6.11.2017
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Nevzdělanost nám nastavuje zrcadlo

Sdílejte článek:

IVAN TURNOVEC

V současnosti dochází k výrazným změnám které jsou nevratné. Všude kolem sebe máme reklamu ohánějící se informacemi a znalostmi. Při tom mnohé co se děje na úrovni komunální, celostátní i té celosvětové zcela postrádá logiku a vědecký přístup.

[ad#textova1]

„Okolnost, že se někdejší centra vědění, university, obracejí na poradenské firmy a nechávají se s jejich pomocí reformovat a restruturovat, nesvěčí pouze o ubohém přizpůsobování se všeovládajícímu jazyku couchingu, controllingu a monitoringu, nýbrž rovněž o zaslepenosti ideologií, jejíž kritická demontáž kdysi patřila k úkolům společenskovědních oborů. Když člověk sleduje s jakou horlivostí adorují universitní funkcionáři sebepitomnější ekonomistickou frázi z repertoáru všenápravců new managementu, nemůže se divit …“ Jsem si přečetl ve studii Konrada Paula Liessmanna, nazvané příznačně Teorie nevzdělanosti, s podtitulem omyly společnosti vědění. Ve Vídni vyšla v roce 2006, český, poměrně kvalitní překlad Jany Zoubkové vydala Academia na konci roku 2008. Škoda, že překladatelkou používané české termíny informační a vědomostní společnost, potřebné pro zvýraznění problému se běžně nerozlišují ani v našem akademickém prostředí.

Vzhledem k závažnosti témat která Liessmann předkládá na 110 stranách textu doplněných pěti stránkami poznámek s odkazy k jednotlivým kapitolám, je vhodné na publikaci upozornit. V Rakousku byl v roce 2007 oceněn Liessmann oprávněně jako „Vědec roku 2006“. I já sleduji jak se vědění ve společnosti vytrácí. Pedagogové i pracovníci ministerstva školství by měli Teorii nevzdělanosti číst a hlavně se nad ní začít zamýšlet. Je tragické že mnozí studenti vysokých škol nemají zájem o znalost, ale jen o titul. A ještě tragičtější je, že mnoho universitních funkcionářů to bere jako realitu.

„Slovo „vědecké” není často ničím víc než etiketou, která se přidává z důvodů zvý­šení prestiže, ke zvýšení věrohodnosti a úspěšnosti. Ani mezi teoretiky vědy nepanuje shoda, zda tak úctyhodné disciplíny, jakými jsou ekonomie nebo psychoanalýza, jsou vůbec vědy. Tím spíše je sporné, zda jsou moderní pro­gnostika a výzkum trendů, měřeno parametry vědecké racionality, něčím víc než byli augurové a věštci v antických dobách. A těžko říci, zda takové obo­ry jako psychologie reklamy a výzkum komunikací „vědí” o člověku a jeho ovlivnit elno s ti víc, než co si člověk mohl přečíst už v každé antické příručce rétoriky. A o sektoru oblasti služeb, kterýpatří v současné době k nejvíce pro­sperujícím – o poradenství – ve všech jeho variantách od poradců v politice přes podnikové poradenství až po poradenství ve věcech zdraví a životního stylu, ať už v terapeutickém, či mimoterapeutickém smyslu slova, lze beze­sporu prohlásit, že z vědy už nezůstalo nic kromě nabubřelé dikce, někdy zkreslené až do karikatury. Takové vědění o člověku se také prezentuje jako věda, aniž by mohlo jen názna­kem dostát vědeckým kritériím. Právem jsou špičkoví experti těchto pora­denských podniků označováni jako guruové -jejich klientela ví, že analý­zám a návrhům musí prostě věřit, protože o vědění zde nejde. Člověka až jímá závrať, jak lehkomyslní, naivní a v bazálním slova smyslu nevědoucí jsou protagonisté takzvané společnosti vědění, když jde o to, aby nepropásli aktuální módní trend. …“

Po tomto citátu si dovolím uvést názvy jednotlivých kapitol: 1) Kdo bude milionářem aneb všechno co musíme vědět; 2) Co ví společnost vědění; 3) Vzdělanost, polovzdělanost, nevzdělanost; 4) PISA – honba za pořadím; 5) Jakou váhu má vědění; 6) Boloňa – prázdnota evropského vysokoškolského prostoru; 7) Elitní vzdělání a antiosvícenectví; 8) Sečteno a podtrženo, hodnota vědění; 9) Skončeme s reformou vzdělávání.

Na některé dílčí problémy jsem společně s kolegou Hovorkou upozornil pod názvem Vzdelanie to nie sú len informácie, ve čtvrtletníku Academia XIX, 4/2008 Vyd. Ústav informácií a prognóz školstva, Bratislava (článek nejdete i na mých stránkách.

Znovu budu citovat z Teorie nevzdělanosti: „Člověka až jímá závrať, jak lehkomyslní, naivní a v bazálním slova smyslu nevědoucí jsou protagonisté takzvané společnosti vědění, když jde o to, aby nepropásli aktuální módní trend. Vědění je moc. Touto větou Francise Bacona začíná projekt moderny. Vědecké vědění a s ním spojené technologie od té doby nahrazují na všech úrovních tradiční instance výkladu a zmocňování se světa – náboženství, kulty, mystéria, mýty, magie a ideologie. Do žádné oblasti života se od počátku rozvoje moderní společnosti nevkládaly takové naděje jako do vzdělání. Vzdělání byla utopie maloměšťanstva, že mezi námezdnou prací a kapitálem může existovat ještě třetí forma existence, vzdělání bylo nadějí dělnické třídy, která chtěla věděním dosáhnout moci, již jí nedaly nezdařené nebo nekonané revoluce, vzdělání bylo a je prostředkem, jehož pomocí se měly emancipovat a integrovat spodní vrst­vy, ženy, migranti, lidé z okraje společnosti a utlačované menšiny, vzdělání se vnímá jako vytoužený zdroj vboji o stanoviště informační společnosti, vzdělá­ní je prostředkem, který brání předsudkům, diskriminaci, nezaměstnanosti, hladu, AIDS, nehumánnosti a genocidě, vzdělání řeší výzvy budoucnosti a taky má být štěstím pro děti a dospělým zajistit práci. Právě proto, že tohle všechno nejde, se jen v málokteré oblasti tolik lže jako ve vzdělávací politice.

Vzdělání se stalo ideologií sekulárních společností, které se nemohou opřít ani o náboženskou transcedenci, ani o revoluční imanenci. Vzdělání tak bylo od počátku motorem prudkých modernizačních změn, zároveň však také faleš­nou útěchou pro ty, co modernizací tratili, jak se nestydatě říká těm, kteří neměli vzdělání a za svůj osud si tak mohli sami. Vzdělání funguje jako po­vzbuzující a uklidňující prostředek současně, mobilizuje lidi a zároveň je ne­ustálými sliby lepších časů odvrací od toho, aby se mobilizovali. Vzdělání se vůbec nesmí zdařit, protože potom by bylo zřejmé, jak je omezené. Vzdělání není vhodnou kompenzací ztracených utopií a už vůbec ne garantem bez­problémového fungování ekonomiky orientované na výkon. Proto jsou také vzdělávací zařízení v permanentní krizi, v pravidelných intervalech se musí vyhlašovat, že hrozí vzdělávací katastrof a, a kvůli permanentní reformě sílí reformní tlak na vzdělávací systémy.

Ti, kteří se domnívají být na výši doby, už dnes proto nemluví o vzdělání, jež se vždy vztahuje k jedinci a rozvoji jeho schopností, nýbrž o „managementu vě­dění”. Nejde o vzdělání, nýbrž o takové vědění, které lze jako surovinu pro­dukovat, obchodovat, kupovat, řídit a vyhazovat, jde totiž – odhlédneme-li od speciálních programů pro nové vědecké elity – o povrchní slátaninu vědě­ní, která postačí právě tak k tomu, aby byli lidé flexibilní pro pracovní proces a disponibilní pro zábavní průmysl. Nepoměr mezi pokročilými formami vě­deckého poznání a všeobecným stavem vzdělanosti se proto také nesmí sni­žovat, nýbrž spíše zvyšovat.

Pravidelně vyhlašovanému katastrofickému stavu vzdělání se tak čelí velký­mi lžemi. Velkými slovy se lže o skutečných možnostech a smyslu vzdělání. Souběžně s tím, jak se vědění označuje za prudce rostoucí zdroj budoucnosti, o čemž svědčí hloupá metafora exploze vědění, všeobecného vědění závrat­ným tempem ubývá. Mezery ve vzdělám takzvaných politických elit, jež se projevují v nejjednodušších historických a kulturně historických otázkách, jsou nepřehlédnutelné, a triumf žurnalistiky veřejného mínění je rubem toho, že už nikdo nic neví. Víra v ukládaní dat na počítačové disky nahrazuje myš­lení, všudypřítomnost informačních databází sugeruje demokratizaci vědě­ní, ačkoliv je to fakticky jen velkoplošná nivelizace vědění. Nietzsche napsal, „co každý ví, všichni zapomenou” ….

Vzdělání” samo se stalo v takzvané informační společnosti vědění difúzním po­jmem, jenž může znamenat jak získávám a zprostředkování různých zna­lostí a kvalifikací, tak s tím související instituce a procesy. S původním vý­znamovým polem „vzdělání” má jen málo společného. Není to náhoda. … Slyšíme, že staré pojetí vzdělám a vzdělávací instituce se musí nahradit nový­mi. Úkoly škol a univerzit se prý změnily. Vypadá to, jako by se na počátku 21.. století muselo bojovat se zastaralými ideály vzdělanosti 19. století. Všich­ni univerzitní reformátoři blízcí hospodářské sféře jdou po krku Humboldovi, chtěli by ze škol vymýtit faktografické vědění a místo vzdělanostní zátěže vyžadují přiblížení praxi a flexibilitu.”

Na závěr ještě jedna kratinká ukázka: “Myšlení bylo nahrazeno počítáním pořadí v nějakém žebříčku, což se nejzřetelněji projevuje na testech PISA. Za touto zkratkou se skrývá Programme for Inter­national Student Assessment OECD, jehož úkolem a náplní je každé tři roky přezkoušet kompetence patnáctiletých žáků a udělat mezinárodní srovnání. … Je pozoruhodné, že při tom všem se takřka vůbec nediskutuje o spolehlivosti testu, z jehož výsledků například vyplývá, že instituce, které měly pověst neměnné setrvalosti, se v krátké době dramaticky proměnily k horšímu.”

O tom že jde o velmi vážné problémy snad nikdo, kdo dočetl citáty až sem, nemůže pochybovat. S problematikou vzdělanosti souvisí vše čím žijeme, tedy také společenská i hospodářská krize. Jen uvědomíme-li si všichni, že je třeba poznávat poznatelné a samostatně myslet. Vysoké školy musí být skutečnými centry vědění a ne jen obchodními společnostmi vydávajícími diplomy. Pouze skutečné vědomosti umožní, aby mohlo dojít ke změnám po kterých se celosvětově volá.

[ad#textova1]

turnovec

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (13 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Další perla ze Seznamu

    JINDŘICH KULHAVÝ Přečíst si občas článek na Seznamu je poučné. Dozvíte se věci, které jste nevěděli, případně Vám tam