19.5.2026
Redakce
0
Kategorie: Společnost1 přečtení

Porouchané děti: Srážka logiky s etikou

Sdílejte článek:

STANISLAV KORITYÁK

Vášnivá facebooková diskuse o paní učitelce, která nadepsala složku na dokumenty slovy „porouchané děti“, otevřela ostrý spor.

Pro jedny je to nepřípustné nálepkování, pro druhé věcné pojmenování reality. Před námi však nestojí otázka střetu dobra a zla, ale konflikt mezi jazykovou logikou a etickým citem. Příčina je totiž úplně jinde, v ideologicky motivovaném přenosu slova „porucha“ z technického prostředí do oblasti výchovy a vzdělávání, kam z principu nepatří právě z etických důvodů. Nepochybila paní učitelka, ale ti, kteří slovo „porucha“ aplikovali na děti. Paní učitelka tuto absurditu jen dovedla do logického (a logicky správného) konce.

Porucha jako technický výraz k dětem nepatří

Řekneme-li o motoru, že má poruchu, víme, že nefunguje, jak má. Nikoho to neuráží. „Porouchaný motor“ je věcný popis. Slovo „porucha“ převzala medicína a psychologie právě z technických oborů. Význam zůstal stejný: funkční odchylka od normy. Přesně tak je porucha definovaná v lékařském významu.

Ovšem tento popis beze zbytku odpovídá i významu tohoto slova v technice. Nefunkční motor je funkční odchylka od normy. A právě zde přichází základní rozpor mezi technickým a „pedagogicko-psychologickým“ pojetím slova „porucha“. Zatímco technici hledají příčinu, kterou následně odstraní, humanitní obory pouze konstatují přítomnost poruchy, ale nepovažují za svou povinnost nalézt příčinu. Stačí jim diagnóza ve smyslu závěru, nikoliv znalosti příčiny. Neřeší, proč k odchylce došlo, jen potvrzení, že porucha je. Zčásti to dělají z etických důvodů. Určit příčinu by mnohdy znamenalo určit viníka. V tom případě se však už nejedná o etiku, ale o pokrytectví.

Když tedy lékař napíše do zprávy „porucha chování“ nebo „porucha pozornosti“, říká tím: Chování tohoto dítěte se funkčně odchyluje od normy. Jinak řečeno nefunguje, jak by v daném věku a situaci fungovat mělo. To není urážka. To je popis. Z lingvistického hlediska by klidně mohl napsat, že je dítě porouchané – význam je stejný.

Bumerang se vrací

Problém je v tom, že lidé nejsou stroje. Když řeknete o dítěti, že je „porouchané“, technicky nelžete. Má-li diagnostikovanou poruchu, je to popis skutečnosti. Stejně jako u motoru. Ale dítě to (na rozdíl od motoru) vnímá a slyší. Slyší to i jeho okolí. Najednou slovo, které je v technických oborech věcné a neutrální, nabývá zcela jiného významu. Proč? Protože „porouchaný“ znamená „vadný“, „rozbitý“, „k ničemu“. A to žádné dítě není. Tohle není chyba logiky. Tohle je problém etiky a kontextu.

A tady se dostáváme k jádru sporu. Kdo zavedl slovo „porucha“ do výchovy a pedagogiky? Byli to aktivisté, kteří chtěli nahradit stará, pravdivá, ale nepohodlná slova jako „nevychovanost“ nebo „závadné chování“. Chtěli odstranit vinu z dítěte či rodiče a přenést ji na „stav“. Jenže zapomněli na jednu důležitou maličkost. Slovo „porucha“ neztratilo svůj původní technický význam. A tento technický význam je „závada“.

Paní učitelka, která nadepsala složku „porouchané děti“, neudělala chybu. Neučinila nic jiného, než že technický význam slova dovedla do důsledku. Logicky je to správně. Problém je, že to není vhodné říkat. Ne proto, že by to nebyla pravda, ale proto, že to je dehumanizující. Dítě není motor.

Na to však měli myslet ti, kteří slovo „porucha“ začali na děti aplikovat. Na nich spočívá vina. Právě tady se logika a etika rozcházejí. Jsme u příčiny problému. Příčina je v inkluzivní ideologii, která „nezraňující“ popisy vyžaduje. Důsledky jsou však jiné, než politicky korektní „krotitelé jazyka“ očekávali. Teď situaci chtějí řešit moralizováním a ostrakizací těch, kteří jejich hloupost dovedli do důsledku.

Některé „poruchy“ jsou skutečné, některé jsou výmluvy

Musíme být fér. Ne všechno, co se dnes nazývá poruchou, je jen výmysl. ADHD je nejlépe neurovědecky podložená dětská psychiatrická diagnóza.

Dítě s těžkým ADHD nemůže jen tak „zabrat“, i kdyby opravdu chtělo. Jeho mozek funguje jinak. Je to skutečná porucha. A tedy – logicky – to dítě je v technickém smyslu „porouchané“. Přitom nemusí být vůbec nevychované.

Naproti tomu „porucha opozičního vzdoru“ (ODD) nebo lehčí formy „poruchy chování“ jsou často jen popisy nevhodného chování. Dítě, které nemá stanovené hranice, které neslyšelo „ne“, které vyrůstalo u obrazovky, není nemocné. Je nevychované. Nazývat to poruchou je zneužití termínu. A hlavně: Je to únik od odpovědnosti rodičů.

Dáváme dvěma zcela odlišným skupinám dětí stejné označení „porucha“. A pak se divíme, když paní učitelka využije plného spektra gramatických forem slova „porucha“.

Farmaceutický průmysl je na koni

Neurčitost termínu „porucha“ je živnou půdou pro byznys. Na skutečnou diagnózu (například těžké ADHD) potřebujete psychiatra, vyšetření a čas. Na pseudodiagnózu (lehčí „porucha chování“) stačí krátký dotazník. A pak už následuje recept. Léky, které zlepšují pozornost a tlumí impulzivitu. Ale za jakou cenu?

Peter Breggin, americký psychiatr, mluví o „deactivation syndrome“ – chemické lobotomii. Dítě je „hodné“, ale za cenu snížené emocionální citlivosti, spontánnosti a kreativity. Amy Arnsten z Yale Medical School dodává: Léky nemění Homera Simpsona na Einsteina. Jen uvádějí mozek do optimálního stavu.

Pokud ovšem dítě v optimálním stavu už je (tedy nic mu není a léky bere zbytečně), efekt je nulový nebo negativní. A co hůř, studie ukazují, že stimulanty nezlepšují učení nových informací. U zdravých lidí mohou zhoršit flexibilitu myšlení. Dlouhodobé účinky na vyvíjející se mozek zatím nikdo nezná.

Správně diagnostikovanému dítěti s ADHD mohou léky změnit život k lepšímu. Ale kolik dětí je dnes bere jen proto, že jsou „zlobivé“?

Spotřeba psychofarmak u dětí vzrostla šestinásobně

V České republice vzrostla spotřeba psychofarmak od roku 2000 šestinásobně! Každý sedmý šestnáctiletý bere léky na uklidnění – na předpis. A každý čtvrtý teenager už někdy zneužil psychoaktivní léky, často v kombinaci s alkoholem.

Paní učitelka, která napsala „porouchané děti“, popsala realitu, kterou systém vytvořil – a nyní se aktivisté tváří zděšeně, když to někdo řekl nahlas.

Obdobná situace je i v zahraničí. V Austrálii se mezi roky 2013 a 2021 zdvojnásobil počet dětí, užívajících psychofarmaka. V Polsku vyskočilo užívání během pandemie o 161 procent. V Německu vzrostlo užívání antidepresiv u dospívajících dívek o 482 procent během osmi let.

Nejhorší situace je asi ve Finsku. Tam data ukazují více než dvacetinásobný nárůst užívání léků na ADHD dětmi mezi lety 2000 a 2018. Čtete správně – spotřeba psychofarmak tam vzrostla dvacetkrát! Je to rub finského „vzdělávacího zázraku“?

To nejsou nemocnější děti. Je to systém, který místo výchovy a hranic předepisuje pilulky – a farmaceutický průmysl si spokojeně mne ruce.

Porouchané nejsou děti, ale ti, kteří začali užívat slovo „porucha“

Paní učitelka, která napsala „porouchané děti“, nepochybila. Slovo „porucha“ opravdu znamená nefunkčnost. I v lékařském významu. Děti s poruchou jsou v rámci logiky skutečně „porouchané“. Psychiatr Radkin Honzák napsal knihu „Osobnosti úžasné i porouchané“. Z etického hlediska se samozřejmě jedná o selhání.

Ovšem není to selhání paní učitelky. Ta jen dovedla do konce absurditu současné terminologie. Je to selhání systému, který do výchovy vnesl technický termín, aniž by promyslel důsledky takového kroku. Kdo zasel vítr, nemůže se divit, že sklidí bouři.

Nejde o to, kdo má pravdu. Je třeba najít řešení (jak vidíte, jsem technik, takže hledám řešení, nediagnostikuji poruchu komunikace). Řešení spočívá v tom, že přestaneme ve vztahu k dětem užívat slovo „porucha“, které svou neurčitostí umožňuje udělat „diagnózu“ prakticky z čehokoliv. Také musíme rozlišovat mezi dítětem třeba s ADHD (které potřebuje pomoc, ne nálepku) a dítětem nevychovaným (které potřebuje hranice, ne pilulku, dle staré metodiky rákosku). A hlavně přestaneme používat technické termíny na lidské duše.

Poznámka na závěr

Mějme na paměti, že psychologie a psychiatrie patří mezi ideologicko-prostituční vědy, které mají své pevné místo v propagandě. Daly nám eugeniku, rasovou hygienu a dokázaly vědecky stanovit „diagnózu“ i pro útěky otroků z plantáží v USA.

Tato „porucha“ se nazývá drapetomanie, jež byla definována jako „duševní nemoc, která otroky zbavuje vůle podřizovat se autoritě“. V současné klasifikaci poruch drapetomanii nenajdeme, ale stále je z čeho vybírat.

Duševní poruchou je dnes oficiálně nuda, genofobie, ale také syndrom Alenky v říši divů. Za pozornost stojí jeruzalémský a pařížský syndrom. Podívejte se, moc zajímavé čtení. Kupodivu tam nenajdeme homofobii. Ta dnes společně s xenofobií spadá spíše do klasifikace předsudků. Příznačné je, že u většiny těchto „diagnóz“ není známa příčina.

U drapetomanie je to jasné – v nejsvobodnější zemi světa zaniklo otrokářství (příčina) a s ním i diagnóza, která byla zároveň popisem příčiny.

Nevíte, jakou poruchou trpím já, když nechávám povalovat své smradlavé ponožky? Určitě musí existovat nějaké vědecké vysvětlení. Není to ono?

Chronická habituální abandonomie textilních exudátů (CHATE)
(ponožkový syndrom dislokované odpovědnosti)

 

Diagnostická kritéria:        

perzistentní abandonomie – opakované zanechávání párových textilií v prostorách, kde nemají co dělat (obývák, koupelna, pod stolem, na židli)

olfaktorická necitlivost – neschopnost vnímat vlastní pachové exudáty, přestože okolí hromadně kolabuje

abnormální párová disociace – ponožky se nikdy nevyskytují jako pár; jeden kus vždy zmizí v jiné dimenzi (pravděpodobně pod postelí)

 

Léčba dle současné metodiky:

„Není to lenost, je to speciální potřeba volného pohybu ponožek.“

„Neodsuzujme, zavedeme podpůrné opatření – koš na špinavé prádlo s asistentem.“

„Farmaceutické řešení? Léky na snížení pachové produkce chodidel.“

 

Překonané metody léčby:

„Seber to, smrdí to!“

 

Zdroje: Wikipedia (ZDE), Peter Breggin: Brain-Disabling Treatments in Psychiatry. Springer, 2008; Amy Arnsten: Prefrontal cortical network connections. Yale Medical School, 2015; Radkin Honzák: Osobnosti úžasné i porouchané. Galén, 2019; Meta-analýza methylfenidátu, Neuroscience & Biobehavioral Reviews, 2024; Studie o adolescentním mozku, Frontiers in Public Health, 2022; diskuse na Facebooku

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)