O strachu jako běžném stavu a absenci rozumu

Podle čelních představitelů Norska způsobuje kritika muslimů a Islámu teror. Pokud se takto neurvale a nezodpovědně mluví jménem vlády, stran a bezpečnostních úřadů, tak by většině mohlo dojít, že tento druh výroků vytváří mezi občany a vládnoucími nedůvěru. Jak lze po občanech žádat loajalitu v budoucí krizové situaci, pokud jste spotřebovali svůj podíl důvěry na neslušné, nezodpovědné a nepodložené výroky a činy? Vůdcovské osobnosti prý mají národ stmelovat a být mu inspirací k soudržnosti, společenské zodpovědnosti a nikoli vnášet rozpory.

Nyní se národ zatím může i nadále velmi nedbat a útočit, ovšem poněkud se zapomíná na to, že toto jde jen do určitého okamžiku. Je-li spotřebována důvěra a to, čemu se říká společenský kapitál, tak si ti nahoře pod sebou uřízli vlastní větev a jsou zbaveni prostředků. A dává-li se příliš mnoho práv těm, jež se mýlí, začnete činit příkoří a křivdy těm, jež mají pravdu.

Mají-li násilí a vraždy tvořit základ pro dokazování existence rasismu, pak jsou to běloši, kdo jsou pravými oběťmi. Norsko má podle některých vžitý strukturní rasismus, kde o hodnotě člověka rozhoduje barva pleti. Je-li barva bílá, pak je hodnota nízká, což je znázorňováno případem Benjamina Hermansena, kterého rádi zmiňují často tzv. antirasisté. Jedná se o ojedinělý případ pro Norsko, kdy byl člověk tmavé pleti zabit samozvaným rasistou. Hermansen patřil v Oslu obávanému gangu Young Bloods a spolu s členy svého gangu se v boji o moc a peníze jako tolikrát dříve i později brutálně střetával s členy jiných gangů. Kdyby býval byl bělochem a vrah jiné barvy pleti, pak by se případ jistojistě zametl pod kobereček.

Zato jste-li barevný a třeba se schováváte v kostele z obav o vyhoštění, tak se za vás interpeluje v okresním zastupitelstvu i v parlamentu a pořádá se ve váš prospěch průvod s pochodněmi, „budou vás bombardovat láskou“, ovšem je-li někdo Nor a zabije-li ho anebo znásilní-li ji některý migrant, či jeden z našich „hostů“, jak bývají migranti označováni, tak ani slovo, natož aby na jeho památku a hanebný osud někdo klečel, či udělal diskusní pořad, ani žádná celebrita nebude věnovat na jeho pamětní fond nic. V prvním případě nezná černé svědomí a trhání srdce meze, v druhém případě ne, že by ne, ane vůbec také ne, jen se to přelévá do sociálních sítí a sporadických dopisů čtenářů.

Komu se chce, ten si informace najde, ovšem ne nutně od myšlenkových veletočů. Ovšem čím více osvěty bude, tím méně počínání i prohlášení politiků, představitelů organizací i jednotlivců svědčí o tom, že pobrali rozum. Paradoxně to kontrastuje s tím, co bývá ve slušné společnosti zvykem: jste-li kvalifikován, tak vám utrhají i ruce. Zato v globalizovaném světě je to podle všeho tak, že čím více prozkoumáte, než něco prohlásíte, abyste to měli podložené, tím bláznivější připadáte přezíravým lidem. Proto se ve stále kratších intervalech stydíte nejen za ty, o nichž vám tvrdívají, že jsou vašimi novými krajany, nýbrž i za ty, jež jim jejich životní úroveň umožnili a umožňují a kolem dokolečka je usvědčují z neviny.

Taková se množí slepota a hluchota, zatímco se zcela úmyslně konají nenapravitelné činy, jež zemi závažně poznamenávají do budoucna více než pouhou ideologií. Jedná se o další typ extrémismu, jaký jinak najdeme pouze v těch nejhorších sektách. Je to druh extrémismu, jaký jsme nikdy předtím v dějinách světa nespatřili. Dříve bylo na prvním místě udělat cokoli ku prospěchu vlastní země a národa. Nyní se zpřetrhávají vazby s historií a dává se jedna rána za druhou vlastní společnosti a budoucnosti. Copak je to možné, že nikdo nevidí dlouhodobé následky svých rozhodnutí? A pokud je tací vidí, a přesto včas neupraví směrování své politiky, tak si to nelze vykládat jinak, než že to je zamýšlený vývoj, ač se to zdá sebeparadoxnější a sebevíce proti přírodě.

Dokud se to nedotkne jich samotných, tak si mohou dělat, co chtějí. Nikdo z nich netrpí vlastními rozhodnutími. Nejsou a ani nebudou žádnou naší součástí v tomhle. Politika je tak řízena iluzemi, peníze se na rozvracečné účely rozdávají smrští radosti, zatímco je kdejaký krajan rasisticky ignorován a opomíjen, a ačkoliv průbojnost osočování pomoci výrazů jako rasista, xenofob, fašista, nacista atd. důsledkem „znehodnocení“ skrze nadměrné užívání již pozbylo své původní síly, tak je dost těch, kdo se o takovou stigmatizaci snaží více než dost.

Podle Karine Haalandové, jedné z oněch kritiček, se starostlivost a péče o společnost jako celek a její pospolitost setkává s odporem a odsuzováním, a to kupodivu ze strany těch, jež v mnoha souvislostech volají po tomtéž co nejhlasitěji. Zní to divně, ovšem ta společnost a pospolitost, kterou chtějí někteří zachovávat, nejsou zahrnuty do plánů pro budoucnost mnoha těch, jež dnes pózují pod praporem „pospolitosti“. Není jasné, jaký si vybavují nový druh pospolitosti, ovšem tváří se tak, že je založená na sociálním státu, ovšem bez jeho hodnot, tradic, kultury a dějin, tedy bez jeho hodnot. Sociální stát má i nadále přerozdělovávat a zajišťovat a dodávat blahobyt, ovšem bez těch předpokladů produktivity a důvěry, přičemž tyto mají být nahrazeny loajalitou ke klanům, normám a hodnotám jiných kultur, což vede ke dysfunkčnosti. Důvodem očerňování těch, jež hájí a snaží se opatrovat dnešní společnost a pospolitost, je ten, že v jejich chápání sociálního státu, společnosti a pospolitosti jsou vyzdvihovány a považovány za stěžejní kořeny a původ kultury, jež je základem všeho. To podmiňuje pokračování kultury země, jež je, neustupuje-li jiným hodnotám a normám, údajně rasistická, nedostatečně tolerantní, málo chápavá, málo zahrnuje „jiné“, je sobecká atd. Haalandová to přirovnává k situaci, kdy si někdo přeje koláč každý den, ovšem ten, kdo ho peče, je vyháněn a vezme si s sebou i recept.

Někteří si myslí, že pospolitost je možná bez vylučování některých nepřizpůsobivých a bez asimilace nových členů. Pak se vytváří pseudopospolitost bez vzájemné solidárnosti a obětavosti a mají žně takoví, jež se chtějí svést zadarmo.

Dovážet a vypustit osoby z dysfunkčních států do civilizovaných kapitalistických společností a věřit, že se nějak víceméně sami od sebe stanou součástí těchto společností, je co do prozíravosti přirovnáváno k tomu, jako kdybyste do lesa vypustili smečku štěňat a věřili, že se k vám vrátí hotově vycvičená.

Někdy, kdy se podívám zpět na svůj život, jsem vážně dojat z toho, jak je možné, že jsem ještě naživu. Když jsem ještě jakožto žák v Norsku 80. let veřejně vyjadřoval bytostné přesvědčení o tom, že jde o nenávratnou chybu, aby se Norsko stalo (další) zemí masové imigrace a že to natrvalo změní zemi k horšímu, aniž jsem vůči komukoliv pronesl cokoliv rasistického, mí spolužáci a další lidé mé výroky skandalizovali jako „nacistické“ právě tak, jak se potom dělo a děje masově dnes. Sledoval jsem snahu úřadů, organizací i spoluobčanů o nacifikaci výroků kritizující ty, jež se za každou cenu snažili změnit Norsko v cosi jiného. Byl jsem za jakéhosi podivína a velmi záhy jsem přišel na to, nakolik je mlčení zlato, a moudře jsem byl zticha a předstíral před ostatními, že jsem zmlkl navždy, ovšem pokračoval jsem pod pseudonymy psát do místních novin. Očištění se z předchozích skutků před ostatními studenty trvalo dlouhá léta. Celou dobu jsem si ale kladl na srdce, že ti, kdo o to stojí, mají vědět, že jsem byl jedním z těch, jež bili na poplach, aby o Norsku, své zemi a vlasti, lidé znali i odvrácenou stranu mince.

• Yngvar Brenna