Je možné jednoho člověka popravit dvakrát?

Druhou možností je vycházet z toho, že výkon trestu není definován pouze svým výsledkem. Stát dostal oprávnění provést určitý, zákonem stanovený zásah do tělesné integrity odsouzeného. Pokud jej skutečně provedl, není vůbec samozřejmé, že neúspěch zamýšleného následku toto oprávnění obnovuje.

Zákonem dovolený zásah

Přesně tento problém řešil americký Nejvyšší soud již v roce 1947 v případu Willieho Francise. Francis byl odsouzen k smrti na elektrickém křesle. Byl k němu připoután, byly připojeny elektrody a jeho tělem prošel elektrický proud. Kvůli technické závadě však nezemřel. Stát se rozhodl popravu zopakovat.

Francis se obrátil na soud s tvrzením, že další pokus představuje krutý a neobvyklý trest zakázaný VIII. dodatkem americké Ústavy. Nejvyšší soud těsnou většinou rozhodl proti němu. Francis byl proto znovu posazen na elektrické křeslo a při druhém výkonu zemřel.

Je třeba rozlišovat mezi situací, kdy se popravu nepodařilo provést, a situací, kdy byla provedena, ale odsouzený ji přežil.

Oba případy otevírají zdánlivě jednoduchou otázku, co vlastně znamená trest smrti. Nabízí se odpověď, že rozsudek ukládá smrt, a pokud odsouzený nezemřel, trest jednoduše nebyl vykonán.

Zvláštnost trestu smrti spočívá v tom, že u něj téměř dokonale splývá trest, jeho výkon a jeho následek. Proto máme sklon považovat smrt odsouzeného současně za obsah trestu i za důkaz, že byl trest vykonán.

U trestu smrti výkon trestu a jeho zamýšlený následek nastávají prakticky současně. Teprve případ člověka, který popravu přežije, obě věci oddělí.

Trestní rozsudek státu neposkytuje obecné oprávnění dosáhnout určitého výsledku jakýmkoli způsobem. Poskytuje mu oprávnění použít vůči odsouzenému konkrétní zákonem dovolený zásah. Oprávnění státní moci usmrtit člověka není vymezeno pouze cílem, jehož má dosáhnout, ale také prostředky, které k němu smí použít.

U Francise stát svůj zákonem stanovený prostředek použil. Připoutal jej k elektrickému křeslu a pustil jeho tělem elektrický proud určený k jeho usmrcení. Selhal následek, nikoli samotný zásah.

U případu Pikeové je tomu jinak. Je totiž třeba rozlišovat mezi situací, kdy se popravu nepodařilo provést, a situací, kdy byla provedena, ale odsouzený ji přežil.

Zmařená versus přežitá poprava

Pokud se například nepodaří zavést žilní vstup a smrtící látka vůbec není aplikována, lze tvrdit, že vlastní výkon trestu ještě nezačal. Stát se pouze neúspěšně pokusil vytvořit podmínky k jeho provedení.

Jestliže však byly Pikeové skutečně aplikovány dávky pentobarbitalu, které podle popravčího protokolu měly způsobit její smrt, situace je jiná. Stát provedl právě ten zásah, který měl odsouzenou usmrtit. Nenastal pouze očekávaný následek.

A právě zde se ukazuje chyba v intuitivním závěru, že „když nezemřela, trest nebyl vykonán“. Takový závěr zaměňuje výkon trestu s úspěchem jeho výkonu.

Poprava není pouze biologický výsledek spočívající ve smrti člověka. Je to právně regulované jednání státu. Právo stanoví, kdo může být popraven, kdo o tom rozhodne, kdy lze výkon provést a především jakým způsobem stát smí do tělesné integrity odsouzeného zasáhnout.

Právě existence těchto pravidel ukazuje, že stát nedostává obecné oprávnění „způsobit smrt“, ale konkrétně vymezenou pravomoc k výkonu trestu.

Pokud stát provedl celý zákonem stanovený smrtící zásah a odsouzený jej přežil, trest nebyl nevykonán. Byl vykonán neúspěšně.

Proto také nelze neúspěšný výsledek automaticky ztotožnit s neuskutečněným výkonem. A právě tady je podstatný rozdíl mezi technicky zmařenou popravou a přežitou popravou.

Jestliže se elektrické křeslo vůbec nespustí nebo smrtící látka není aplikována, výkon nebyl proveden. Jestliže však elektrický proud tělem odsouzeného projde nebo je smrtící látka v předepsané dávce skutečně podána, výkon proběhl. To, že lidský organismus přežil, z již uskutečněného zásahu nemůže zpětně učinit zásah neuskutečněný.

Otázka už nezní, proč by stát nesměl popravu zopakovat. Otázka zní, odkud bere oprávnění provést podruhé zásah, který již jednou v souladu s rozsudkem provedl.

Když odsouzený přežije

Jde o základní rozdíl v pojetí státní moci. Jednotlivec nemusí hledat právní důvod, proč stát něco udělat nesmí. Stát musí mít právní důvod, proč to udělat smí.

Rozsudek smrti nepochybně poskytuje právní titul k výkonu trestu smrti. Mnohem méně samozřejmé je, zda poskytuje také právní titul k opakování již uskutečněného výkonu pouze proto, že organismus odsouzeného přežil zásah, který jej měl usmrtit.

Stát svou pravomoc použil. Zasáhl do tělesné integrity odsouzeného způsobem, který měl způsobit jeho smrt.

Případ Christy Pikeové tedy nakonec nepokládá otázku, zda člověk odsouzený k smrti má zemřít. O tom již rozhodl soud. Pokládá otázku, co přesně smí stát udělat, aby tohoto výsledku dosáhl.

A odpověď nemůže znít, že všechno, co bude třeba, dokud odsouzený skutečně nezemře. Tím by se z právně regulovaného výkonu trestu stalo pouhé oprávnění státu dosáhnout smrti.

Právě tomu se právo snaží zabránit tím, že i nejzazší výkon státní moci podřizuje pravidlům. Pokud tedy stát provedl celý zákonem stanovený smrtící zásah a odsouzený jej přežil, trest nebyl nevykonán. Byl vykonán neúspěšně.

A jsem přesvědčen, že neúspěch státu sám o sobě nemůže založit jeho právo zkusit to znovu.