Opravovat cesty je třeba. Ale jak?

My to u nás máme přece zařízeno jinak! Oprava silnice vydrží s bídou tři roky – a pak se zase bude rozkopávat, vrtat, bagrovat, nekvalitně asfaltovat… jen aby byl mrzký kšeft. A občanům se krade ta nejcennější ekonomická komodita – krade se jim bez jakékoliv kompenzace jejich čas, který nikdy nelze okradeným vrátit zpět. A krade se jim i jejich pohodlí a bezpečnost.

Dobře, budiž, řekněme že opravovat silnice se musí často a hodně. Evropské fondy nepočkají, musí se vyčerpat včas. Takže, smiřme se s tím, že uzavírek a objížděk bude v současné době hodně. Ale i při tom velkém množství se dá s motoristou zacházet tak i onak. Špatně a pohrdavě nebo maximálně vstřícně.

Na ten druhý, vstřícný postup mám srovnání z nedalekého příhraničí v Polsku. A o něj se chci podělit.

Mezi městečky Ustroň a Wisla (jsou asi 10 km od sebe) v polských Beskydech probíhá generální oprava jediné přístupové silnice sevřené horami. Bagruje se do velké hloubky, vypadá to na kompletní výměnu inženýrských sítí, přes řeku Wislu bude fungl nový most… Rozpracované jsou tři úseky, těsně na sebe navazující, v celkové délce asi čtyři kilometry.

Jezdí se? Jezdí! Aspoň kyvadlově, jinak nelze. I přes následující nemalou komplikaci: Do prvního kyvadlového úseku totiž ústí najednou dvě silnice, které se na jeho začátku stýkají. Jedna z nich přitom právě na tom místě navíc vede přes železniční trať.

Člověk by čekal, že – jak je zvyklý od nás – budou při bliknutí zelené na tom vjezdu zmatky, kdo a odkud pojede dříve, a že se řidiči ne vždy ukázní k zipovému způsobu dávání si přednosti. Navíc jedna z těch dvou ústících silnic je asi pětkrát méně frekventovaná; takže správně by mělo vjíždět do kyvadlového úseku vždy pět aut z té rušnější silnice a pak jedno z té méně rušné. To by naši chytrolíni nezvládli; a myslím, že velice rychle by se o pár kilometrů zpět jiným předchozím objížděním vyčůraně dostávali z té více frekventované na méně frekventovanou silnici, aby se pak zipem 1:1 dostali rychleji kupředu.

Člověk by dále čekal – jako u nás – že z opačného směru dojede dávka aut, pak bude ještě dlouhé desítky sekund svítit červená, pak pustí chvilku auta z té vedlejší silničky (na hlavní svítí stále červená), pak konečně pustí auta z té hlavní silnice. Pokud zrovna nejede vlak – a tam patří v Česku k nemilé tradici, že červená přejezdová železniční světla začnou blikat mnohem, mnohem dříve, než by bylo vzhledem k poloze přijíždějícího vlaku nutné.

Na opačné straně takové kyvadlové uzavírky by si řidiči počkali na protijedoucí dávku aut z hlavní silnice, pak prodleva (stále při červeném světle), pak na dávku protijedoucích aut z té vedlejší silničky, pak další prodleva (stále červená) – a pak konečně zelená, na malou chvilku, protože přece zase musí dlouho svítit červená z obou stran.

Ne tak v Polsku. Na obou stranách první velké kyvadlové uzavírky se čile pohybuje několik ochotných zřízenců s vysílačkami. Na zádech svých montérek mají velký nápis KIEROWNIK RUCHEM, tedy „ten, kdo řídí dopravu“. Když ten kierownik vidí, že z opačného směru už skupina aut dojíždí, tak kolonu pustí, i když na semaforu ještě svítí červená. Dále kierownici v báječné souhře střídavě pouštějí úměrně menší dávku aut z té vedlejší silničky a úměrně větší dávku aut z té hlavní silnice. Každá vteřina času řidičů je jim drahá. Časové prodlevy jsou minimální, jaké si lze představit. Takže – jede se, nikdo se neloudá – a na dalším kyvadlovém úseku je pro řidiče zelená vlna. Jede se plynule dál. Na třetím kyvadlovém úseku už ne, to už matematicky seřídit nelze, ale čeká se už jen minimálně.

Dohromady na všech třech opravovaných úsecích jsem časovou ztrátu i při velmi hustém provozu změřil na čtyři minuty, což je paráda. Žádná nehoda, žádné troubení, žádná nervozita…

Tak – případný komentář nechám na vás. Přeji vám širokou volnou cestu kamkoliv.