[ad#hornisiroka]
Jmenuji se Petra, je mi dvacet osm let a pracuji jako pokladní v jednom pražském supermarketu. Pocházím ze Šumavy, kde jsem prožila hezké dětství. Přestože moji rodiče byli studovaní, pracovali v Německu na podřadných pozicích. Díky tomu ale mně i mému mladšímu bratrovi Honzovi zajistili hezký domov. Bylo mi osmnáct, když můj bezstarostný život skončil. Při jedné z cest z práce domů dostali smyk na namrzlé silnici. Maminka zemřela po nárazu do stromu na místě, tatínek ještě tu noc v nemocnici. Bylo před Vánoci a od té doby tyhle svátky nenávidím.
K maturitě už jsem se nedonutila, odešla jsem z gymplu hned po pololetí. Asi to byla chyba, ale já jsem v té době neměla na školu ani pomyšlení. Honza šel bydlet k tetě a strýčkovi, ale já jsem nechtěla. Malý byt, čtyři děti, málo místa, málo peněz. Nechtěla jsem obtěžovat a toužila po vlastním klidu. Odstěhovala jsem se do Prahy do podnájmu se čtyřmi studenty, ačkoliv dnes už každý žije na jiném konci Česka, jsou takovou mojí druhou rodinou. A našla jsem si práci. Nejprve jsem uklízela v kancelářích, brzy mě ale vzali za pokladnu do obchodu. Byla jsem ráda, dostala jsem o dva tisíce víc než za úklid a tehdy pro mě každá stovka byla vzácnost. I když dnes už to není tak zlé, na peníze musím koukat pořád.
Šok ze ztráty rodiny po čase přejde, smutek ale zůstane. Ten se vás drží zuby nehty, a když už si myslíte, že jste si na to, že nic není jako dřív, nějak zvykli, přijdou zase další Vánoce. Ten den v roce, který mi zničil život, a pak ty zatracené svátky, které nemáte s kým trávit. Brácha i většina přátel už mají svoji rodinu a současní spolubydlící jsou mladí studenti, před Vánoci řeknou Praze čau a zmizí na celé zkouškové.Ne, že by práce za pokladnou byla to, co jsem celý život chtěla dělat. Ale osud to tak prostě zařídil a já si nestěžuju. Šéfová je fajn, a i když někdy je to s věčně naštvanými lidmi o nervy a to víte, že jsou rána, kdy se mi vůbec nechce, každý den se v té frontě najde někdo milý, někdo s pochvalou nebo vtípkem na jazyku. Mám tu práci vlastně ráda, pomohla mi dostat se z nejhoršího. A pomáhá dodnes. Pracujeme na dvě směny, o víkendech i ve svátcích. Jsme u nás dvě, které si spolehlivě vypíšeme vánoční služby. A že je dostaneme, je jistota. Naštěstí.
Vánoce v malém pokoji pražského sídliště by pro mě byly utrpením a Blanka je vdova, obě dvě její děti se odstěhovaly každý na druhou stranu světa a i ona by u stromku seděla sama s rukama v dlaních. Většinou se k nám o Vánocích přidají i důchodkyně, kterým brigáda přijde k té děsivě malé penzi vhod. Služby o vánočních svátcích bývají u nás jedny z nejlepších. Není to klišé, lidé jsou opravdu milejší než jindy, už tolik nespěchají, přejí si hezký nový rok, víc se usmívají, všední fronty zmizí a v lednu mě vždycky potěší o něco hezčí výplatnice. Být doma, asi bych se dívala do prázdných zdí, vzpomínala a zadarmo plakala.
Když se teď u nás v práci začalo šuškat, že o svátcích budeme muset zavřít, nadšením do stropu neskákal asi nikdo. Čtyřiadvacátého a pětadvacátého prosince se sice do práce kromě mě a Blanky nikdo moc nehrne, o jiné svátky zase bývá bitka. Každý si chce přivydělat. Alespoň u nás se pak ty, které mají doma malé děti, opravdu nemusí bát, že by na ně služba vyšla.
[ad#velkadolni]
Je mi jasné, že ne všichni mají štěstí na dobrou vedoucí a kolektiv, že možná některým prodavačkám a prodavačům přijdou zavřené obchody o svátích vhod. Ale nejsou takové obchody spíš výjimkou? Proč to zase musíme odnést všichni?
Je hezké, že na nás politici berou takové ohledy. Možná by ale neškodilo, kdyby se autoři takových nápadů občas pobavili i s námi. Přišli k nám do obchodu a zeptali se nás, jestli nám opravdu tolik vadí pracovat o Vánocích. Jsem si jistá, že já a Blanka nejsme jediné, pro které je práce v tyto dny vlastně záchrana. Co když v každém Tescu, Albertu nebo Kauflandu za pokladnou sedí další Petry a Blanky?
Co vy víte, jaké příběhy se schovávají za pokladnou vašeho supermarketu…
Loading...