22.4.2020
Redakce
0
Kategorie: Exklusivně pro PP, Společnost

Odpovědnost, svoboda a demokracie nevzniká nařízeními, ale vnitřním nastavením člověka

Sdílejte článek:

PAVEL VESELÝ

#Pavel VeselyZákladním problém dnešní doby je, že se věci staví na základě potřeb společnosti a nevycházejí ze svobody člověka. Společnost potřebuje a do toho je zanesen a postaven člověk. Od narození se stává identifikačním číslem a budoucím daňovým poplatníkem a poplatníkem do důchodového a jiného systému ve společnosti. Slovo člověk se vytrácí. A spojení svobodný a kreativní člověk už vůbec. V dnešní emoční době, kdy nejde o to, kdo je kdo a co vlastně skutečně dělá, ale jde o to, kdo se jak cítí, na co se cítí a co by kdyby se náhodou stalo, je to velmi těžké. Novodobá vyspělá civilizace útočí na emoce, aby vzbudila ten pocit. Nikoli realitu a svobodu člověka. Vidíme to i dnes. Kolik věcí je postaveno na emocích, že je zde něco nového, něco neznámého, čeho se bojíme, protože to neznáme. Nežijeme zde sami. Od narození jsou kolem nás viry a mikroby a kdoví, co ještě. Nejsem biolog. Ale vím, že to vše tady bylo, je a bude. A je potřeba jen nastavit neohrožující soužití. Pro nás neohrožující. Budeme-li však postupovat tak jako v poslední době, jsme největším ohrožením sebe sama právě my. Dějiny ukazují, že to umíme.


Poslední dobou se znovu ukázalo, že jsme v době emoční i v této chvíli. Všichni jsme bojovali s koronavirem. Nic jiného nepřipadalo v úvahu. Například onkologické problémy jako by neexistovaly a nebyly jediné. Všichni jsme sledovali, jak se mění čísla, kolik je těch či oněch. Dnes se mluví hojně o tom, jak velmi těžká bude doba po koronaviru. A bez pochyby bude. Možná víc než si umíme představit. To není strašení, ale fakt. Ostatně jsem před tím zaměřit se jen na něco nového, moderního a neokoukaného je chyba varoval od začátku. Bylo zcela jistě potřeba zastavit možnou epidemii velkých rozměrů, ale na úkor jiných životů a zdraví je otázka, co má větší cenu. Počítá se přece každý život. Vždyť ale podle mínění mnohých jsou přece onkologičtí pacienti vlastně nevyléčitelní, ale ti s koronavirem mají šanci. Omyl. Ta šance je všude stejná. Když pominu příčinu obojího, která je v imunitě a obranyschopnosti. Tu si podkopáváme panikou, hysterií a tlakem na psychiku. Doba pokoronavirová bude velmi složitá. Navíc, protože jde o vir je zcela možné, že se epidemie bude opakovat. A tak se poučme. První kolo jsme jakžtakž ustáli. Ale boj pokračuje.

Před sto lety v roce 1920 řádila ve světě Španělská chřipka. Stála mnoho miliónů lidských životů. Zdravotnictví nebylo na takové úrovni, jako je dnes. Navíc se svět tehdy vzpamatovával z první světové války. Německo dostávalo velké půjčky od Ameriky a nejen Německo. Státy byly ve velkých problémech a bylo jen otázkou času, kdy dojde k velkému bankrotu a problémům. A to se stalo. Nejen v Americe, ale i v Evropě. Přemýšlím, když vidím, jak se háže miliardami a bilióny na rozjezd ekonomiky, jestli jsme se poučili. Jak se po měsících zvyšují schodky státního rozpočtu. Ceny potravin se zvyšují a lidí bez práce bude přibývat, než se některá odvětví ekonomiky zotaví. A tak si říkám, jestli, i když máme daleko lepší výchozí podmínky než před sto lety, nesměřujeme ke stejným fatálním koncům. Zda-li jsme se poučili nebo jsme stále nepoučitelní. Svět bude jiný. Nastává nová epocha. Je však dobré zvážit, že mnohé konzervativní přístupy a postupy založené na základních principech, které přetrvaly věky, bude potřeba znovu obnovit. Jen na konzervativních základech se totiž můžeme znovu odhodlat k moderním dobrodružstvím…

Naše životy se utopily v manuálech správnosti, kolektivismu a sterilní čistotě. Kolik manuálů bylo vydáno o tom, co je naprosto správné, jak správně žít, jak správně dělat to či ono. Pokud se něco nepovede, je to jen důkaz toho, že se někdo neřídil příkazy a poučkami toho, co je správné. Kolektivismus, jak to vše společně zvládneme, společně to dáme a jsme v tom společně. Jsme v tlupě, společenství, ovčím stádu. Na druhé straně to stádo, tlupa má nějakého pastýře a vůdce, který udává směr a říká ovcím, kde je ta správná tráva k jídlu a životu. Každé stádo má však i svého hlídacího psa, který je hlídá před tím, aby je nesežral vlk, který je v podstatě také psem. Aby se stádo se skloněnými hlavami v pohodě páslo. A sterilní čistotě? Vymýtíme všechny bacily a viry, budeme mít sterilní prostředí s regulací života. A tak si tady v klidu a v pohodě žijeme. A máme se fajn?

Víme tedy, co se stane, když nebudeme něco z nařízeného plnit. Víme o restrikcích a sankcích, ale neznáme naději. Neznáme bod zlomu. Nevíme za jakých podmínek a kdy bude možné znovu svobodně se pohybovat a podnikat. Známe předpoklady. Zatím to vypadá na dobu ve smyslu: Rozděl a panuj. A že se to daří, je zcela zřejmé. To ale k životu lidem nestačí. Nebo by nemělo stačit. Co bude poté, až epidemie skončí, až ti, kteří nad ní bdí, řeknou, že skončila, je velký otazník a vidím to s obavami. Svět bude jiný a to, co by trvalo léta a bylo potřeba zdůvodňovat, bude zavedeno. Neboť tak to bude správné. Cesta člověka k člověku, oddělených maskami, bude dlouhá. Ti staří, znající pojem svobody se budou bouřit. Ti mladší to přijmou jako součást správného života a ti nejmladší se podřídí, protože v tom světě se již narodili. A tak budeme mít orouškovaný, onáhubkovaný národ a společnost, kde budeme mluvit o toleranci, svobodě a odpovědnosti a přitom se všeho vzdáme. Odpovědnost, svoboda a demokracie totiž nevzniká nařízeními, ale vnitřním nastavením člověka. Ale toho se obávám, že již dlouho nejsme schopni. Bohužel.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (8 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky