Koronavirus nás může vrátit k normálnosti

Rodiče měli velkou knihovnu, která pro mě byla vždy záhadou. První řada byla zcela nezajímavá. Když k nám přišli na návštěvu určití lidé, táta nebo máma začali lovit v druhé řadě, ve které se ukrývali snad všichni autoři, které jsem měl možnost poznat až po revoluci.

Když mi bylo čtrnáct, objevili se u nás ve škole dva vysocí armádní důstojníci a vybrali si mě kvůli prospěchu a mým sportovním aktivitám do střední vojenské školy. Absolvoval jsem s nimi a ještě jedním spolužákem celodenní výlet do pohraničí. Ukázali mi všechny výhody této školy a já – zcela nadšený – jsem rodičům oznámil, že budu vojákem z povolání. Hned ve dveřích jsem od maminky dostal pohlavek a se slovy „…tak kvůli tomuhle tvůj dědeček v komunistickém vězení netrpěl…“ jsem měl o svém budoucím vzdělání jasno. Šel jsem na gympl. Hned v prvním roce gymnázia nás všechny zaskočila revoluce a já pochopil, že období nenormálnosti právě skončilo.

Devadesátá léta byla úžasná. Byla normální. Já dostudoval. V té době byly děti zlobivé, neměly ADHD. Pohlaví byly jen dvě a ženy si braly za muže muže a ne stromy, psy nebo mosty. Neexistovala pansexualita a jinak sexuálně orientovaným lidem nevlála vlajka na budově magistrátu. Lidé se starali o to, jak se žije v Čechách a nepletli se do života lidem v Tibetu či v Oděse. Tlustí lidé byli tlustí a smělo se jim to říct. Podnikat se dalo jen ve firmách, ne v neziskovkách. Stavební povolení si každý dokázal zařídit sám, stejně tak jako živnostenský list a tak jsem začal podnikat.

Ta doba byla nadmíru normální, byla čitelná, jednoduchá a srozumitelná. Televize hrála, když byla v zásuvce, nebyl potřeba set-top box. Na vyplnění jakéhokoliv formuláře nebylo třeba mít vysokou, bez té se obešli i policisté, sestřičky v nemocnicích nebo učitelky v mateřské. Muži dobývali ženy, ty je za to milovaly, nenosily maskáče a v teplákách se chodilo jen na hřiště. Lidé se navštěvovali, jezdili společně na dovolené a uměli si i pomáhat. Všem se dařilo a svět se točil dál kolem své osy a já cítil, že tou osou je člověk a jeho svoboda.

Pak ale těch os začalo nekontrolovatelně přibývat. Občas nešlo postavit dům kvůli chráněné žabičce, péči o vlastní lidi nahradila přemíra péče o vyvolené z druhého konce planety, zájmy menšin zcela vytěsnaly práva většiny. Do škol pronikla – jako i jinam do společnosti – falešná rovnost v podobě inkluze a korektnosti. Rodiče se místo výchovou svých dětí začali zabývat sháněním kroužků a volnočasových aktivit pro ně a to vše s výmluvou na individuální osobní rozvoj namísto výchovy, lásky a péče. Muži přestali nosit ženám květiny a ty je přestaly odměňovat úsměvy a polibky. Místo toho jedna druhé začala posílat srdíčka přes mobil. A já čím dál víc cítil, že ta nenormální doba, kterou jsme všichni s takovým nadšením opustili, se nám v plné míře vrátila. Tato doba přinesla s sebou nekonečnou řadu šíleností a člověk se z ní zcela vytratil.

Když jsem v mediích zaslechl první zprávy o Koronaviru, nepřikládal jsem jim velkou důležitost. Stále se něco děje a tohle se neděje u nás. Krom toho, co by to mohlo změnit? Ale čím déle s tímto virem žijeme, tím víc a víc cítím naději, že právě tato zákeřná nemoc může být tím pravým lékem na naši současnou nenormálnost. Z medií téměř zmizela témata záchrany planety a klimatu, genderový aktivismus také mávnutím proutku ustoupil. Lidé po vyhlášení nouzového stavu sice neodjedou již po patnácté do Itálie na lyže, mnohému se posteskne po návštěvě muzikálu mdlé kvality, mnozí zchudnou, ale jiní zase prostředky získají.

Hlavní věc, kterou díky tomuto zákeřnému viru získáme my všichni, je čas. Čas na to si uvědomit, vedle koho žijeme, s kým se rádi stýkáme, kdo jsou naše děti a jak se daří našim rodičům. Sám za sebe bych si velmi přál, aby právě tento virus – tedy Koronavirus – byl tím prvním krokem k návratu k normálnosti.

• Jakub Janda