17.12.2014
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Příběh Uliho Hoenesse, daní a Lafferovy křivky

Sdílejte článek:

ANDREJ FANDÁK 17|12|2014

Bayern je výstavním štítem německého fotbalového managementu. Za týmem nestojí žádný šejk nebo východoevropský oligarcha, který by tlačil do klubu peníze hlava nehlava. Na rozdíl od zadlužených španělských klubů mají německé týmy vyrovnané hospodaření. Za mnichovskými sportovními a ekonomickými úspěchy stojí jméno Uli Hoeness.

[ad#hornisiroka]

Uli je v Německu pojem. Úspěšný sportovec a podnikatel se sociálním rozměrem (vyrábí dokonce německou národní komoditu – Bratwürste). Kapitalista jako stvořený pro evropskou sociálně orientovanou ekonomiku. Uli dennodenně tvrdě pracuje, riskuje miliony vlastních eur, aby na konci dne většinu svého zisku odevzdal byrokratům. Dobrovolně a s úsměvem na tváři. Jde přece o kolektivní blaho celého německého národa. Když to chápe Uli, musíš to chápat i ty!

Proto zjištění, že Hoeness vlastní ve Švýcarsku účty, na které si posílá peníze, aby unikly dohledu německých daňových orgánů, způsobilo nedávno mediální bombu. Kancléřka od něj dala ruce pryč. Středolevá opozice požaduje vysoké tresty pro neplatiče daní. A běžný Němec se ptá, jak to Uli myslel, když před rokem kázal o sociální odpovědnosti.

Třeba být asi vždy ostražitý. Jako v případě, kdy Warren Buffet poukazoval na fakt, že jeho sekretářka platí vyšší daňové sazby než on sám (protože si vyplácí své zisky přes dividendy). Místo toho, aby tedy doplatil státu bez velké divadelní scény všechny “nespravedlivě” nabyté příjmy, požaduje zvýšené daňové zatížení pro všechny ostatní.

Uli Hoeness ale není žádný lakomý Scrooge z Dickensova románu. Angažuje se v množství prospěšných projektů. Dobrovolně na charitu již investoval tolik prostředků, kolik autor tohoto textu v životě nevydělá. Ale i Uli má problém pokud má anonymně z vlastních peněz financovat dvakrát předražený obchvat Pfaffenhofenu, aby si místní politik zajistil znovuzvolení. Až hrozba vězení přinutila člověka, který dobrovolně přispívá značné částky na charitu, splatit daně státu. Podle mě to stojí minimálně za zamyšlení.

I ten největší optimista musí přiznat, že evropskému státu blahobytu dochází dech. Jednoduše se již utratily peníze daňových poplatníků a ani investoři nemají vůli půjčovat politikům zdroje za pohodlný úrok jak dosud. Existuje ale teorie, že stačí navýšit daňové sazby, pozavírat pár podvodníků a problémy se vyřeší i samy. Nic není vzdálenější realitě.

Vztah mezi rostoucím daňovým zatížením a daňovými příjmy popisuje Lafferova křivka. Je přirozené, že při nulovém zdanění jsou stejně nulové daňové příjmy. Ale zajímavý fakt nastává při stoprocentním zdanění. Luboš Blaha by si myslel, že všichni občané budou poctivě pracovat aby jim následně úředníci vzali vše, co vydělají. Reálná situace je ale zásadně odlišná. Oficiální nepracuje nikdo a stát získá velkou nulu.

Lafferova křivka

Během celého trvání Lafferovy křivky si daňový poplatník vybírá z více možností. A poctivé placení rostoucích sazeb je jen jednou z nich. Tou druhou je to vábení, kterému neodolal Hoeness, čili své příjmy zatajit. A tím třetím je prostě nepracovat. Čím výše je zdanění, tím více občanů bude náchylných se rozhodnout pro volný čas jako nejlepší možnou alternativu.

Osobně mám s Lafferovou křivkou velký morální problém. Až příliš mi evokuje přístup prozíravého otrokáře ke svým otrokům. Najít ten ideální bod, kdy výkon otroka ještě neklesá kvůli neustálým úderům biče.

Podle mého názoru, by měl stát poskytovat za určitou úhradu služby, které občané od něj požadují. Tento rozměr v Lafferova křivka zcela absentuje. Namísto toho se snažíme pouze nastavit nejvyšší možné daňové příjmy, bez ohledu na to, zda je vůbec žádoucí, aby danou službu poskytoval stát z veřejných zdrojů.

Hoeness

Ale neřešme nyní tento sporný filozofický rozměr křivky. Situace, kterou popisuje – klesající daňové sazby a rostoucí daňové příjmy – nastala v moderní historii velmi hodně krát v různých ekonomikách a kulturních prostředích.

Když začátkem šedesátých let zrušil Kennedy konfiskativní sazby daní (91%) z dob války, nemělo to na státní rozpočet velký vliv. Přesně v duchu Lafferovy křivky tyto sazby daně v podstatě nikdo neplatil. Reaganovo výrazně snížení daní v osmdesátých letech ekonomice pomohlo a přineslo do státního rozpočtu rostoucí příjmy.

Stejnou zkušenost mají i v Rusku. V roce 2001 zjednodušili daňový systém a nastavili rovnou sazbu na 13%.Příjmy vzrostly skoro o polovinu. Je symptomatické, že to Rusové udělali přes doporučení z Mezinárodního měnového fondu, který radil spíše zavádět další daně. Nakonec ve své studii sám konstatoval, že nízká rovná daň zvýšila v Rusku daňovou disciplínu. To jen kdyby někdo argumentoval, jací neskuteční odborníci sedí v mezinárodních finančních institucích (zdroj Wikipedia) .

[ad#velkadolni]

Uli Hoeness se v určitém bodě Lafferovy křivky rozhodl své příjmy zatajit. Riskoval svou reputaci a případný trest. Nyní svého jednání pravděpodobně lituje. Otázka stojí dnes následovně. Kdyby Uli Hoeness věděl, že jeho “podvod” nakonec nevyjde a on bude muset zaplatit daně, snažil by se ve svém podnikání stejně?

Tato otázka je nyní extrémně aktuální. Celá Evropa čeká na hospodářský růst jako na spasení. Tím bychom měli přece magicky ‘vyrůst z dluhů’. Proto nutíme lidi do hospodářské aktivity různými rafinovanými strategiemi a nákladními pobídkami. Ale ten přirozený původní stimul nám úplně uchází. Člověk přeci pracuje, aby si následně mohl svobodně užívat plody své námahy.

ZDROJ: menejstatu.sk

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (18 votes, average: 4,89 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky