28.5.2026
Redakce
1
Kategorie: Společnost22 přečtení

Kdo je lepší pravdoláskař?

Sdílejte článek:

PAVEL LETKO

Knihovna Václava Havla měla být místem, kde se uchovává paměť člověka, který rád mluvil o odpovědnosti, občanské společnosti a moci bezmocných. Jenže moc bezmocných se v Česku jako obvykle dostala do fáze, kdy bezmocní píší prohlášení, mocní odcházejí s penězi a správní rada rezignuje.

Na první pohled je to obyčejná manažerská krize. Ředitel Tomáš Sedláček čelí kritice, hlavní sponzor Zdeněk Bakala končí s podporou, zaměstnanci hrozí odchodem a správní rada se rozpadá. Jenže protože nejde o knihovnu okresního města, ale o Knihovnu Václava Havla, má každý šanon najednou metafyzický rozměr a každá porada připomíná disputaci o tom, kdo je oprávněn držet v ruce relikvii pravdy a lásky.

V normální organizaci by se řeklo: máme problém s řízením, financováním, personálem a odpovědností. V chrámu Havlova odkazu se to ale nutně musí přeložit do vznešenější řeči. Nejde přece jen o to, kdo chodí do práce, kdo nechodí do práce, kdo podepisuje dokumenty, kdo vede lidi a kdo shání peníze. Jde o odkaz. O hodnoty. O směřování. O étos. O občanskou společnost. A samozřejmě o to, kdo ji smí občansky spravovat.

Na Sedláčka je pořádán pravdoláskový hon nejkovanějších intelektuálů pražské kavárny. Je napadán například pro svou chaotičnost. Kouzlo slova „chaotický“ je přitom příznačně kavárensky krásné: dá se jím říct skoro všechno a zároveň skoro nic. Chaotický může být stůl, šuplík, básník, grafik, ekonom i kavárenský filozof. Jeden člověk odchází z práce a na stole mu nezůstane ani papír. Druhý má před sebou archeologické vrstvy poznámek, účtenek, kávových hrnků, starých dopisů a papírků, na kterých stojí věci jako „zavolat Novákovi“, „opravit větu“ a „nezapomenout na konec civilizace“. A přesto přesně ví, kde leží faktura z loňského března.

To samo o sobě ještě nevypovídá o kvalitě práce. Někdo má pořádek na stole, protože má pořádek v hlavě. Jiný má pořádek na stole, protože v hlavě už dávno nic nehledá.

Kritika řízení instituce musí být konkrétnější než estetický odpor ke stylu práce. Nestačí říct, že je někdo chaotický. Je třeba říct: toto rozhodnutí poškodilo instituci, tato povinnost nebyla splněna, toto riziko vzniklo, tento program se rozpadl, tento závazek nebyl dodržen. Jinak se z vážné výtky stává názor na uspořádání pracovního stolu.

Aby bylo jasno: zvenčí nelze rozhodnout, zda je Tomáš Sedláček dobrý nebo špatný ředitel. K tomu by člověk musel sedět uvnitř organizace, vidět smlouvy, zápisy, rozpočet, pracovní vztahy, nevyřízené e-maily a všechny ty nenápadné organizační rány, které se ve veřejných prohlášeních mění v noblesní slova. Věrohodné informace mluví o vážných výtkách správní rady i zaměstnanců. Sedláček je odmítá. To je spor, který si musí vyřídit ti, kdo mají odpovědnost a přístup k dokumentům.

Zajímavější je ale symbolická stránka celé věci.

Knihovna Václava Havla je instituce, která nese jméno člověka, jehož odkaz se v českém veřejném prostoru dávno proměnil v cosi víc než historickou paměť. Stal se značkou. Certifikátem správného mravního postoje. Razítkem. Když někdo řekne Havel, neříká jen dramatik, prezident, disident, politik se svými omyly i velikostí. Říká zároveň vstupenku do určitého společenského klubu.

A každý klub má vrátného.

Kdysi se pro tento svět ujalo slovo „pražská kavárna“. Bylo to slovo možná zlomyslné, účelové, někdy hloupé, ale politicky mimořádně úspěšné. V několika slabikách vytvořilo obraz lidí, kteří sedí nad kapučínem, vychovávají národ, mluví o demokracii a nechápou, proč jim ten národ pořád kupuje Kostelecké uzeniny a do volebních uren hází špatné lístky.

Knihovna Václava Havla je v tomto smyslu jedním ze symbolických center tohoto světa. Ne proto, že by tam seděli nějací spiklenci, kteří nad mapou republiky rozhodují, kdo smí do veřejného prostoru a kdo musí na venkov. Tak jednoduché to není. Ale proto, že právě tady se z odkazu stává instituce. Z paměti provoz. Z hodnot rozpočet. Z morálního apelu pracovní smlouva.

A najednou se ukáže, že i pravda a láska mají faktury po splatnosti.

Zvláštní roli v tom hraje Zdeněk Bakala. Pro část veřejnosti je to mecenáš liberální občanské společnosti, muž, který podporoval média, vzdělávání a kulturní instituce. Pro jinou část veřejnosti je to symbol české privatizační a mediální moci, která se do paměti republiky rozhodně nezapsala zlatým písmem. A teď tento sponzor odchází. Ne proto, že by se v České republice přestalo mluvit o hodnotách, ale proto, že podle jeho nadace už nejsou naplňovány základní dohody a principy spolupráce.

Celé to působí jako scénář k filmovému dramatu, který by si nikdo netroufl napsat, protože by mu vyčetli přílišnou doslovnost. Chrám občanské společnosti se otřese ne ve chvíli, kdy jej napadne vnější nepřítel, populista, dezolát nebo příznivec špatného geopolitického směru. Otřese se ve chvíli, kdy odejde sponzor. Když se ztenčí penězovod, ukáže se, že i ušlechtilý odkaz potřebuje ekonomický model.

Pravda vítězí, ale účetní oddělení chce zálohovou fakturu.

Dagmar Havlová v celé kauze působí jako postava z trochu jiné hry. Z jedné strany se od přímého rozhodování distancuje: není členkou správní rady, tedy formálně nemůže řešit všechno, co se jí připisuje. Z druhé strany je jako zakladatelka a vdova po Václavu Havlovi nevyhnutelně poslední symbolickou instancí. Nemusí sedět v orgánu, aby její slovo mělo váhu. Nemusí držet razítko, aby lidé čekali, kam se podívá.

Její vyjádření, že má Tomáše Sedláčka ráda jako vzdělaného vizionáře, je přitom pro celou kauzu příznačné. V normální firmě by se možná řešilo, zda ředitel plní úkoly, dodržuje pravidla a udrží tým. V kulturně-symbolické instituci se vedle toho řeší, zda je vizionář. Jenže vizionář je krásné slovo, dokud po něm nechcete měsíční uzávěrku, poradu s týmem a krizový plán pro odchod sponzora.

Vizionář vidí horizont. Organizace potřebuje také někoho, kdo ví, kde jsou klíče od skladu.

Celý spor tak působí jako malá česká liturgie. Na jedné straně zaměstnanci a správní rada, kteří mluví o selhání řízení. Na druhé straně ředitel, který kritiku odmítá a mluví o restartu. Vedle toho Dagmar Havlová, která připomíná, že správní rada měla hledat řešení, ne odcházet od problému. A nad tím vším se vznáší jméno Václava Havla jako svatý obraz, před kterým se všichni uklánějí, ale každý trochu jiným směrem.

Když se podobné spory dějí jinde, říká se tomu obyčejná mocenská hádka. Když se dějí v prostředí Havlova odkazu, dostanou slavnostnější kulisy. Nehádají se lidé o řízení instituce, ale o její směřování. Nejde o konflikt osobností, ale o hodnoty. Nejde o peníze, ale o principy. Nejde o vliv, ale o odpovědnost.

A možná je to všechno zároveň pravda.

Protože právě v tom je česká tragikomedie. Lidé, kteří mluví o hodnotách, nejsou zbaveni ega. Lidé, kteří hájí občanskou společnost, nejsou automaticky lepší manažeři. Lidé, kteří spravují odkaz velké osobnosti, se tím sami nestávají velkými osobnostmi. A instituce, která nese jméno Václava Havla, není imunní vůči stejným nemocem jako každá jiná instituce: sporům, ješitnosti, nejasným kompetencím, závislosti na penězích a neschopnosti říct včas, kdo má vlastně za co odpovídat.

Nejzábavnější — a zároveň nejsmutnější — je na celé věci soutěž o to, kdo je vlastně lepší pravdoláskař.

Je to správní rada, která chce chránit instituci před chaosem? Je to tým, který nechce pracovat pod vedením, kterému nedůvěřuje? Je to Sedláček, který se možná pokouší o změnu a naráží na staré struktury? Je to Dagmar Havlová, která brání člověka, v němž vidí vzdělaného vizionáře? Je to Bakala, který roky platil provoz a teď říká dost? Nebo je to veřejnost, která se zvenčí dívá na celou scénu a říká si, že chrám pravdy a lásky vypadá po zavírací době překvapivě podobně jako každá jiná kancelář?

Možná je problém v tom, že Havlův odkaz se stal majetkem. Ne právně, ale symbolicky. Každý si z něj něco přivlastnil. Jedni občanskou společnost. Druzí antikomunismus. Třetí Evropu. Čtvrtí kulturu. Pátí morální převahu. A když se pak někdo dotkne instituce, která tento odkaz nese v názvu, vzniká dojem, že se nesahá na organizaci, ale na relikvii.

Jenže odkaz, který se nedá zpochybnit, přestává být živý. Stává se vitrínou. A vitrína potřebuje kustoda, nikoli diskusi.

Václav Havel byl přitom všechno možné, jen ne porcelánová soška do vitríny. Byl dramatik konfliktu, paradoxu, absurdity, trapnosti a moci. Kdyby se dnes díval na instituci nesoucí jeho jméno, v níž se hádají správní rada, zaměstnanci, sponzoři, ředitel a symbolická zakladatelka, možná by v tom neviděl jen skandál. Možná by v tom poznal materiál na hru.

Postavy by mluvily o odpovědnosti, ale nikdo by nevěděl, kdo je odpovědný. Mluvily by o dialogu, ale každá by vydávala vlastní prohlášení. Mluvily by o službě odkazu, ale zároveň by hlídaly, kdo má klíče, podpisové právo a přístup k dárcům. V posledním dějství by se objevil účetní a zeptal se, kdo zaplatí nájem. A všichni by na něj pohoršeně pohlédli, protože zrovna probíhá debata o hodnotách.

Tomáš Sedláček rozhodně není postava, nad níž by bylo nutné okamžitě rozvinout ochranný deštník soucitu. A Václav Havel už vůbec není porcelánový světec, kterého je třeba bránit před průvanem. Právě proto je celá kauza zajímavá: ne proto, že by v ní bylo třeba někoho zachraňovat, ale proto, že odhaluje mechanismus, jímž se z odkazu stává majetek a z hodnot provozní řád.

Největší otázka proto nezní, zda Tomáš Sedláček zůstane nebo odejde. To je důležité pro knihovnu, její zaměstnance a její budoucnost, ale z hlediska veřejné debaty je to jen jedna vrstva. Hlubší otázka zní: komu vlastně patří Havlův odkaz? Patří správní radě? Sponzorům? Dagmar Havlové? Řediteli? Liberální Praze? Odpůrcům liberální Prahy, kteří si na Havlovi vybudovali opačný kult? Nebo patří veřejnosti jako neuzavřená otázka, ke které se můžeme vracet bez toho, aby nám někdo vydával legitimaci správného výkladu?

Pokud má být Havlův odkaz živý, nemůže být pouze značkou na dveřích instituce. Nemůže být předmětem vlastnictví. Nemůže být klubovou kartou. Nemůže být ani mecenášským projektem, který stojí a padá s vůlí jednoho bohatého muže. Musí zůstat otázkou. A otázka, jak známo, je pro každou instituci nebezpečná. Nedá se snadno zařadit do rozpočtu, nedá se uložit do vitríny a nedá se řídit interním předpisem. Možná právě proto je cennější než všechny slavnostní projevy o hodnotách.

Knihovna Václava Havla teď prožívá krizi. Možná manažerskou. Možná personální. Možná finanční. Možná existenciální. Ale zároveň je to i krize jednoho českého rituálu: rituálu, v němž se odkaz Václava Havla používá jako měřidlo správnosti, zatímco lidé kolem něj dokazují, že i ti nejsprávnější se umějí pohádat úplně obyčejně. A to je možná nejhavlovštější moment celé kauzy.

Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Jen se ještě musí dohodnout, kdo povede poradu, kdo zaplatí nájem a kdo uklidí ten chaotický stůl.

 

E-REPUBLIKA

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
22 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

1 komentář
  1. S UKRAJINCI NETANČÍM!!! 00:36:59 Odpovědět

    Dodneška jsem nepochopil na co je ta sračka jménem „knihovna václava havla“ vůbec dobrá???😵To už má větší přínos Okresní výbor komunistické strany československa v čele se soudruhem Pláteníkem..🙂

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)