval kolektivní vinu na základě šílených konstrukcí své choré politiky. Vítězné mocnosti v Postupimi naopak přesvědčil kompromis. Musíme uplatnit kolektivní vinu, abychom nepostavily svět před další válku v Evropě. Racionální rozhodnutí. Prevence před logickou nenávistí, která by velmi pravděpodobně přišla. Sudetští Němci vybudovali v Bavorsku svůj ekonomický zázrak, my jsme pohraničí proignorovali až do dnešních dnů. Je zanedbané, ale naše.
Historie je plná křivd. Jak bychom na tom asi byli, kdyby nebylo Hitlera a jeho třetí říše? Měli bychom u nás své Němce, neprošli bychom si socialismem, kdyby nedošlo k žádným výkyvům a konfliktům, možná by se o České republice psalo jako o nejzdravější ekonomice, nejbohatší ekonomice, psalo by se o ní jako o vzoru, byli bychom pevnou součástí pupku světa, nikoliv periferií Západu. A to (i) díky „našim Němcům“, protože ti, i když byli vyhnaní s kufrem v ruce, nerezignovali a ekonomický zázrak Německa vybudovali doslova od podlahy. Všechno by bylo jinak. Jenže přišly křivdy a jejich řešení. A ano, nejlepší politikou je nevyrábění křivd. Ale jak to udělat, když jsme lidé?
Proto jsem včera odmítl uplatňování kolektivní viny na celý ruský národ, na každého jednotlivého Rusa, za nynější vedení války na Ukrajině, ale neodmítám případné uplatnění kolektivní viny na odsun ruskojazyčných obyvatel Donbasu, protože ten sud střelného prachu, kdyby se křivda války přešla jen několika málo soudními verdikty, by byl nesmírně nebezpečný.
- Štědrá EU pošle přes 200 miliard korun „správným“ médiím a neziskovkám - 11.6.2026
- Státní škola jako továrna na poslušné komparzisty - 11.6.2026
- Kolektivní vina - 11.6.2026

