Nářek a obavy Nory Fridrichové

„Nevěřil jsem tomu, že Marek nebo Nora dělají něco, co těm lidem nějakým způsobem ubližuje,“ sdělil v rozhovoru s Deníkem N dlouholetý šéf zpravodajství a sportu ČT Mgr. Zdeněk Šámal. Prý si mu nikdo nestěžoval. Zdá se, že v celé kauze, kde figurovali jak Fridrichová, tak Wollner, stále upřednostňuje jakousi prazvláštní víru, namísto skutečné kontroly práce svých podřízených. Zprávu o šetření podnětu Fridrichové vůči Wollnerovi nedávno zveřejnila liberální feministická advokátka Lucie Hrdá. Píše se v ní nejen o mňoukání, ale i štěkání pod sukně a dalších typicky veřejnoprávních redakčních aktivitách. Jenom se některým z podřízených asi příliš nelíbily. Fridrichová pak sama ukázala svoji komunikaci s Wollnerem ohledně Novičoku, řešící noční masturbaci, na což Wollner reagoval svojí obhajobou, kde se jen dozvíme další choulostivé peprnosti.

Ale zpátky k současnosti, jakkoli je neuvěřitelné, že celý tento šmajchlkabinet dlouhá léta financoval svými koncesionářskými desátky daňový poplatník, aniž by to tehdejší vedení ČT byť jen náznakem znepokojovalo. „Jsem v místech bez signálu a začaly sem dolétat útržky obvinění, co jsme ve 168h za zločince a že naše práce do veřejnoprávní televize najednou vůbec nepatří,“ pokračuje ve svém tweetu Fridrichová. Zřejmě si neuvědomuje, že její pořad do veřejnoprávního pojetí nepatří nikoliv najednou, ale už setsakra dlouho. „Víte, čím jsem ale měla porušit zákon? Třeba větou, že s Robertem Ficem se na Slovensku kdysi k moci dostala mafie. Prý jsem se vyjádřila ‚nejasným způsobem‘ a tím protizákonně. Nebo že jsme zákon mohli porušit třeba tím, když jsme do jiné reportáže nenašli odborníka s kritickým postojem. A víte, proč ne? Protože ve skutečnosti nikdo takový neexistuje.“ Vida. Že Česká televize nedává prostor disentním názorům odborníků mimo požadované mantinely, mohlo mít tisíce konkrétních i spekulativních příčin, ale ona to zatím to byla příčina jediná. Neexistovali.

Aktivistická žurnalistika na veřejnoprávní obrazovku nepatří

„Taková je totiž skutečná povaha našich údajných hříchů, které teď mají ospravedlnit stopku k politikům kritického pořadu. Když jsem narychlo obvolávala kolegy, co se stalo, bylo pro mě frustrující, že jim nemám co nabídnout,“ pokračuje Fridrichová, aniž by třeba přemýšlela, zda má její pořad co nabídnout divákům v duchu zákonných povinností veřejnoprávní instituce. „Malým dcerám jsem ale řekla, že se nic neděje, že novinářům se tohle prostě občas stane. Je to vlastně pitoreskní ironie osudu. Tak často jsme vysílali o kolezích novinářích na Slovensku, až jsme sami dopadli takto,“ uzavírá, a já své kroucení hlavou a článek uzavřu také.

Novinářům by se toto nemělo stávat občas, ale zcela pravidelně a bezodkladně, jakmile začnou místo objektivních informací za peníze veřejnoprávních poplatníků produkovat to, co se povedlo z kdysi politicky satirických 168 hodin udělat právě Noře Fridrichové. Aktivistická angažovaná žurnalistika na veřejnoprávní obrazovku nepatří a nepatřila nikdy a je jen smutné, že nesmělé krůčky k nápravě tohoto katastrofálního stavu začíná podnikat vedení ČT teprve nyní.

Zřejmě tuší, že za stávající kvality obsahu by bylo zvýšení koncesionářských poplatků společensky poněkud neprůchozí…