6.9.2017
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Čtyři argumenty proti euru

Sdílejte článek:

PAVEL KOHOUT

Hlavní nebo vedlejší kolej. To je otázka. Být či nebýt v „jádru“ nebo v „hlavním proudu“ Evropské unie. Být v rámci „vícerychlostní Evropy“ v rychlejším nebo pomalejším pruhu. Co myslíte?

 [ad#clanek-respo]

Pokud jde o hospodářský růst, není co řešit. Česko jednoznačně patří do rychlejšího pruhu.

meziroční růst HDP

Tím bychom mohli celou věc kolem vícerychlostní Evropy uzavřít: česká ekonomika má zkrátka na rychlejší růst než Západ. Ale celá věc teprve začíná. Existují politici, úředníci a aktivisté, kteří z různých důvodů lpějí na myšlence eura, společné evropské hospodářské politiky, společného federálního rozpočtu, společných dluhopisů, a tak dále.

Věnujme pozornost euru. Zdánlivě přece o nic nejde. Můžeme přijít jen o své problémy: od nepředvídatelného kolísání měnových kursů až po trable s drobnými v peněžence na dovolené. Nadto získáme možnost mluvit do měnové politiky a vyšší mezinárodní prestiž.

Ve skutečnosti je vše úplně jinak. Můžeme se zaplést do problémů, o kterých zatím většina populace, včetně podnikatelů, kteří volají po euru, nemá ani tušení. A nejde jen o plané strašení.

Argumentem pro euru číslo jedna je zvýšené makroekonomické riziko. Z naivního hlediska euro snižuje riziko, neboť odpadá věčné a protivné kolísání měnových kursů. Ale tahle nepříjemnost má svůj účel. Díky volně plovoucímu kursu se měna může snadno a relativně plynule přizpůsobit změně podmínek. Pokud je měna pevně vázaná na euro (jak tomu bylo během krize například v baltských zemích), chybí cosi jako tlumič otřesů. Ekonomiky baltských republik poklesly během let 2007-2009 celkově o 17,4 procenta. O takové krizi se nám v Česku ani nezdálo!

Baltské státy nicméně vydržely a nakonec postupně přijaly euro. Své ekonomické úrovně z roku 2007 dosáhly teprve v roce 2015. Pokud nyní rostou srovnatelně rychle s českou ekonomikou, není to žádný zázrak, jen postupné dohánění ztraceného růstu. Ale nastane-li v budoucnosti nová evropská recese (což je dříve či později nutné), baltské ekonomiky opět pojedou autem bez tlumičů po hrbolaté cestě.

Druhým argumentem je morální hazard. Pamatujete si, jak Slovensko bylo nuceno se zadlužit, aby se smělo podílet jakožto hrdý člen eurozóny na záchraně Řecka? Něco podobného se může opakovat. Italský státní dluh směle směřuje ke hranici 140 procent HDP. Francouzský dluh atakuje 100 procent HDP, a to navzdory příznivé makroekonomické situaci. A také navzdory faktu, že italský šéf Evropské centrální banky masivně dotuje nestabilní jihoevropské státy tím, že za nekrytá eura kupuje státní dluhopisy.

Pokud někdo tvrdí, že „eurozóna krizi ustála“, je to jen díky ohromnému a velmi nestandardnímu rozsahu intervencí na finančních trzích. Bez trvající emise nekrytých, nově natištěných peněz v rozsahu 60 miliard euro měsíčně by se veřejné finance jižního křídla eurozóny (včetně Francie) dávno zhroutily. Celkově Evropská centrální banka dotuje veřejné eurozónu gigantickou částkou 2300 miliard euro – což je zcela proti všem původním slibům a předsevzetím, se kterými byla ECB v 90. letech zakládána.

A mimochodem, Řecko se stejně zachránit nepodařilo. Prošlo částečným státním bankrotem v roce 2012 a jeho ekonomická úroveň je na čtyřech pětinách předkrizové úrovně. Navzdory veškerým snahám.

Vstoupit do eurozóny tedy znamená jednu ze dvou možností: buď riziko, že jednou budeme dotovat krachující Itálii a časem i Francii, anebo se smířit s tím, že naše měna (euro) bude nepřetržitě manipulována. (S korunou jsme si to užili během let 2013 až 2017 a nebyla to příjemná zkušenost. V rámci eurozóny bychom ji měli patrně navěky.)

Třetí argument – hrozba daňové harmonizace – je ještě závažnější než první dva. Všichni víme, že ekonomický význam eura je pouze vedlejší záležitost. Prvotní motivací zavedení společné evropské měny bylo založení jednotného centralizovaného státu. Jednotný stát musí mít samozřejmě centrální rozpočet, ministerstvo financí a daně. Jednotný stát bude mít tendence vše řídit a všem nařizovat stejné daňové sazby, nebo alespoň minimální sazby daní z příjmu. Podobně, jak daňová unifikace již funguje u daně z přidané hodnoty.

Členské státy eurozóny se tedy mohou těšit, že jednoho dne jim někdo poručí, aby zvýšily daně na minimální úroveň, řekněme, 40 procent. Co to udělá s jejich konkurenceschopností, je vedlejší. Naopak, centrální mocnosti (především Francie) nijak netouží, aby si východní ekonomiky příliš vyskakovaly. Zaměstnanost v Česku nebo Polsku znamená v jejich očích ztrátu pracovních míst ve Francii. Jednou z cest, jak si poradit s nepohodlnými Východoevropany, je donutit je k razantnímu zvýšení daní a zdražení sociálního státu. Kdyby Česko muselo zvednout daně a sociální výdaje na francouzskou úroveň, bylo by ekonomicky zničeno, protože si ani jedno ani druhé nemůže dovolit.

Ano, jistě: všichni zatím tvrdí, že daňová a sociální politika je vnitřní záležitostí členských států, do nichž EU zatím nemůže mluvit. Zatím.

Pak ale existuje ještě čtvrtý argument proti euru, který má principiální význam a není pouze hypotetický – „co by kdyby“.

Fakt je, že přijetí eura by znamenalo konec nadějí na neinflační hospodářský růst. Fakt, nikoli hypotéza. Proč? Dokud máme korunu s volně plovoucím kursem, je šance – dosti opodstatněná a v minulosti již prověřená – že její kurs bude posilovat současně se zvyšováním výkonnosti ekonomiky ve srovnání se zahraničím, zejména s Německem. Tím automaticky porostou mzdy vyjádřené v eurech a jako prémie i hodnota korunových úspor.

Ekonomika může touto cestou rychle růst, aniž by zaznamenávala vysokou inflaci. Během let 1998 až 2008 vzrostla průměrná česká mzda o 167 procent vyjádřeno v eurech. Index spotřebitelských cen za totéž období vzrostl jen o 31,5 procenta. To vše jen díky koruně, která posílila vůči euru celkově o 39,5 procenta: posílení koruny umožnilo růst reálných příjmů při nízké inflaci.

Kdyby během období 1998-2008 koruna nemohla posilovat, buď by reálné mzdy rostly znatelně pomaleji anebo by musela být vyšší cenová inflace. To není hypotéza nebo výsledek složitého ekonomického modelu, to je prostá aritmetika ze základní školy.

Co by se bývalo stalo, kdyby koruna byla během let 1998-2008 pevně fixována na euro, respektive na německou marku jako měny baltských států? Tak například v Lotyšsku za tuto dobu vzrostly spotřebitelské ceny o 76 procent (srovnejme s českou hodnotou 31,5 procenta). Nejen to: v Lotyšsku, v Estonsku a na Litvě vznikly bubliny v cenách nemovitostí a v bankovních úvěrech. Uvedené státy utrpěly všechny těžkou finanční krizi, které česká ekonomika zůstala ušetřena.

Závěrem – při diskusi o euru se nenechme zmást emocionálními argumenty. V rychlejší části Evropy již jsme. Ano, je to možná divné a překvapující vzhledem ke kvalitám naší politické reprezentace, ale mějme na paměti, že kvalita politiků je mizerná napříč Evropou a že ti cizí nejsou o nic lepší. A pokud jde o výhodu eura ohledně drobných na dovolené, možná rizika jsou podstatně závažnější.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZDROJ: Pavel Kohout

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (21 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Co dál?

    DAVID FORBELSKÝ Stát selhal. To je fakt a těžko to kdo může oddiskutovat. Nejlépe se to ukáže během nějaké

    Nakupujme doma

    URZA Je s podivem, jak často člověk slýchá výzvy k nákupu „domácího“ zboží, především pak potravin, ačkoliv je tomu