24.6.2026
Kategorie: Humor130 přečtení

Jak Pepa nejel do Ankary a zachránil Českou republiku … aneb pláču, pláču sůl

Sdílejte článek:

D. D. KRAJČA

Pepa měl sen. Nechtěl objevit lék na rakovinu, vyřešit státní rozpočet ani zachránit světový mír. Chtěl jet do Ankary.

A právě zde vznikl problém. Ne proto, že by na jeho účasti záviselo cokoli důležitého. Ve skutečnosti byla Pepova přítomnost v Ankaře přibližně stejně zásadní jako přítomnost třetího plastového příboru v zásuvce nebo existence posledního drobku pod sedačkou v autobuse. Svět by si jeho nepřítomnosti nevšiml. Ankara by si jeho nepřítomnosti nevšimla. Turecko by si jeho nepřítomnosti nevšimlo. Pravděpodobně ani hotel, ve kterém by spal, by si jeho nepřítomnosti nevšiml. Jenže Pepa si jí všiml velmi intenzivně.

A protože obyčejný člověk by si zanadával a šel dál, Pepa se rozhodl pojmout celou událost jako útok na svou osobu, čest, důstojnost, historický odkaz a zřejmě i na budoucnost lidstva. Ve své představě viděl mimořádné zasedání české vlády. Ministři odložili práci, poslanci přerušili hádky a v jednacím sále se rozhostilo napětí.

„Dámy a pánové, máme problém.“

„Jaký problém?“

„Pepa by mohl odjet do Ankary.“

V místnosti nastalo ticho. Jeden poslanec zbledl. Druhý požádal o vodu. Třetí si začal hledat nové zaměstnání. Na stůl dopadla složka označená červeným nápisem PEPA – ANKARA. Následovala dlouhá jednání, krizové scénáře a odborné analýzy. Co když Pepa skutečně odjede? Jaké budou důsledky? Je stát připraven? Máme krizový plán?

Máme záložní krizový plán? A máme krizový plán pro případ selhání krizového plánu?

Po mnoha hodinách bylo rozhodnuto. Pepa do Ankary nepojede.

V tu chvíli se však dotčené ego změnilo v bojovou jednotku. Pepa vyhlásil spravedlivý boj proti všemu a všem. Proti systému. Proti úřadům. Proti realitě. Proti gravitaci. Proti zdravému rozumu. A především za svaté právo Pepy být Pepou.

Do akce byly povolány armády právníků. Desítky. Stovky. Tisíce. Advokáti vstávali ze židlí, koncipienti otevírali zákoníky a tiskárny po celé republice začaly chrlit podání rychlostí kulometné palby. Někteří právníci ani nevěděli, proč vlastně bojují, ale bojovali statečně. Jeden připravoval žalobu, druhý předžalobní výzvu, třetí analyzoval, zda lze žalovat i samotnou Ankaru za to, že se nachází příliš daleko od Pepova bydliště.

Soudní spisy rostly do výšky. Stromy padaly na výrobu papíru. Právnické kanceláře nestíhaly. Telefonní ústředny se přehřívaly. Někdo dokonce navrhl vytvořit zvláštní mezinárodní tribunál pro ochranu uražených cestovatelských ambicí.

Jen jeden detail zůstával po celou dobu nezměněn.

Pepa stále nejel.

Ať se sepsalo žalob kolik chtělo. Ať se svolalo právníků kolik chtělo. Ať se podalo odvolání proti odvolání odvolání.

Výsledek byl pořád stejný. Pepa seděl doma. Ankara byla v Ankaře. A mezi nimi zůstávala vzdálenost několika tisíc kilometrů a jednoho pořádně pohmožděného ega.

Historici se možná jednou budou přít o význam celé události. Jedni budou tvrdit, že šlo o přelomový okamžik moderních dějin. Druzí, že šlo o největší produkci právních dokumentů kvůli nejméně důležité věci v historii republiky. Jisté je pouze jedno.

Pepa do Ankary nejel.

A nikdy v dějinách nebylo vynaloženo tolik právnického úsilí na dosažení tak dokonale stejného výsledku.

 

Daniel Danndys Krajča, fb

Redakce

Sdílejte článek:
130 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
2 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)