Jak hodnotíte proběhlý sudetoněmecký sjezd v Brně?
Poslanec Doležal: Prezident Pavel slouží nepřátelům českého národa
PL/TOMÁŠ DOLEŽAL
„Ve světle prezidentova lobbování za Lichtenštejny je jeho ponížený postoj vůči tzv. sudetským Němcům už naprosto pochopitelný. I jeho zatím poslední projev, kterým je bezprecedentní udělení záštity brněnskému sudeťáckému sjezdu, což je už jednoznačné přihlášení se k táboru nepřátel české státnosti a suverenity. Tedy k táboru, který kromě nejen sudetských Němců tvoří bohužel i mnozí politici současné české opozice,“ říká poslanec SPD Tomáš Doležal, který patřil k hlavním iniciátorům usnesení Poslanecké sněmovny proti konání sudetoněmeckého sjezdu v Brně.
Jak hodnotíte proběhlý sudetoněmecký sjezd v Brně?Jeden z nejhorších a nejnebezpečnějších výsledků prvního sjezdu organizovaných politických sudeťáků v ČR je proces symetrizace viny za zločiny Němců na našem národě během druhé světové války a okupace českých zemí. Tragické je, že náš současný prezident a sněmovní opozice tento sudeťácký historický revizionistický „narativ“ přebírá, legitimizuje, a ještě mu osobně na brněnském sjezdu tleská.
Je to stupňovaný útok na základní pilíře české státnosti a naší státní a národní identity a poválečného uspořádání. Proti tomu je třeba velmi nahlas opakovat, že v letech 1933 až 1945 řádilo na našem území jedno jediné zlo: zlo sudetoněmeckého a německého genocidního, antisemitského a antislovanského rasismu a teroru, jehož klíčovými strůjci a vykonavateli byli zejména čeští a moravští Němci. Za to byli po válce zaslouženě a spravedlivě odsunuti, ale většina z nich bohužel nebyla adekvátně potrestána. Což se nám opakovaně negativně vrací v podobě protičeských aktivit Sudetoněmeckého landsmannschaftu.
Organizace sudetoněmeckého sjezdu v České republice je také flagrantním prolomením česko-německé deklarace z roku 1997, a to ze strany Němců a jejich českých pomahačů. To oni porušili klíčovou klauzuli této deklarace, která hovoří o tom, že otázky minulosti jsou uzavřeny a žádná ze smluvních stran je již nikdy nebude politicky otevírat.
A nečiní tak pouze Posselt a spol., ale i vrcholní představitelé německé a bavorské vlády, kteří se sjezdu v Brně zúčastnili, naprosto přes hlavy a bez konzultace s představiteli české vlády – a kteří pro českou stranu nepřijatelné sudetoněmecké požadavky podporují. To je brutální porušení česko-německé deklarace a vědomé bourání standardních česko-německých vztahů z německé strany. Česká vláda by k tomu neměla mlčet.
A v rovině politické jde o jasný vzkaz tzv. sudetských Němců občanům České republiky. Ten vzkaz zní: „Už jsme zase tady. A budeme chtít víc. Máme podporu německé a bavorské vlády. A máme i podporu části české politické scény – konkrétně všech parlamentních stran tvořících současnou opozici.“.
Díky vaší iniciativě se podařilo prosadit usnesení Poslanecké sněmovny odsuzující konání sudetoněmeckého sjezdu v České republice.
Ano. To usnesení mělo mimořádný význam i v tom, že donutilo Bernda Posselta odhodit masku bodrého sudetského strýčka milujícího smíření, pivo a klobásy. Sudetský gauleiter poté najel na svou přirozenou henleinovskou a frankovskou notu, kdy označil hlasování suverénní české Poslanecké sněmovny za karikaturu a frašku a vzápětí vyloučil část českých občanů na základě jejich politického přesvědčení z Evropy. To je čistě dikce Heydrichova plánu na vytlačení politicky nespolehlivých a špatně smýšlejících Čechů na východ.
A co říkáte argumentům o historickém smíření Čechů a sudetských Němců?
Nejde jen o to, že zde neexistuje žádná vzájemná symetrická vina, ale pouze vina německá. Ale také – nebo hlavně – o to, že nikdo nemá právo omlouvat se sudetským Němcům jménem celého národa, a už vůbec ne jménem obětí německé okupace. To je naprostá hanebnost a symbolické plivnutí na hroby těchto lidí.
Co říkáte podpoře sjezdu některými českými osobnostmi a subjekty?
Připomenu, že tématu odsunu se již v disentu věnoval taktéž Václav Havel, který svá první smířlivá slova a gesta vůči sudetským Němcům pronesl ještě krátce před 17. listopadem 1989. V dopise tehdejšímu německému prezidentovi Richardu von Weizsäckerovi vyslovil politování nad odsunem Němců a svůj názor zopakoval veřejně i krátce před svým zvolením hlavou státu. Vždy zcela v rozporu s historickou skutečností označoval odsun Němců z Československa za nepřijatelné uplatnění principu kolektivní viny.
Dlouholetý špičkový český diplomat (mj. i velvyslanec v Německu) Rudolf Jindrák nedávno na veřejné debatě ve Slovenském domě vzpomínal na návštěvu Václava Havla v roce 1991 v Bonnu. Řekl k tomu i toto: „Václav Havel nabízel německému kancléři Helmutu Kohlovi, že se bude vracet občanství sudetským Němcům, že budou připuštěni do privatizace a že části těch z nich, kteří se rozhodnou natrvalo do Československa vrátit, bude vrácen i majetek.“
Toto vše byl ochoten Václav Havel riskovat – jen aby uspokojil organizované sudetské Němce. Zda byla jeho motivací jakási pochybná sebemrskačská vnitřní filosofie, anebo něco jiného, o tom můžeme pouze spekulovat.
V roce 2023 pak vstoupil duch poníženého vazalství vůči sudetským Němcům a Německu jako takovému znovu na staroslavný Pražský hrad.
Jak?
Začalo to tím, když čerstvě zvolený prezident Petr Pavel 21. května vystoupil na každoroční Terezínské tryzně na terezínském Národním hřbitově s projevem, který obsahoval i tyto „pozoruhodné“ pasáže:
„Na oběti našich historických chyb nesmíme zapomínat.“ Anebo – „Odpovědnost za zločiny, které páchali naši předkové, musíme přijmout a poučit se z nich.“ Prezident Pavel tenkrát tímto svým projevem poprvé hrubě urazil český národ, zejména pak všechny oběti genocidní německé okupace naší vlasti v letech 1938 až 1945 a všechny statečné bojovníky proti ní. Terezínský projev prezidenta Pavla ovšem nebyl nějakým náhodným omylem či vybočením, ale spíše určitým signálem o tom, jaké jsou jeho představy či představy jeho nejbližšího politického okolí, o směřování české zahraniční politiky a českého státu. A jsou to představy nechutné a nepřijatelné.
Ve stejné době, tedy na jaře roku 2023, se prezident Pavel zúčastnil zahájení „Bavorsko-českých týdnů přátelství“ v německém Selbu. Vystoupil zde se zdravicí a se jmenovitým osobním poděkováním Berndu Posseltovi „za zásluhy o zlepšení a rozvoj v česko-německých vztazích.“. Takto se zřejmě nyní na hradě českých králů říká mnohaletému protičeskému posseltovskému štvaní, urážkám českých představitelů a českých občanů a sudeťáckým snahám o revizi výsledků druhé světové války a o revanš v duchu henleinovských
a frankovských nacistických tradic.
Dlouholetým prosudetským lobbistou ve vrcholných patrech české politiky byl i bývalý premiér Petr Fiala, který například 9. května roku 2023, v den výročí osvobození naší vlasti od německé okupace, při návštěvě v Bavorsku v pomyslném předklonu rovněž poděkoval Berndu Posseltovi za jeho údajně mimořádný přínos pro česko-německé vztahy.
Mimochodem, expremiér Petr Fiala těsně spolupracuje s Berndem Posseltem již od raných devadesátých let minulého století, kdy řídil moravskou sekci Panevropské unie a Posselt byl místopředsedou a později předsedou Panevropské unie v Německu. A hlavním cílem této Panevropské unie není nic jiného než vytvoření Panevropy – tedy Mitteleuropy, sjednocené Evropy pod německou dominancí, ve které de facto přestane existovat suverenita menších středoevropských států včetně České republiky. Nyní se tomuto projektu moderně říká „Spojené státy evropské“…
Zpět k současnému českému prezidentovi…
Petr Pavel se směrem na západ neklaní pouze Berndu Posseltovi. Bez jakéhokoli mandátu a v poloutajení začal aktivně pomáhat rodu Lichtenštejnů prosadit smírné řešení jejich dlouholetých soudních sporů s Českou republikou. Svými vstřícnými kroky vůči knížecímu rodu, který se s Českou republikou soudí o mnohamiliardové majetky a o 35miliardové odškodnění, vykročil někam, kam se dosud žádný český či československý prezident neodvážil zajít. K aktivitám, které jsou v zájmu cizí moci a které směřují proti zájmům vlastního státu, v jehož čele stojí.
Ve světle prezidentova lobbování za Lichtenštejny je jeho ponížený postoj vůči tzv. sudetským Němcům už naprosto pochopitelný. I jeho zatím poslední projev, kterým je bezprecedentní udělení záštity brněnskému sudeťáckému sjezdu, což je už jednoznačné přihlášení se k táboru nepřátel české státnosti a suverenity. Tedy k táboru, který kromě nejen sudetských Němců tvoří bohužel i mnozí politici současné české opozice.
A oživují tak vzpomínky na staleté schizma uvnitř českých politických elit, kde vždy existovala – vedle odvážných vlastenců, národovců a patriotů, i významná oikofobní, většinou proněmecká nebo jiné cizí moci sloužící menšina odpůrců české samostatnosti. Tato menšina naštěstí téměř všechny důležité dějinné bitvy prohrála. S výjimkou těch, kdy za sebou měla silnou a vyzbrojenou cizí moc.
Závěrem si zopakujme slova druhého československého prezidenta Edvarda Beneše, jehož odkaz je nyní terčem brutálních útoků sudetoněmeckých velkoněmců i jejich českých poskoků ze 14. prosince 1945:
„Přijde brzy chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet. Říkal jsem při jiných příležitostech, že máme všecko zaznamenat a povědět to, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste nám všem řekli o svém trápení, ale proto, abyste se mohli znovu bránit, až oni začnou s tou svou „očišťovací kampaní“. Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očištění přešli k útoku.“
PL
Latest posts by Redakce (see all)
- Petr Pavel za nás už nikam nesmí - 29.5.2026
- Zelenskyj a cynická spirála války na Ukrajině - 29.5.2026
- Prý jsme málo zdaněni - 29.5.2026
7 komentářů


Omlouvám se, ale bude to trochu delší.
Asi většina zná film Vyšší princip natočený na motivy povídky Jana Drdy. Vychází ze skutečnosti.
Ve školním roce 1941-1942 navštěvoval sedmnáctiletý Toník Stočes příbramské gymnázium. Byl plný života, zajímal se o mnoho věcí. Nepatřil přímo mezi premianty, přesto byl ve třídě osobností.
A pak bylo jaro roku 1942. Antonín seděl ve své lavici a listoval ve svazku časopisů. Po chvíli se zastavil u stránky s Hitlerovou fotografií. „To sem nepatří“, řekl živelně a list s fotografií nacistického vůdce vytrhl a vhodil do koše. Jeho jednání přihlížel spolužák Miroslav Červenka. Se zprávou o Stočesově „činu“ ihned běžel za oktavánem Karlem Kepkou, jenž nedávno spolu se svými rodiči přijal německou státní příslušnost, zkrátka, dali se k Němcům. Červenka k udání spolužáka přidal žalobu na ředitele školy Dr. Josefa Lukeše. V ředitelově tvrzení, že starověké Řecko a Řím na vrcholu moci a slávy náhle klesly, viděl Červenka úmyslné srovnání se současnou německou říší. Oktaván Kepka si nenechal získané informace sám pro sebe a utíkal s nimi za německým učitelem Teufelem. Brzy potom došlo k atentátu na Heydricha…
Zpráva o jednání ředitele gymnázia Lukeše a studenta Stočese postupovala služební cestou až na táborskou služebnu gestapa, pod níž spadalo i Příbramsko. Patnáctého června 1942 si táborští gestapáci vedení komisařem Augustinem Giehlem pro ředitele Lukeše a studenta Antonína Stočese přijeli až do školy. Protože za výchovu syna odpovídá otec, zatkli i jeho a v podvečer je odvezli do Tábora. Ve sklepě gestapa prožili téměř dva týdny. Sedmnáctiletý Antonín i tady myslel na svoji Příbram, zamýšlel se nad životem, v mysli se stále vracel především ke své mamince. Po šesti dnech od zatčení, dne 21. června 1942, odvedli gestapáci na popraviště ředitele Josefa Lukeše. Tehdy oba Stočesové, otec i syn, pochopili, že i jejich konec je neodvratný. Toník napsal dopis na rozloučenou a po propuštěném spoluvězni ho tajně poslal mamince do Příbrami. Spolu s dopisem obdržela i další verše, ve kterých vyjádřil svou nevinu a vyslovil bezpráví fašistů …
Báseň na rozloučenou
Ó, odpusť, poutníče, Jenž neseš tuto zprávu, že pláči! Já vím, že nejsou v právu. Odpusť! Ty spěcháš v domovinu, zatímco já v cele bídné, svou marně hledám vinu, za niž mám na smrt jít, za vinu, která není. Ó, Bože, přijde rozednění? Tábor, červen 1942
Poslední chvíle „Nebojím se smrti a ani otec ne,“ napsal Toník ve svém tajném dopisu, a snad jím chtěl zmírnit maminčin žal. Když se pak slunce 29. června 1942 sklánělo nad táborské Klokoty, postavili gestapáci před popravčí četu skupinu dvaceti sedmi lidí. Stáli tu vedle sebe oba Stočesovi, otec Vojtěch i syn Antonín.
Toníkovi bylo mu teprve sedmnáct roků a čtyři měsíce. Byl nejmladší ze všech popravených v Táboře. Pokud nepočítáme děťátko, které nosila pod svým srdcem těhotná doktorka Háková také popravená v Táboře.
Zdroj Vožičan
Ano, i já mám mezi svými rodinnými předky oběti. Jeden prastrýc nepřežil, druhý se vrátil ve stavu, že i jeho nejbližší si šeptali, že by pro něho byla lepší smrt…
A pak jeden ze starších bratranců dostal osm let nepodmíněně za to, že se podílel na přípravě emigrace spolužáků, což bylo už na přelomu padesátek a šedesátek.
Každá totalita je zrůdná a lidsky naprosto neospravedlnitelná! A nejen sjezd „sudeťáků“, ale ten jejich „landsmančaft“ by vůbec neměly existovat! Ať si hajlují doma na hajzlu, ale ať to netahají do vlasti národa, který byl z jejich strany předurčen k likvidaci! Howada v bílých fuseklích…
nejlepší zhodnocení , podepisuji každé slovo
vůle lidu
https://m.youtube.com/watch?v=p2JKcNpfbAk&list=RDp2JKcNpfbAk&start_radio=1&pp=ygUgdG8gamUgdG8ga291emxvIGNvIG15IGRva8Ohxb5lbWWgBwE%3D
Maďarsko nepošle zbraně ani bojovou techniku do rusko-ukrajinské války – vyhlášené Petr Magyar premiér, po jednání s šéfem obranného sdružení v Bruselu. Předseda vlády a Na Facebooku ve svém publikovaném příspěvku zdůraznil roli naší země jako spolehlivého spojence.
Během konzultace s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem dal maďarský premiér jasně najevo postoj kabinetu k vojenské podpoře konfliktu probíhajícího vedle. Na setkání byla zároveň zdůrazněna úspěšná mezinárodní role maďarských ozbrojených sil.
Strany se dohodly, že maďarští vojáci sloužící v misi KFOR v Kosovu odvádějí vynikající práci. Premiér potvrdil, že země hodlá v budoucnu zůstat stabilním partnerem nejsilnější světové obranné aliance.
https://karpathir.com/2026/05/29/magyar-peter-a-nato-fotitkarnak-magyarorszag-nem-kuld-fegyvereket-ukrajnaba/
Kdyby jenom prasident pepa107.
Všichni politici v kolonyjy ukroczechyja a polovina tupých ojroovcí taky. Vlezdoprdelismus a zrada jsou zdejší národní sporty.
A to ten vlastizrádce chce znovu kandidovat? To už he vrchol pokrytectví s cynismu. Co si i sobě ten člověk myslí? Že jsme tak blbí a že ho zvolíme znovu? To už bych se fakt styděl za to že jsem Čech.