
Diplomacie je o slovech
PAVEL ŠIK
Ministr Macinka přednesl podle mého velmi dobrý projev na půdě RB OSN. V duchu středoevropského realismu Havla nebo Kundery i klasické realistické školy typu Kissingera nebo Raymonda Arona využil příležitost připomenout velmocím, že základem světového řádu je praktikovat zdrženlivost, respekt a schopnost naslouchat i přijmout limity vlastní moci.
ČT i Seznam o tom nezaujatě a čistě fakticky informují, což je nutné ocenit, Irozhlas si dnes raději pro ranní otvírák pozval autora z Deníku N Koblížka z AV, aby čtenářům vysvětlil, jak Macinkův domácí politický slovník asociuje Eugeniku a o projevu se vůbec nezmiňuje. Ten projev v přepisu dám do komentáře, nicméně mě pobavily některé komentáře pod postem Čt nebo Seznamu, které nevěří, že si ho Petr psal sám. Psal a šel odvážně v některých pasážích možná mnohem dál, než by mu někteří poradci nebo experti jeho ministerstva poradili.
Přitom ten projev nebyl odvážný jen svým obsahem, ale především celkovými okolnostmi, za kterých byl přednesen. Není žádné tajemství, že předsednictví Rady bezpečnosti má nyní Čína. A ta i vyzvala k veřejné rozpravě na téma
„Dodržování cílů a zásad Charty OSN a posilování mezinárodního systému založeného na OSN,“ a pozvala našeho ministra, aby se rozpravy zúčastnil. Je to na jedné straně obrovská pocta, na druhé minové pole, protože Čína se často snaží vytvořit obraz, že ona je tím jediným a skutečným ochráncem poválečného řádu a používá ve svém geopolitickém slovníku pojmy zahrnuté v Chartě často ke kritice amerického unilateralismu.
A v takové situaci není vůbec jednoduché zvolit ta správná slova i myšlenky, které by měly zaznít. Petr se toho zhostil podle mého opravdu dobře. Z projevu je cítit jak odpovídající skromnost, tak zároveň síla hlasu malé středoevropské země, která dostane příležitost mluvit k zástupcům největších světových mocností a apeluje na jejich vlastní limity moci.
Když byl náš bývalý ministr pozván Francií nebo Maltou, vytáhl typický jazyk západního liberálního internacionalismu a začal z jeho nepříliš silné pozice „moralizovat, izolovat a mobilizovat mezinárodní tlak“ na stálého člena RB OSN. Jenže Rada bezpečnosti OSN není místo, kde se schází státy proto, aby si navzájem potvrzovaly morální převahu. Není to univerzita, aktivistická konference, ani lidskoprávní neziskovka.
RB je instituce vytvořená po druhé světové válce právě proto, aby spolu mocnosti komunikovaly a Rusko v tomto systému není externí aktér, ale stálý člen s právem veta. Ve chvíli, kdy tam přijdete jako diplomat malé země a váš jazyk začne fungovat jako veřejná obžaloba jednoho ze stálých členů, není to diplomacie, ale morální polarizace a politický aktivismus. Takové projevy mohou dobře fungovat pro média a mohou mít silný domácí symbolický efekt, ale málokdy vytvářejí nějaký prostor pro skutečnou diskuzi. Spíše zvyšují veřejnou konfrontaci a uzavírají možnost, aby druhá strana ustoupila bez ztráty tváře aneb jak říkají realisté pokud protivník musí veřejně přiznat morální porážku, často raději konflikt eskaluje, než aby ustoupil.

Macinkův projev působí úplně jinak. Je napsaný v úplně jiné diplomatické tradici. Nepracuje s jazykem morálního odsudku, neútočí přímo, nepoučuje, nesnaží se nikoho převychovat, nepracuje s kategorií dobra a zla, ale s kategorií stability a chaosu a s jazykem limitů moci. Mluví o tom, co se stane, když velmoci přestanou respektovat pravidla a limity své síly. Je to mnohem starší evropská realistická tradice, která nevychází z představy, že mezinárodní politika může být vyřešena „morálně“, ale z přesvědčení, že konflikt mezi velmocemi nikdy nezmizí a úkolem diplomacie je zabránit tomu, aby byl zničen prostor mezi nimi. Je v něm silně cítit zkušenost regionu, který opakovaně zažil situaci, kdy velmoci přestaly respektovat hranice vlastní moci a malé státy se změnily v objekty cizích rozhodnutí.
To není aktivistický jazyk. To je jazyk historické zkušenosti střední Evropy. Bývalý ministr používal diplomacii jako nástroj morální mobilizace a implicitně možná věřil, že pravidla mohou civilizovat moc. Macinka používá diplomacii jako nástroj řízení vztahů mezi mocnostmi, věří, že moc nikdy nezmizí, a proto je potřeba alespoň udržovat limity, komunikaci a respekt k tomu, že žádná velmoc nebude mít poslední slovo navždy.
Není to aktivismus jako dříve, je to diplomacie.
FB


Micinka má to velké štěstí, že nastoupil po největší ostudě světové diplomacie Lipavském. Po Lipánkovi zazáří úplně každý, i kdyby jen mlčel. Mě osobně ale Micinka velmi zklamal políbením Bibiho prstenu. Od té doby ho prostě nemohu brát vážně.