Bezzubé referendum podle Valachové

Žádné vystupování z EU, žádné rušení Senátu, žádné změny Ústavy. Takto mají znít doporučení příslušné sněmovní komise, jak by měl vypadat návrh zákona o celostátním referendu. Komise tuto středu končí svou práci. Podle její předsedkyně Kateřiny Valachové by Poslanecká sněmovna zákon o plebiscitu ráda přijala ještě v tomto volebním období.

Valachová dále tvrdí, že: Domnívám se, že existuje i sto dvacet hlasů, které jsou schopny zákon o referendu odhlasovat. Na změně Ústavy se ale musí shodnout obě komory parlamentu. Senát je zatím velmi striktní, odmítá referendum. Nicméně uvidíme, jak zareaguje na finální změny ze strany sněmovny. Proti původním představám SPD nebo komunistů aktuální forma návrhu referenda rozhodně mnohem více respektuje naše parlamentní uspořádání.

Z výše uvedeného se zdá, že by se sice mohlo najít oněch 120 poslanců, kteří by pro ústavní zákon o obecném referendu mohli zvednout ruku, Valachová nicméně připouští, že v Senátu panuje vůči tomuto zákonu nevraživost. Je totiž zřejmé, že senátoři správně chápou tento zákon jako potenciální nebezpečí, které by mohlo někdy v budoucnosti znamenat vypsání referenda právě třeba o zrušení Senátu. Podle Valachové jsou sice vyloučeny otázky, které by směřovaly ke změně Ústavy nebo mezinárodních smluv. Senátoři však velmi dobře tuší, že by se po případném schválení tohoto zákona mohl objevit požadavek na vypsání referenda třeba právě o tom, aby byla otázka existence Senátu předmětem referenda a organizátorům podpisů nutných pro vyhlášení referenda by se podařilo získat potřebné kvorum podpisů. To se podle Valachové uvažuje někde kolem půl milionu podpisů.

Pokud by se totiž tolik podpisů podařilo získat, bylo by politicky velmi složité v situaci schválení obecného referenda takový požadavek zamítnout. To by mohlo posílit ty politické proudy či strany, které například existenci Senátu dlouhodobě nebo i z konjukturálních důvodů kritizují.

Z mého pohledu se jeví návrhy připravené komisí vedené Valachovou jako naprosto zbytečná práce. Valachová totiž velmi správně předpokládá, že v současném složení Senátu takový návrh nemá šanci projít. Navíc, rigidní odmítání hlasovat v referendu o setrvání či odchodu z EU, což by zřejmě mohlo zajímat nejvíce českých voličů, je výrazem obav českých politiků a političek o výsledek takovéhoto referenda.

Návrh referenda připraveného onou komisí proto považuji v navržené podobě za natolik okleštěný, že i jeho případné schválení (kdyby například Senát „zaspal“) mi nedává žádný valný smysl. Pokud by se situace v EU dále hrotila a peskování menších států od politiků Francie a Německa by pokračovalo neztenčenou nebo dokonce větší mírou, došlo by zřejmě k dalšímu posílení euroskeptiků na české politické scéně. Požadavky na změnu politiky EU by tak v Česku dále posilovaly. Je potom velmi pravděpodobné, že by česká politika vůči EU ještě více „přitvrdila“. Sázím proto více na to, že EU projde okolnostmi (například výsledkem voleb do Evropského parlamentu) změnami, které povedou k rozvolnění EU spíše než k její další rychlé unifikaci. Naši čeští obránci EU prosazující nemožnost hlasovat v referendu například o vystoupení z EU tak jen podkopávají důvěru českých voličů k EU. A jak jsem již zaznamenal v řadě komentářů, zase se dostáváme do stádia někdejšího „úpění“ v mnohonárodnostním Rakousku-Uhersku, tentokrát „úpíme“ pod Bruselem. Troufnu si ale odhadnout, že 300 let to tentokrát nebude.