Co dál?

Ke cti Babišovi budiž přičteno, že tentokrát tu krizi nezavinil on, ani žádná předchozí vláda. Jako to bylo třeba při slavné metanolové aféře, kterou stát přímo způsobil nesmyslným daněním lihu, a ještě nesmyslněji ji tehdy řešil.

Babiš měl jen tu smůlu, že do jeho vlaku ovládnutí a monetarizace státu narazilo cosi většího.

Něco, na co je i on krátký, a nepomáhají osvědčené metody nepřátelského převzetí. Virus nemá úvěry u bank a ani složky na něj moc nezabírají.

Můžeme si tu vypsat opravdu dlouhý seznam chybných rozhodnutí, nebo o něco kratší seznam přímo zločinných rozhodnutí, můžeme si tu zanadávat na Babiše i jeho kohortu oveček, které nejprve každého s rouškou považovali za šiřitele paniky, protože jim jejich guru řekl, že obyčejní lidé roušky nepotřebují a nemocnicím je on osobně doveze, aby posléze zahltily policejní linky hlášeními, že ji někdo v lese, nebo v autě nemá.

To všechno by jistě šlo, a jistě by to přineslo uspokojení, kdo by si rád nezanadával, že.

Ale problém je hlubší než jeden neschopný Slovák, takových politiků jsme už měli…

Pro mě je stěžejní (byť nikterak novou) informací to, že centrální řízení nefunguje.

Ne není třeba dávat argumenty, že někdy jo.

Nefunguje a nikdy fungovat nemůže. V časech klidu to tak zvenku může vypadat a občasné problémy jsou spíše k smíchu a předmětem politického boje než vážným problémem.

Ale v krizi se ukázalo, jak moc přebujelý stát a ega některých „ředitelů světa“ jsou přímo ohrožením životů.

Ministr vnitra sám řekl, že neumí kupovat „jen“ po desetitisících, protože potřebuje miliony. A má jistě pravdu v tom, že se pro celou zemi opravdu těžko koordinuje výroba i jednoduchých věcí.

A to je ten problém!

Že chce vyřešit problém celé země. Na to nemá. A opět, není to o osobě toho kterého ministra nebo premiéra, je to o systému.

Jak se ukázalo, některé kraje se toho zhostily mnohem lépe, a dojednávají dodávky právě po těch desetitisících a většinou u místních dodavatelů.

Hejtman, primátor, nebo starosta mají rozhodně větší přehled o tom, kde a jaké mají nemocnice, nebo pečovatelské ústavy a je pro ně snazší od nich dostávat podněty ke zlepšování. Mají také užší vazby na školy a firmy ve své oblasti a vědí jaké mají kapacity.

Na to mysleme až budeme plánovat co dál.

Kdysi jsem předkládal návrh na „otočení“ toku rozpočtového určení daní. Ale předkládal jsem ho v době, kdy „to všechno fungovalo“ tak návrh působil jako zbytečná revoluce.

Dnes nazrála doba na to, zkusit se nad ním zamyslet.

O co by šlo?

Dnes se daně rozdělují velmi zhruba tímto způsobem:

Ministerstvo financí je zodpovědné za výběr všech daní a ty pak podle daného klíče rozděluje. Přibližně třetinu si nechá, třetinu dá krajům a třetinu obcím. I když to „dá“ je velmi sporné; jen o velmi malém procentu smí nižší celky rozhodovat volně, zbytek je velmi svázán zákony, předpisy a nařízeními. A tak se často objevuje situace, že hejtmani jsou nuceni chodit s prosíkem na ministerstva a žádat mimořádné finance.

V mém návrhu šlo o to, aby se tento koloběh peněz otočil. Za výběr daní by byly zodpovědné obce, ty menší by pochopitelně tuto pravomoc mohly delegovat na obce větší, většinou by šlo o okresní města, kde tak jako tak pracoviště finančních úřadů jsou. Takže kromě přepsání pracovních smluv z ministerstva na obec, by k žádným nákladům nedocházelo. Obce by pak z vybraných daní platily své potřeby a vyšším celkům činnosti, které by tyto vyšší celky měly na starost. Kraje například školství a stát třeba armádu.

Takže ministr obrany by musel hejtmanům vysvětlovat, třeba proč Pandury, proč tolik a proč za tyhle peníze.

Nebo ministr dopravy by mohl vyčíslit kolik potřebuje od středočeského a jihočeského kraje peněz na dálnici do Budějovic, a ty by na oplátku mohly kontrolovat, jak ministr za jejich peníze stavbu provádí, případně se ho mnohem nepříjemněji ptát, proč ji neprovádí.

Odjakživa totiž platí, že kdo platí poroučí. A v současném pojetí platí stát. To, že platí našimi penězi je věcí další, ale to je na jiný článek.

Co říkáte na to, aby kraje a obce měly mnohem větší autonomii jak ve vybíraní daní, tak v rozhodování o tom, jak je utratit?

Myslím, že schopností státu se „postarat“ se už argumentovat nedá. Ano je možné, že jeden kraj by byl veden jako Babišova vláda a nezvládl by to, ale pořád je tu šance, že zbylých 13 by se o své občany staralo lépe a chybně volícím obyvatelům jiného kraje by mohly pomoct.

Takhle jsme vydáni na milost megalomanského autoritáře, který stát řídí jako firmu, ale firmu, která nemůže zkrachovat, a tím nést následky špatného rozhodování, takhle je neseme všichni, a ještě dlouho se s nimi budeme potýkat.

Je na čase začít přemýšlet, jak změnit systém a nečekat dalšího spasitele, nebo vyčítat opozici, že takového spasitele nemá.

Nemá a ani mít nemůže. Už z principu, ale mohla by mít někoho s vizí podobnou té mé, ale bohužel ani takového nevidím.

Jisté naděje bych vkládal do starostů, protože jim by to přidalo pravomocí a volnosti. A nebo to možná je ten problém a pojedem dál stejně a budem věřit, že tentokrát nenabouráme.

• David Forbelský, Forby.cz