27.1.2019
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Konec uhlí

Sdílejte článek:

MARIAN KECHLIBAR

Německo má v úmyslu zavřít všechny své uhelné elektrárny do roku 2038.

Kohleausstieg, čili ukončení využívání uhlí coby zdroje energie, je v Německu intenzivně diskutované téma. Už v roce 2017 odhlasovalo městské referendum v Mnichově zavření všech městských uhelných elektráren s tím, že budou nahrazeny plynovými; volební účast byla sice malá (17 procent), ale varianta zavřít elektrárny zvítězila 60 % odevzdaných hlasů.

[ad#textova1]

Nyní tedy nejde jen o Mnichov, ale o celé Německo.

Tzv. uhelná komise, v níž zasedají politici, ekonomové, zástupci velkých firem i ekologických iniciativ, se po jednadvacetihodinovém vyjednávání 26.1. nad ránem dohodla na tom, že Německo ukončí činnost svých uhelných elektráren během následujících devatenácti let. Proti hlasoval jeden ze dvaceti osmi členů. Záměr teď bude muset projít vládou a parlamentem, což bude ale nejspíš snadné; i když pro takové Greenpeace je navržený termín nepřijatelně vzdálený,

Podle dojednaného schématu se mají nejprve odstavovat elektrárny na černé uhlí, protože černé uhlí se do Německa dováží. Poslední německý černouhelný důl zavřel koncem roku 2018. Už předtím ale Německo na vlastní zdroje nespoléhalo a své černouhelné elektrárny a teplárny „krmilo“ hlavně uhlím z Ruska, USA, Kolumbie, Austrálie, Polska, Jižní Afriky a Kanady. A ne málo; v roce 2017 šlo o padesát milionů tun, více než půl tuny na jednoho Němce. (přehled)

Dovoz černého uhlí lze ovšem rychle snížit, a to bez vnitropolitických následků. Naproti tomu hnědé uhlí, dosud hojně těžené v bývalé NDR, má na sebe navázáno nějaká německá pracovní místa, a to just zrovna v Sasku, Sasku-Anhaltsku a Braniborsku, které jsou politicky už tak ve stavu tiché, místy i netiché rebelie.

Z toho plyne, že s odchodem od hnědého uhlí se musí zacházet opatrně a potrefené spolkové země požadují poměrně tučné odškodnění (60 miliard eur) pro postižené regiony. A tak, ačkoliv elektrárny na hnědé uhlí produkují o dost více exhalací (ale zase jsou levnější na provoz), budou odstavovány pomaleji než ty černouhelné.

Aktuálně vyrábějí černo- a hnědouhelné elektrárny něco přes třetinu německé elektrické energie, tedy zhruba stejně, jako všechny obnovitelné zdroje.

Uhelný odchod ovšem není sám. Na plánu odstavit také všechny jaderné elektrárny, a to do roku 2022, se včerejším rozhodnutím nic nemění. Což znamená, že Německo musí v nejbližších dvou desetiletích nahradit polovinu svých stávajících energetických zdrojů alternativami.

Do něčeho takového se ještě nikdo nepustil. Velká Británie sice například od uhlí odstoupila také a poslední elektrárnu z osmi zbylých má zavřít roku 2025, ale původním britským plánem bylo postavit náhradou šest nových jaderných elektráren, i když události posledních měsíců naznačují, že se to nepovede.

Rovněž Francie, která se rozhodla pro odchod od uhlí, zároveň prodloužila životnost svých jaderných elektráren. Pro Francii je ale odchod od uhlí daleko jednodušší než pro Německo, v uhelných elektrárnách vyrábí jen 1,7 procenta své energie, dvacetkrát méně než SRN.

Mimochodem, zrovna Francie musela v polovině ledna 2019 odvracet hrozící blackout tím, že nařídila velkým firmám ihned snížit odběr energie.

(Podrobnější článek v němčině zde. Rozsáhlý blog Rakušana Herberta Saurugga, věnující se nestabilitám v evropské energetické síti, zde.)

Odchod od uhlí byl do jisté míry vynucen aktivitou veřejnosti. Poslední dobou například probíhají velké demonstrace mládeže proti klimatickým změnám. I pro ně je termín 2038 nepřijatelně vzdálený. Motto pátečních demonstrací zní „Proč bychom se měli učit pro budoucnost, která třeba vůbec nebude?“

Toto hnutí, které má výhonky v několika zemích Evropy zahájila švédská studentka Greta Thunberg. Ta v první den švédského školního roku (20.8.) začala se silně mediálně sledovanou, tehdy osamocenou stávkou. Před pár dny ji pozvali na Světové ekonomické fórum v Davosu, kde promluvila na téma:

„Chci, abyste panikařili. Chci, abyste každý den cítili ten samý strach, jako já, a pak podle něj jednali. Buď jako civilizace skončíme, nebo ne.“

V některých tématech je očividně politika řízená strachem přijatelná, v jiných ne. Třeba ve věci imigrace z rozvojového světa jde o nezodpovědné strašení populistů, na které naskakují jen hloupí zaprdění Čecháčci a jejich západní ekvivalenty (little Englanders, deutsche Michel). Jedno z dalších podvojných měřítek dnešní Evropy.

Ale zpět k uhelné odstávce. Nejedná se jen o mládež. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že rychlý odchod od uhlí považují za důležitý zhruba tři čtvrtiny Němců. Také Zelení mají stabilně mezi 18-20 procenty preferencí a stali se tak druhou nejsilnější německou stranou. Myšlenka Energiewendeje v Německu očividně populární.

Zbývá jenom netriviální otázka, kolik celá akce bude stát a zda si tento přechod Německo může dovolit.

V roce 2004 slíbil tehdejší spolkový ministr životního prostředí Jürgen Trittin Němcům, že Energiewende je bude stát jen jeden kopeček zmrzliny měsíčně. To bylo hrubé podcenění nákladů, zhruba čtrnáctinásobné. Institut pro konkurenceschopnost při Univerzitě Düsseldorf odhadl před pár lety celkové náklady Energiewende v letech 2000-2025 na 520 miliard eur.

Náklady akce samozřejmě platí v ceně elektřiny koncový odběratel. Spotřebitelská centrála v největší spolkové zemi, Severním Porýní-Vestfálsku, loni varovala, že příjemci sociálních dávek (Hartz IV) mají problém zaplatit své účty, protože sociální systém s takovým nárůstem cen elektřiny nepočítal. Bydlení a náklady na topení jsou dávkami pokryty, ale elektřina ne.

Ekonomická teorie je ta, že Německo se přechodem na obnovitelné zdroje stane světovou jedničkou (Vorreiter) a nashromážděné know-how pak bude moci uplatnit při prodeji vzniklých řešení jiným státům, například Číně, která jednoho dne svůj znečištěný vzduch také bude muset řešit. Tuto linii prezentoval Handelsblattu třeba politický veterán Peter Altmeier.

Jenže poslední dobou právě Indie a Čína značně investují do vlastních solárních a větrných projektů; ovzduší v asijských metropolích se skutečně stalo nesnesitelným, ale oba státy mají dost inženýrů a továren na to, aby to nějak řešily samy. Z trhu se solárními panely už byli evropští výrobci v podstatě vytlačeni.

I ve větrné energii, kde ještě Evropa zůstává konkurenceschopná, je králem trhu dánská firma Vestas a druhé německo-španělské společnosti Siemens Gamesa se tlačí na záda americká firma General Electric (přehled).

Je tedy možné, že Německu zůstanou v ruce hlavně náklady, ale druhý hospodářský zázrak s ekologickými technologiemi, který by kopíroval úspěch německých automobilek, se bude realizovat jinde a plnit jiné kapsy.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: 

0_Marian_Kechlibar

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Co s dluhy?

    MARIAN KECHLIBAR Malé zamyšlení na téma toho, jak zkrotit veřejné zadlužení. Celý tenhle článek je, milý čtenáři, založen na

    USA ordinují Evropě „dietu“

    IVAN DAVID Původně mluvil o „dietě“ vysoký představitel EU pro zahraniční záležitosti Josep Borrell, když se ohrazoval proti tvrzení,