Poprve za sovětsku železnu oponu (1)

Bylo horke leto. Šlapali zme na tydenni cyklistycke vypravě po severovychodnim Maďarsku. Vzhledem k temu, že Ukrajina kratce předtym zrušila viza pro země EuroSajuza a tym padem aji pro obyvatele Moravy, Slezska a Čech, měli zme v planu, že aspoň na chvilu překročime hranicu do tehdejši Terra incognita, dame se po pivku, prohovořime s mistnim lidem o aktualni politycke situaci a podle potřeby se zase stahneme do bezpeči tehdejšiho Maďarska.

Štvrty den naši cesty zme se ocitli „na dohled“, tedy asi třicet kilaku od hranice EuroSajuza. Ubytovali zme se v jakemsik malem maďarskem městečku nedaleko od Tokaja, pili zme Tokaj a tokali zme o dalšim dňu. Cil byl jasny. Ale pravě tady začala nerozborna jednota naši male, čtyřčlenne vypravy nabirat trhliny. Začal s tym Roman: „Ty, viš, Ladik, ja sem zjistil, že mam propadly pas. Ale nic se z teho nerobte, ja pojedu s vama, a počkam vas na hranicach v jakesik fajne čardě.“

Na cestu po Maďarsku mu v te době totiž stačila enem obyčejna občanka. Do Podkarpatske Rusi ale bez pasu nemohl. To byla voda na mlyn Luboša: „Kura, synci, ja stejně nevim, co byzme na te Ukrajině robili. Kamoš řikal, že tam nic neni. A ja mam nove kolo za dvacku, ja počkam s Romanem, ať se neciti taky osamoceny.“

Čuměl sem na ně jak žaba z kyšky. Podival sem se na posledniho spolubojovnika. Jak se Hans začal drbat na hlavě, věděl sem, že nepřatelska koalica byla dohodnuta předem: „Ty, Ladik, a čemu byzme jezdili tak daleko na Vychod, když se budeme muset vracat? Pojďme raději do teho Tokaja! Ožerem se a bude nam fajně!“

S opovrženim sem zdvihnul horni ret a procedil sem cosik, že dohodnute plany se neměni a jak se jim to nelibi, že si možu jet kaj chcu, ale ja splnim puvodni ukol.

No, po pravdě řečene, tež sem nebyl přesvědčeny o tym, že navštěva Podkarpatske Rusi je dobry napad. Ale jak zname z knižky Tajemstvi bohatych, když se člověk zastavi před dosaženim cila kvuliva kvakani malověrnych, už nikdy cila nedosahne a do smrti si to pak bude vyčitat. Věděl sem, že je to enem na mně.

Druhy den rano zme se rozlučili, synci se vydali podel řeky Tisy na Tokaj a ja proti směru řeky Tisy na tajemne Beregovo. Uklidňovali zme se tym, že enem překročim hranicu, okoštuju jakesik mistni šašliky a pivo, podivam se na mistni švarne robky a pokud pocitim jakekoliv nebezpeči, ještě večer se za nima vratim do Tokaja. Všem nam ale bylo jasne, že na teto vypravě se už neuvidime.

* * * 
Hodinu sem přemyšlal po celu dobu jizdy ku vychodni hranici šanghajskeho prostora, jestli nerobim chybu. A pak se přede mnu objevila posledni maďarska vesnica, dal sem si posledni maďarsky lahvač bez chuti a bez zapachu, maďarsky kvalitni asfalt se proměnil v podivnu směsku šotoliny a prachu a přede mnu se objevili synci s kalašnikovama, na pozadi lemovani siluetu stražni věže z nejlepšich dob studene valky.

Vojak si s despektem prohlidnul moje šestnact roku stare, šedive horske kolo Peugeot s reklamni nalepku „Banik pičo“, vrazil mi do ruky jakysik papirek a zvednul vrzajici zavoru. V zemi nikoho sem se citil byt nikym, tajak kdysik v osumdesatym roku na polsko-česke hranici v Chalupkach, kdy sem měl na sobě oblečenych osum tryček pašovanych z polskych Katowic a modlil sem se, aby celnici nepojali podezřeni, čemu sem taky tlusty, když po pysku sem taky vychrtly…
„Kuda jeděš?“ vyjel na mě celnik v budce, keru sem malem přešel.

„Tam…“ ukazal sem na vysněny svět za modrožlutu zavoru.
„Kak tam? V kakoj gorod jeděš?“ nedal se odbyt tlusťoch v bile unyformě.
„Nevim. Prostě tam jedu,“ odvětil sem bezelstně.
„Jak možeš něznať, v kakoj gorod jeděš!“ procedil mezi zubama ten svaty stražce panenskosti te podivne čary na zemi nazvane statni hranica. „Napiši što ty jeděš v Mukačěvo!“ přikazal mi ten moudry muž.
„A kam to mam napsat?“ zeptal sem se zas asi tak bezelstně, že ho to začalo vytačat.
„No přece na ten papir, kery ti dal muj kolega,“ zařval sudruh stražce a ja si vzpomněl, že ve zpocene ruce žmulam ten kusek papirka.
„Gdě buděš spať? V kakoj gostinici?“ udeřil na mě opět ten zly muž.
„Jak mam vědět, kde budu spat, když nevim, kam pojedu?“ pokusil sem se logicky argumentovat před tym vzdělanym světa znalym člověkem v bile unyformě.
„Řikal si, že budeš v Mukačevu, tak tam napiš, že budeš spat v gostinici Višňovyj sad,“ řekl tonem, keremu se nedalo odporovat.
„Ale to vy ste řekl, že jedu do Mukačeva,“ pokusil sem se protestovat proti tomuto byrokratyckemu nesmyslu.
„Řekl sem – napiš Višňovyj sad!“ přikazala bila unyforma a ja si připadal jak na prvnich hodinach ruštiny, kdy sudružka učitelka zdurazňovala rozdil mezi tvrdym a ještě tvrdšim znakem. Napsal sem, co mi bylo doporučeno.
„A teď mi řekni, co tam budeš dělat,“ vitězoslavně se na mě zašklebil sudruh celnik.

Zamyslel sem se. Fčil už je to to jedno. Maďaři mě nezachrani, gulagy tady na Podkarpatske Rusi nesu, tak aspoň pokud dostanu deset let, což jak znamo je zaklad trestu, tak se aspoň podivam aji za Ural.
„Co tam budu dělat? Piť pivo, vino, vodku, žrat mjaso a jebať děvočki!“ prohlasil sem važně sudruhovi celnikovi.
Překvapeně zvednul oboči.
„Tááák? Nu charašo! Ty maladěc!“ pokyval hlavu, pokrčil bradu a s plnu silu mi vrazil do pasu razitko. „Davaj! Vsjo v porjadkě! A v restoraně Višňovyj sad pozdravuj Vaňu.“
Bila unyforma zmačknula neviditelne tlačitko, modrožluta zavora se zvedla a ja sem poprve vstupil na uzemi byvaleho Svazu sovětskych socijalistyckych republik.

Emental. Napadlo mě, když sem poprve spatřil to, čemu se u nas odborně řika asfalt. Ale moje horske kolo značky „Peugeot Banik pičo“ už bylo na cosik zvykle. Projel sem hranični vesničku Kosino a svuj cil – vypit pivko a okoštovat jakesik mistni jidlo sem nemohl splnit. Ve vesnici sice byly termalni lazně, což je tady na maďarsko-maďarskem pomezi už asi taky zvyk, ale bohužel chyběla hospoda. A pravě tak chyběl bankomat, abych mohl vytahnut mistni měnu. Nedalo se nic robit, musel sem dal. Automobilovy provoz byl nulovy, ale cesta červencovym odpolednim vedrem byla přijemna. Enem to pivko chybělo.
Po par kilakach skončila kukuřica a slunečnice a objevily se baraky dalšiho obydleneho sidla. Dneska už vim, že buch opět vedl moje kroky (teda vlastně šlapky), bo na jedne z nenapadnych křižovatek mě poslal na vedlejši cestu. Kdybych pokračoval dal po hlavni, dalšich deset kilaku by nebyla žadna hospoda. Mě by to určitě přestalo po par kilakach bavit a vratil bych se do Tokaja s konstatovanim, že synci měli pravdu. Ale ja sem vedeny pravoslavnym bohem odbočil, bo mapa mi ukazovala jakesik jezirko ve vesnici Dyjda.
„Kaj je jezero, tam je hospoda,“ napadlo mě asi tenkrat a neomylně sem se vydal vpřed na rozjebanu vedlejši cestu.

Popojel sem par kilaku. Byla tam. Teda jako ta knajpa.
Přesně taka, jak sem si ju představoval. Na kraju prašne cesty do kolchoza byl domek s klasicku sedlovu střechu a nadherně zastiněnu terasu. Nikde nebylo ani človička. Všeci Maďaři byli asi ještě v robotě. Odevřel sem jidelni listek a prohlidnul nabidku. Všecko tam bylo.
Piva, vina, koňak, praseči maso, teleci maso, polivky, kobzole s česnekem, no prostě raj. Objevil se ale jiny problem. V kapse sem měl sice tisic maďarskych foryntu, ale žadnu tu jejich hřivnu. A jak tež chcete vědět, jaka je cena v korunach, když neznate kurs hřivny, foryntu a česke koruny? Tenkrat ještě nebyly ty internety rozšiřene jak dneska.
„Berete karty?“ zeptal sem se rusky usměvave Maďarky, kera vyšla z kuchyně.
„Bereme, ale nevracame,“ odpověděla s usměvem Maďarka.
„A bankomat tu kajsik mate?“ nedal sem se odbyt.
„Mame tu asi deset bankomatu. V Beregovu. To je tak dvacet kilaku odsud,“ dodala, když viděla, že netušim, kaj je Beregovo.
Byl sem ztraceny. Tak blizko cila a zaroveň tak daleko k vysněne pohadce, kde Fjodor nesmrtelny servituje mrtve prasata potirane česnekem a necha je zapijat vodkovym koktejlem…
„A forynty berete?“ zeptal sem se snad enem už ze zoufalstvi. Kdo by tež bral forynty? U nas možete byt kilak za polsku hranicu a přesto nikdo polsky zloty nebere, bo my nemame v sobě ty prave polsko-židovske geny. Polak moc dobře vi, že na koncu ide enem o to, aby host byl spokojeny, a jestli plati šekelem, zlatem nebo dolarem, je uplně jedno. Hlavně když se obchod hybe.

„Přirozeně, že bereme forynty,“ odpověděla s usměvem Maďarka. Ztuhnul sem, nevěřil sem vlastnim ušam. Vytahnul sem z kapsy jedinu bankovku, keru sem měl. Byla to tisiciforyntovka. V te době to na naše robilo cosik okolo stokoruny.
„A když vam dam tuto bankovku, možu si za ňu dat toto jidlo a pivo?“ ukazal sem na pokrm v jidelaku.
Eržika se podivala na obrazek prasečiho stejka obloženeho zlatyma smaženyma kobzolama hrubo zasypanyma syrem a česnekem.
„Za tuto bankovku možete mět to jidlo, na kere ukazujete, tři piva a na zavěr ještě koňak jako degustatyv!“ odpověděla s usměvem.
Ta slova mi zněla jak hudba v raju. Rychle sem ji předal bankovku, aby si to nerozmyslela a přemyšlal o krasne zemi, kde se da platit zahranični tvrdu měnu, na taliřu se na vas směju poctive dobroty a jidla vam nosi kypra děvucha, kere nic podstatneho nechybi.

Fčil už bylo jasne, že se ze synkama v Tokaju neuvidim. Rozhodnul sem se prozkumat tuto podivuhodnu zem dukladněji. A netušil sem, že se dostavam hlouběji do pasti vychodnich zvyklosti, kere se mi měly v nasledujicich rokach stat neodolatelnym zvykem.

Přiběh je z nove knižky Ladislava Větvičky “S Jarkem Haškem po 100 rokach OKOLO RAKUSKO-UHERSKA”. Všecky dily teto knihy vhodne pro format blogu možete pokupě najit pod timto odkazem, kde budu vychazat až do konca červenca.