Žalobníčci

Žalování bylo opovrhovanou činností a byli jsme vedeni k tomu, abychom své problémy dokázali řešit sami, bez toho, abychom museli slabošsky volat o pomoc vyšší moc. Jenže slabí a zlí lidé jsou v každé společnosti. Uchylují se k žalování a bonzování – bylo to vždy a bude to vždy. Za komunistů bylo bonzování jedním ze způsobů, jak se bezpracně zbavit konkurence a získat to, co by normálně člověk kvůli deficitu schopností nemohl získat. Ale protože společnost takové chování odsuzovala – i za komunistů – bonzovalo se vždy tajně. Protože „žalobníček žaluje, pod nosem si maluje“.

Odmítání žalování a bonzování je znakem síly a hrdosti. Je to znakem, že dokážu své problémy řešit sám, jsem dost silný a schopný. A kdo nemá dost síly, má zase jiné sociální dovednosti, které mu zajistí přirozenou ochranu silných. Odmítání žalování nás jako děti učilo budovat sociální interakce, které byly přirozené a spravedlivé. Dospělí nám do toho nezasahovali, věděli, že je to důležité. Chtěli, ať se naučíme ve složitém světě fungovat. Nechali nás bojovat malé dětské boje, nechali kluky prát se.

Kde se to pokazilo? Snad prvním rodičem, který místo toho, aby potrestal děcko, běžel do školy vynadat učitelce. První maminkou, která za své dítko řešila problémy na pískovišti. První učitelkou, která pochválila žáka za žalování na kamarády. Začalo to tím, že dospělí začali řešit dětské problémy za ně…

Dnes vidíme mladé lidi, kteří jsou neschopní fungovat v normálním kolektivu. Nejsou ochotni přijmout fakt, že lidé jsou různí a všichni nemůžou být nejlepší. Žárlí na každého úspěšnějšího a fakt své nedostatečnosti považují za nespravedlnost. Nejsou ochotni tvrdě pracovat, aby mohli soupeřit férově, nejsou ochotni uznat vítězství schopnějších. Neumí prohrávat. Proto je tolik bonzování, tolik žalování, tolik nepochopení základních principů lidského fungování. Proto mladí nechápou demokracii, protože ta je o vítězství schopnějších.

Když tedy vidíme mlaďochy, jak se chlubí svým žalováním, politujme je. Přiznávají se tím ke své slabosti a pokřivenosti. Nenechme se tím ale znechutit, pořád je mezi námi dost takových, kteří ještě byli vedeni k samostatnosti a žalování jim přijde odporné. Stačí jen se nepoddávat. Protože síla, hrdost a sebevědomí, které je podpořeno férovostí a čestností a schopností uznat prohru, jsou přitažlivé. Buďme hrdí a nestyďme se, nebojme se. Nakonec zvítězíme.

• Eva Hrindová

PS: PP věnuje tento článek Holínkovi a Skeptikovi.