Jedním z řečníků byl český folkový písničkář Jaroslav Hutka, který se ve svém vystoupení vrátil k československým dějinám. Současné problémy podle něj nelze oddělit od toho, čím země prošla během posledního století.
„Asi se shodneme v tom, že to, v čem jsme dneska, není výsledek posledních několika let. Už v roce osmnáct, kdy díky první válce jsme se vysmykli z ochrany Habsburků. Čtyři sta let nás chránili, tak od té doby ta historie je opravdu dramatická, děsivá,“ řekl Hutka. Připomněl také očekávání spojená s listopadem 1989. „Mysleli jsme, že tím, že se zničí zlo, dobro nastoupí automaticky. Nenastoupilo.“
Pak už místo dalších slov rozezněl kytaru. Zazpíval píseň Sto let, kterou, jak uvedl, složil v roce 2018 ke stému výročí vzniku Československa. Ve skladbě se bez příkras ohlíží za stoletím republiky – připomíná národnostní spory, Sudety, osud Židů, střety s Polskem, nacistické násilí, pracovní tábory i srpnovou invazi.
Dostává se ale i k polistopadové době. Zpívá o naději spojené s Václavem Havlem, která byla podle jeho textu později zničena Václavem Klausem, a kriticky líčí i další vývoj země.
Po písni Sto let se Hutka vrátil do roku 1977 a ke svým osobním vzpomínkám na Václava Havla. Připomněl jeho tehdejší uvěznění i vlastní zkušenost s komunistickým režimem. V březnu téhož roku napsal píseň Havlíčku, Havle, v níž spojil Havlův osud s Karlem Havlíčkem Borovským. Krátce nato, jak na pódiu připomněl, si režim přišel i pro něj.
Hutka zavzpomínal také na chvíli, kdy se Havel vrátil z vězení. „Když se Havel vrátil z vězení, čekali jsme ho doma. Byl z toho zmatený, měl pocit, že podrazil mnoho lidí,“ vyprávěl. Přátelé se ho tehdy snažili vyvést z pochybností po svém: „Ty vole, ty ses tam četl Rudý právo, co?“ připomněl Hutka se smíchem.
Když pak znovu vzal do rukou kytaru a zahrál „Havlíčku, Havle“, lidé se k němu při zpěvu přidali a na závěr ho odměnili velkým potleskem.
Kubátová: „Rusko je agresor. Demokracii stojí za to ji bránit.“
Další vystoupila slovenská historička Hana Kubátová. Jako Slovenka a zároveň česká občanka se zastavila u významu Dne české státnosti. Státnost podle ní netvoří pouze vláda, ministerstva či státní symboly, ale také pravidla společného soužití, respekt k institucím a hranice, které lidé nepřekročí ani tehdy, když by to prospělo jejich vlastnímu politickému táboru.
Připomněla, že se jako akademička zabývá nedemokratickými režimy, především fašismem a komunismem. „Něco to vypovídá o době, ve které žijeme, když historici nedemokratických režimů dostávají pozvání hovořit na náměstích,“ prohlásila.
Poté obrátila pozornost ke svému rodnému Slovensku. „Na Slovensku předseda parlamentu uvažuje, že by nám stačila jediná politická strana, a premiér této země se už delší dobu chová jako autokrat,“ prohlásila Kubátová. Její slova o premiérovi Robertu Ficovi vyvolala mezi lidmi na náměstí hlasitou odezvu – ozval se pískot a bučení.
„Možná vás překvapí, když řeknu, že podle mě nežijeme ani rok 1939, ani rok 1948. Historické analogie jsou zrádné,“ pokračovala s tím, že z dějin je patrné, že demokratické uspořádání není samozřejmé ani nezničitelné. A že k jeho oslabování nepřispívají jen výrazné politické osobnosti, ale také obyčejní lidé, kteří postupně přijímají věci, s nimiž nesouhlasí, protože chtějí mít především klid.
V závěru proto obrátila pozornost k tomu, co může pro obranu demokracie udělat jednotlivec. I největší diktátoři se podle ní obávají obyčejných lidí, kteří se odmítnou podřídit, ozvou se a brání demokratické instituce.
„Demokracie je křehká, protože závisí na lidech, ale právě proto je i silná. Někdy stačí jedno malé světlo, aby člověk věděl, že ve tmě nestojí sám,“ uvedla.
Svůj projev zakončila výzvou, aby každý dal alespoň jednomu dalšímu člověku najevo, že není sám. „Opakovaná lež zůstává klamstvem, Rusko je agresor, čestnost není slabost a demokracie možná není dokonalá, ale stojí za to ji bránit. Vy všichni jste ti, na kterých v dějinách záleží. A i proto věřím, že to nakonec dobře dopadne,“ uzavřela Kubátová.
Po ní k mikrofonu přistoupil evangelický farář, disident a někdejší mluvčí Charty 77 Miloš Rejchrt, v úvodu svého proslovu připomněl dopis, který Jan Hus napsal krátce před svou smrtí a z něhož pochází výzva známá i z jeho pomníku na Staroměstském náměstí. V původním znění stojí: „Aby se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“ Prostřední část věty však na pomníku chybí.
Husův apel pak Rejchrt převedl do současnosti. Připomněl, že dopis byl adresován „věrným Čechům“, tedy nikoli jedné společenské skupině. „Nedokážeme sice milovat všechny, některé volit nebudeme,“ uvedl. Přesto je podle něj v silách každého člověka „vyhánět ze svých srdcí i z veřejného prostoru nenávist a rozeštvávání lidí mezi sebou.“
Následně přešel k druhé části Husova apelu – k pravdě. „Za druhé máme sobě i jim dopřávat pravdu, to jest nenechat se balamutit dezinformacemi a předvolební demagogií. Český rozhlas a Česká televize musí zůstat nezávislé na těch, kdo zrovna vládnou,“ prohlásil. Jeho slova odměnili lidé na náměstí hlasitým potleskem.
K prostřední části Husovo výzvě „dobrých násilím tlačiti nedali“ pak dodal: „Chápu to tak, že máme hlídat, aby držitelé moci neubližovali dobrým lidem. Občanská společnost je oprávněna a je přímo povinna vládu kontrolovat. Neboť každá moc, i ta demokratickými procedurami nastolená, potřebuje permanentní dohled. Neboť každá moc je ohrožena nemocí korupce, demagogie a sebechvály,“ hřímal Rejchrt.
Rejchrt pokračoval tím, že občanská kontrola moci podle něj nemusí zůstat jen u tichého dohledu. „Občas je na místě i hlasitý protest. To když začínáme pociťovat, že moc nás tlačí k tomu, abychom se nemilovali, ale milovali ji, a pravdou bylo to, co hlásají oni, mocní a bohatí,“ prohlásil.
A připomněl Chartu 77, od jejíhož vzniku příští rok uplyne půl století. Označil ji za neopakovatelný fenomén českých dějin 20. století, zároveň však našel paralelu s dnešním Milionem chvilek. „Těší mě, že Milion chvilek svým zaměřením i volnou organizační strukturou se Chartě 77 nápadně podobá,“ uvedl. Podobnost vidí i v pochybnostech, které obě iniciativy provázely. Tak jako kdysi Chartě, i Milionu chvilek skeptici přisuzují bezvýznamnost a tvrdí, že nedokáže nic prakticky změnit.
Právě na pochybnosti o smyslu občanského angažmá Rejchrt odpověděl slovy Václava Havla, když vzpomněl jeho Dálkový výslech a myšlenku, že ani moc neexistuje nezávisle na společnosti, které vládne.
„Každá moc je mocí nad někým a vždycky, ať se jí to líbí, nebo ne, většinou spíš reaguje na stav mysli a druh chování těch, nad nimiž panuje. Vždy lze v jejím chování nalézt nějaký reflex toho, co je dole,“ citoval Havla. Připomněl, že tato slova napsal několik let před listopadem 1989.
Svůj projev pak zakončil právě tématem naděje. Vyzval přítomné, aby nepropadali „blbé náladě“, a znovu sáhl k Havlovi: „Naděje není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne,“ uvedl, že právě taková naděje podle Rejchrta dává lidem sílu dál jednat a znovu něco zkoušet, i když se okolnosti mohou stejně jako dnes zdát beznadějné.
Pozornost vzbudila i účast. Sterzik se vysmál zaplnění náměstí
Pozornost po demonstraci vzbudilo také to, kolik lidí na Staroměstské náměstí dorazilo. Média přinášela v průběhu akce odhady o více než tisícovce účastníků.
Právě nad účastí se na sociálních sítích pozastavil předseda hnutí Stačilo! Daniel Sterzik, známý také pod blogerskou přezdívkou Vidlák. Na facebookové stránce Vidlákovy Původní Kydy zveřejnil fotografii Staroměstského náměstí pořízenou z výšky, na níž je dav soustředěn před pódiem, zatímco značná část náměstí zůstává volná.
„Milion chvilek spolu s Českou televizí už nenaplní ani Staromák… Andreji Babiši, je nejvyšší čas je dorazit!“ napsal Sterzik k fotografii.
Akce Milionu chvilek pro demokracii nazvaná Václave, svobodu udržíme! se konala na Den české státnosti a organizátoři ji spojili také s připomínkou Václava Havla před jeho nedožitými devadesátými narozeninami. Výraznou část programu tvořila kritika vlády Andreje Babiše a jejích dosavadních kroků.
Současně šlo o mobilizaci před nadcházejícími komunálními a senátními volbami. Milion chvilek vyzýval lidi k volební účasti; v komunálních volbách apeloval, aby nepodpořili subjekty, které spolek označuje za populistické a extremistické, a v senátních volbách vyzýval k nepodpoře kandidátů ANO.
Hutka a zrzavá zrůda jedna svoloč