První dobrá zpráva roku 2020. Budou se odpouštět dluhy

Naše vládnoucí hospodářské zřízení, které řada odborníků nazývá finanční kapitalismus, je nenasytným Otesánkem na peníze, protože roztáčí kola a je práce, lid z podhradí má prachy a kupuje, co potřebuje a po čem touží, kola frčí rychleji a zisky rostou. To je pozitivní začarovaný kruh.

Vlastně byl, protože v posledních letech nastal zádrhel. Mzdy ustrnuly a ceny letěly nahoru. Aby se kola nepřestala točit, centrální banky začaly přisypávat do systému stále levnější úvěry. Doping zabral, ale vytvořily se dlužní bubliny na prasknutí, odkud se ozývá volání po stále větších dávkách peněžní drogy. S tím by banky, které tvoří peníze ze vzduchu, neměly žádnou potíž a půjčovat je lidem je výnosný byznys. Problém spočívá v nebezpečí, že se dlužníci předávkují a zkolabují jako feťáci. Politikům, ekonomům a bankéřům svitlo, že hrozí skluz do další finanční krize z riskantních a nedobytných úvěrů.

Jak jej odvrátit nebo aspoň zpomalit? Chtělo by to nějaký trik. Něco jako druhou šanci…Hm, co kdyby… co třeba lidem odpustit staré dluhy, aby byli znovu bonitní?

Genialita této myšlenky spočívá v její jednoduchosti. Můžete si o ní myslet co chcete, ale oddlužení je rozhodně lepší způsob povzbuzení hospodářského růstu nežli rozhazovat peníze z helikoptéry, jak navrhl otec neoliberální ekonomiky Milton Freedman. Na dlužní odpustky vsází Elisabeth Warren a Berni Sanders, dva přední uchazeči Demokratické strany o privilej pobít Donalda Trumpa v listopadových prezidentských volbách. Oba chtějí začít zrušením dluhu za univerzitní vzdělání, který již přesáhnul bilion dolarů, a pro dobrou míru také škrtnout dluhy studentů za zdravotní péči ve výši 81 miliard dolarů. Hlásají z tribun i obrazovek, že prominutí studentských dluhů představuje účinnější pobídku nežli snížení daní bohatým.

To je možná pravda, ale na rubu stejné mince stojí, že se tím zvýší státní dluh 23 bilionů dolarů, který už teď není k zvládnutí, namítají jejich kritici. Nu a co má být, odbyl je Sanders, když každý rok utrácíme sedm set padesát miliard na zbrojení.

Warrenová připustila, že značná část studentského dluhu je nedobytná, protože univerzitní vzdělání již není místenkou v první třídě rychlíku do budoucnosti. Tou jsou čím dál víc styky a protekce.

Ideu dlužních odpustků podporuje řada významných ekonomů, mezi něž patří Michel Hudson, který se proslavil tím, že předpověděl krach riskantních úvěrů v nákupu nemovitostí v roce 2008, jenž připravil statisíce Američanů o střechu nad hlavou a nás, poplatníky ve vyspělých zemích, obral o deset bilionů dolarů. O zmařených nadějích a bolestných zvratech v pracovním i soukromém životě ani nemluvě.

„Není sporu o tom, že dluh vede k nestabilitě společnosti,“ píše americký ekonom a historik Hudson ve své nedávno uveřejněné knize A odpusťme jim jejich dluhy. Ačkoli autor se v ní zabývá hospodářskou politikou pět tisíc let starou, kterou uplatňovaly dvě tehdejší mocné říše, sumerská a babylonská, kniha se takřka přes noc stala bestsellerem odborné literatury. Hudson vysvětluje, že vládci obou říší se snažili občasným odpisem dluhů docílit, aby občané nemuseli dřít na lichváře, mohli prací uspokojit své potřeby a navíc ještě pomáhat na veřejně prospěšných dílech.

„Kupodivu, tato idea klapala,“ uzavírá Hudson. „Společnosti, které rušily dluhy, se těšily ze stálého růstu po tisíciletí.“

Ano, máte pravdu, nelze srovnávat dnešní dobu s tou dávno minulou, kdy na Zemi nebylo tolik lidí a neklaněli se falešnému bohu konzumu. Víte ale, že o úlevu dluhů pro majitele domů usilovala krátce před zmíněnou krizí nemovitostních půjček vláda prezidenta Baracka Obamy? Škoda, že neuspěla, věděli bychom víc o tom, zda a jak by ta stará idea mohla fungovat v soudobé společnosti.

Ano, odpustky by mohly způsobit amorální chování jisté části lidu v podhradí. Ale co je to proti amorálnosti, ba sprostotě, že osm zazobaných chrobáků valí před sebou stejně velkou kuličku jako polovina chudých mravenčíků naší planety.

Ano, byl by to jen první krok. Ale každá dlouhá cesta začíná prvním krokem. Tahle cesta slibuje být pěkná štrapác a nikdo neví, kam až povede.

Není o čem diskutovat. Leda, že by někdo měl lepší nápad.

• Jan Vítek