Věřím Donaldu Trumpovi

[ad#clanek-respo]

Demokraté a republikáni v zajetí „dynastií“ a politické korektnosti

Vzpomínám si na jeden kreslený vtip zobrazující Baracka Obamu u řečnického pultu prohlašujícího, že Spojené státy potřebují imigranty, protože budou dělat to, co ostatní dělat nechtějí. Novinář se ptá: „Co například?“ A Obama odpovídá: „Volit demokraty.“ Vtip většinou odráží realitu a realita dnešních Spojených států je velmi znepokojivá. Obrovská míra svazující politické korektnosti, všudypřítomná tzv. pozitivní diskriminace (upřednostňování menšin = diskriminace většiny… mimochodem, v JAR se tomu říkalo „apartheid“ – symbol rasismu, útlaku a nesvobody, nikoliv „pozitivní“ diskriminace), vůči světu unáhlená, ideologická a tím často i nebezpečná zahraniční politika. Americká Demokratická strana (naším jazykem socialisté) je ztělesněním všech naivních levicových ideálů a nefungujících receptů. Barack Obama přišel jako naděje na změnu, odcházet bude jako člověk, který mnoho nasliboval, ale málo vykonal – a to málo, co vykonal, bohužel posunulo Spojené státy směrem k moderní nenápadné formě socialismu. Američané budou mít po čtyřech letech znovu na výběr. Buď si zvolí pokračování Obamou nastoleného směru, který zastupuje demokratická kandidátka Hillary Clintonová, nebo si zvolí směr nový, který zastupuje republikánský kandidát Donald Trump, a budou doufat, že je to směr lepší.

Ze všech republikánských uchazečů o nominaci mi byl v primárkách nejsympatičtější texaský senátor Ted Cruz – konzervativec tělem i duší, člověk s jasnými a konzistentními postoji, ke všemu Texasan, což je samo o sobě většinou zárukou zdravého rozumu. Bojoval dlouho, nevedl si špatně, Trump ho ale převálcoval. Nakonec se za vítěze primárek postavili i nejvýznamnější republikáni – Paul Ryan, Newt Gingrich či Marco Rubio. Coby spolukandidáta, tedy kandidáta na viceprezidenta, si vybral guvernéra Indiany a klasického konzervativního republikána Mikea Pence.

Někteří vášniví fanoušci Donalda Trumpa přirovnávají svého favorita k Ronaldu Reaganovi. Pokud jde o charakter, charisma, styl vystupování, připadá mi tohle přirovnání scestné. Podobnost je jedině v tom, že oba byli kandidáty, které ze začátku nikdo nebral moc vážně a oba byli plody nevydařených prezidentství svých předchůdců. Republikáni v 2. polovině 20. století měli 20 let za to, že mají jenom Richarda Nixona, dopadlo to jedinou rezignací amerického prezidenta v dějinách. Pak přišel Reagan, který vnesl nový impulz pro pravici a konzervativní politiku nejen v USA, ale po celém světě. Po Reaganovi si republikáni mysleli, že mají jenom klan Bushů. Také to nedopadlo zrovna nejlépe a pokus třetího Bushe (letošního uchazeč o nominaci Jeba Bushe) skončil naprostým fiaskem. Unavení touhou „dynastií“ po moci a okouzlení odmítnutím dosud nedotknutelné politické korektnosti se republikáni postavili za Donalda Trumpa, který dosáhl nejvýraznějšího vítězství v historii republikánských primárek, což Trump sám hrdě zmínil hned v úvodu své „acceptance speech“ na sjezdu strany v Clevelandu, kde oficiálně přijal nominaci na prezidenta USA.

Demokraté se z historie nepoučili a již mnoho let dopředu měli jasno – v roce 2016 udělají prezidentkou Hillary Clintonovou, prostě proto, že „si to zaslouží“ a „má pro výkon této funkce nejlepší předpoklady“. Skutečnost je taková, že je kandidátkou demokratů proto, že strana zcela postrádá osobnosti, které by oslovili voliče a jméno „Clinton“ přeci musí táhnout. Směšný Bernie Sanders byl možná jen loutka nastrčená do ringu, aby se neřeklo. Hillary šla na jistotu… ano, nominace Demokratické strany byla jistá. Není však jisté, jak dopadne její souboj s Donaldem Trumpem.

Co nabízí Donald Trump?

Média a celebrity se předhánějí, kdo dokáže Trumpa více démonizovat a zobrazit ho jako hulváta, rasistu, sexistu a vůbec jako ztělesnění všech špatných lidských vlastností. A tito lidé, stejně jako běžní pozorovatelé aktuálního dění, si většinou názor na letošního republikánského kandidáta utváří na základě půlminutových úryvků z jeho vystoupení a projevů (takových úryvků, které samozřejmě vyznívají kontroverzně, extremisticky či arogantně). Sám bych si asi neudělal jiný obrázek, kdybych se nerozhodl podívat se na několik jeho projevů (kompletních a nesestříhaných), přečíst si více, než co se píše na Novinkách a facebookových profilech „politických komentátorů“.

Na následujících řádcích uvádím mé komentované postřehy z Trumpova pětasedmdesátiminutového projevu u příležitosti přijetí republikánské nominace na prezidenta Spojených států amerických.

Donald Trump se jasně vymezil vůči „establishmentu“, vůči lidem svázaným politickou korektností, neschopným udělat to, co je potřeba, protože to nemusí být kladně přijímané, neschopným říkat pravdu, která nemusí být příjemná. Ty, kteří chtějí slyšet lži, odkázal na sjezd Demokratické strany, který proběhl o týden později. K Republikánské straně se hrdě přihlásil („naše strana“), nehodlá být vnímám jako nezávislý nebo protestní kandidát. Několikrát se označil za „kandidáta práva a pořádku“ a jasně s tím spojil i svou představu o imigrační politice – chce chránit na zákonech postavený imigrační systém, odmítnout vlnu migrantů ze Sýrie, přijmout ovšem po zákonném procesu každého jednotlivce, který „bude podporovat naše hodnoty a milovat náš lid“. Tolik diskutovanou „zeď“ chce stavět, aby chránil společnost před gangy a násilím. Proč ne? Tak dlouho se staví „mosty“ a co je důsledkem? Trump to sdělil jasně: kriminalita, vraždy a násilí v ulicích. Označil také jasně viníky – ty politiky, kteří stále nemají dost a dále předkládají vize, které selhaly, v čele s Hillary Clintonovou. „Před Hillary Clintonovou coby ministryní zahraničí neexistoval Islámský stát.“ Co po ní zůstalo? „Smrt, destrukce, terorismus, slabost. Libye v ruinách, Islámský stát na vzestupu, tisíce ztracených životů, chudoba a násilí doma, války ve světě. “

Bezpečnost, právo a pořádek jsou jednoznačně hlavními tématy Trumpovy prezidentské kampaně. Pochopitelně – můžeme chtít měnit tisíce věcí, můžeme chtít tisíce svobod, ale jako základ potřebujeme bezpečné prostředí a porážku těch, kteří nesnáší svobodu, demokracii, naše hodnoty a náš způsob života. Donald Trump dále nabídl vše, na čem záleží každému republikánovi a pravičákovi – podporu Izraele, porážku teroristů, redukci daňových sazeb (vzpomeňte si na novinářské „kachny“ o tom, jak podporuje vyšší zdanění bohatých… vyšší než chudých zřejmě ano – za Regana nejchudší neplatili daně vůbec – ale rozhodně nižší, než v současnosti) a díky tomu zajištění lepších podmínek pro vznik nových pracovních míst a nových podniků. Na rozdíl od Hillary nebude Donald Trump tím americkým prezidentem, který se snaží budit dojem, že studená válka pokračuje a za každou cenu si hrát na velmocenskou válku s Ruskem. Hodlá se věnovat Spojeným státům, nikoliv řešit všechny problémy světa. Svůj projev zakončil větami: „Vše, co nyní potřebujeme, je začít znovu věřit sami v sebe a v naší zemi. Nabízím Spojené státy svobodné, nezávislé a silné.“

A já věřím Donaldu Trumpovi, že dokáže udělat svět klidnějším a „Ameriku znovu velkou“ – takovou, která byla (a zase může být) „zemí svobody a domovem odvahy“, zemí, kterou se opět budeme moci inspirovat.

[ad#clanek-respo]