
Jak Pepa nejel do Ankary a zachránil Českou republiku … aneb pláču, pláču sůl
D. D. KRAJČA
Pepa měl sen. Nechtěl objevit lék na rakovinu, vyřešit státní rozpočet ani zachránit světový mír. Chtěl jet do Ankary.
A právě zde vznikl problém. Ne proto, že by na jeho účasti záviselo cokoli důležitého. Ve skutečnosti byla Pepova přítomnost v Ankaře přibližně stejně zásadní jako přítomnost třetího plastového příboru v zásuvce nebo existence posledního drobku pod sedačkou v autobuse. Svět by si jeho nepřítomnosti nevšiml. Ankara by si jeho nepřítomnosti nevšimla. Turecko by si jeho nepřítomnosti nevšimlo. Pravděpodobně ani hotel, ve kterém by spal, by si jeho nepřítomnosti nevšiml. Jenže Pepa si jí všiml velmi intenzivně.
A protože obyčejný člověk by si zanadával a šel dál, Pepa se rozhodl pojmout celou událost jako útok na svou osobu, čest, důstojnost, historický odkaz a zřejmě i na budoucnost lidstva. Ve své představě viděl mimořádné zasedání české vlády. Ministři odložili práci, poslanci přerušili hádky a v jednacím sále se rozhostilo napětí.
„Dámy a pánové, máme problém.“
„Jaký problém?“
„Pepa by mohl odjet do Ankary.“
V místnosti nastalo ticho. Jeden poslanec zbledl. Druhý požádal o vodu. Třetí si začal hledat nové zaměstnání. Na stůl dopadla složka označená červeným nápisem PEPA – ANKARA. Následovala dlouhá jednání, krizové scénáře a odborné analýzy. Co když Pepa skutečně odjede? Jaké budou důsledky? Je stát připraven? Máme krizový plán?
Máme záložní krizový plán? A máme krizový plán pro případ selhání krizového plánu?
Po mnoha hodinách bylo rozhodnuto. Pepa do Ankary nepojede.
V tu chvíli se však dotčené ego změnilo v bojovou jednotku. Pepa vyhlásil spravedlivý boj proti všemu a všem. Proti systému. Proti úřadům. Proti realitě. Proti gravitaci. Proti zdravému rozumu. A především za svaté právo Pepy být Pepou.
Do akce byly povolány armády právníků. Desítky. Stovky. Tisíce. Advokáti vstávali ze židlí, koncipienti otevírali zákoníky a tiskárny po celé republice začaly chrlit podání rychlostí kulometné palby. Někteří právníci ani nevěděli, proč vlastně bojují, ale bojovali statečně. Jeden připravoval žalobu, druhý předžalobní výzvu, třetí analyzoval, zda lze žalovat i samotnou Ankaru za to, že se nachází příliš daleko od Pepova bydliště.
Soudní spisy rostly do výšky. Stromy padaly na výrobu papíru. Právnické kanceláře nestíhaly. Telefonní ústředny se přehřívaly. Někdo dokonce navrhl vytvořit zvláštní mezinárodní tribunál pro ochranu uražených cestovatelských ambicí.
Jen jeden detail zůstával po celou dobu nezměněn.
Pepa stále nejel.
Ať se sepsalo žalob kolik chtělo. Ať se svolalo právníků kolik chtělo. Ať se podalo odvolání proti odvolání odvolání.
Výsledek byl pořád stejný. Pepa seděl doma. Ankara byla v Ankaře. A mezi nimi zůstávala vzdálenost několika tisíc kilometrů a jednoho pořádně pohmožděného ega.
Historici se možná jednou budou přít o význam celé události. Jedni budou tvrdit, že šlo o přelomový okamžik moderních dějin. Druzí, že šlo o největší produkci právních dokumentů kvůli nejméně důležité věci v historii republiky. Jisté je pouze jedno.
Pepa do Ankary nejel.
A nikdy v dějinách nebylo vynaloženo tolik právnického úsilí na dosažení tak dokonale stejného výsledku.
Daniel Danndys Krajča, fb
- Jak Pepa nejel do Ankary a zachránil Českou republiku … aneb pláču, pláču sůl - 24.6.2026
- Josef Mašín: Trump měl a mohl skončit válku na Ukrajině krátce po svém zvolení - 24.6.2026
- Přikloní se ústavní soud spíše k rozumnému výkladu práva a smete prezidentovu žalobu ze stolu, nebo nám ústavní soudci posunou ústavní právo někam do úplné absurdity? - 24.6.2026


Chyba lávky autore! Kdyby byl Pepan 107 důležitý jako plastový příbor v zásuvce, tak by kolem jeho nejetí do Ankary nebyl takový řev!
On tam má nějaký svinský špinavý úkol od chazarů, kteří ho tam nutně potřebují! A on se ano nemusí ukázat na oficiálních místech! On může hned po příletu někam zmizet se skvadrou „vyvolených“ a jim tam přikývat na nějakou obludnou vlastizrádnou sviňárnu, jejíž dopad se projeví třeba až po čase, ale bude nevratný! A pak jako hejhula na poslední židli po dobře vykonaném špinavém úkolu nenápadně zaujmout své místečko na Hradě…
Pepa 107 je velký cestovatel, mohl by již brzo zastínit známého cestovatele Jiřího Kolbabu a vzít mu kšeft v radiu, za svůj relativně krátký čas stihl desítky zahraničních cest a jenom na motorce má asi více najeto než president Zeman za dvě volební období, prostě Pepa se neztratí a v Ankaře ještě nebyl, tak vo co de.?