V debatách o současné světové politice se v posledních letech stále častěji setkáváme s jednoduchým rozdělením světa na Západ a jeho protivníky. Na jedné straně mají stát Spojené státy a jejich evropští spojenci, na druhé Rusko, Čína, Írán a někdy i země sdružené v BRICS. Zkratka je lákavá, vrací nás do dob studené války a jejího soupeření. A právě proto je také nebezpečná. Není třeba dodávat, jak moc je nebezpečné jakékoliv černobílé škatulkování zvláště pak v době rostoucího napětí v zahraničních vztazích.

Myšlení, jenž rozděluje svět na dva tábory, velmi často míchá dohromady dva pojmy, které bychom měli důsledně rozlišovat: protizápadní a nezápadní. V českém prostředí se jedná o zásadní problém, protože náš vztah k Západu (i Východu) je velmi problematický. Protizápadní postoj znamená, že Západ je vnímán jako protivník a že cílem zahraniční politiky je jeho moc oslabit, porazit nebo zásadně změnit. Nezápadní postoj naproti tomu nemusí znamenat nic takového. Může znamenat pouze odmítnutí představy, že západní politické, ekonomické a bezpečnostní instituce mají být jediným univerzálním rámcem mezinárodního systému.

BRICS není jednoduše „proti Západu“

Nejlépe je tento problém vidět právě na BRICS a diskuzi kolem tohoto geopolitického seskupení. O této skupině se často hovoří jako o jakémsi protikladu G7 – jako o zárodku druhého mocenského pólu, který se staví proti Západu. Ve skutečnosti je seskupení BRICS mnohem heterogennější na to, abychom ho vůbec mohli nazvat jako „protizápadní“.

Výzkum BRICS stále více upozorňuje právě na tuto skutečnost. Skupina sice usiluje o omezení dominance Západu, kritizuje například převahu dolaru nebo používání západních sankcí a požaduje větší zastoupení zemí globálního Jihu v institucích světového řádu. To ale ještě neznamená, že všechny její členské státy chtějí rozbít stávající mezinárodní systém a nahradit jej nějakým jiným a „anti-západním“ řádem.

Naopak. Indie, Brazílie nebo Jihoafrická republika se dlouhodobě snaží především zvětšit vlastní prostor pro manévrování. Chtějí mít možnost obchodovat se Spojenými státy, Evropou, Čínou i Ruskem a zároveň nebýt nuceny volit mezi jednotlivými mocenskými bloky. To není v žádném případě protizápadní politika. Je to politika nezápadní autonomie.

Právě proto je příznačné, že se v odborné literatuře objevuje pojem „non-alignment 2.0“ (nezúčastněnost 2.0.) nebo strategická multi-alignment. BRICS může být chápán spíše jako nástroj vyvažování západní dominance než jako klasická aliance proti Západu. Některé studie dokonce výslovně charakterizují BRICS jako antihegemonní, nikoli protizápadní.

Antihegemonie v mezinárodní politice říká: nechceme, aby jeden stát nebo jedna skupina států určovala pravidla všem ostatním. Protizápadní politika naproti tomu říká: chceme Západ porazit. To zcela jednoduše není totéž. Západ má tendenci vidět svět jako zrcadlo sebe sama, což vede k častému zaměňování těchto kategorií a k dalším konfliktům. Mezinárodní politika je stále velmi často interpretována ze západní perspektivy, a to především na Západě. Pokud někdo odmítá západní sankce, hlasuje v OSN jinak než Spojené státy, nakupuje ruskou ropu nebo čínské technologie, případně požaduje reformu Mezinárodního měnového fondu, je snadné jej zařadit do kategorie „proti Západu“.

Země globálního Jihu mohou mít a často také mají pro své jednání úplně jinou logiku. Mohou být například přesvědčeny, že západní státy uplatňují dvojí standardy. Mohou odmítat západní intervencionismus, který nerespektuje suverenitu slabších zemí. Mohou mít historickou zkušenost s kolonialismem. Mohou chtít větší ekonomickou a politickou autonomii. Mohou chtít využívat čínský kapitál, ruské suroviny a zároveň západní technologie a trhy. Především mohou mít vlastní zájmy, které nejsou ani západní, ani ruské, ani čínské. Jsou jejich vlastní. Logicky to znamená, že se snaží najít nástroje, jak národní zájmy prosadit. Je to možná jedna z nejdůležitějších změn současné mezinárodní politiky: část světa už nechce být objektem volby mezi mocnostmi. Chce být sama aktérem.

BRICS je v tomto ohledu zajímavý právě svou vnitřní nejednotností. Jeho členové mají rozdílné zájmy a vztahy se Západem. Indie například současně rozvíjí strategické partnerství se Spojenými státy a spolupráci v rámci BRICS. Brazilská politika dlouhodobě staví na autonomii a multilateralismu. Brazílie v minulosti opakovaně zdůrazňovala, že BRICS nemá být „proti Západu“, ale má dát zemím globálního Jihu větší hlas v globálním ohledu. Naopak Rusko osciluje spíše k protizápadnímu pojetí své politiky, což ale automatický neznamená, že toto pojetí přijal celý BRICS. BRICS tak spíš představuje více či méně institucionalizovaný prostor pro vyjednávání o světě, v němž už Západ není jediným centrem.

Česká nejistota

V českém prostředí je zaměňování nezápadního a protizápadního postoje ještě komplikovanější. Důvodem je specifická zkušenost země, která se po roce 1989 snažila – řečeno tehdejším jazykem – „vrátit do Evropy“ a stát se samozřejmou součástí Západu, zatímco onen Západ k ní přistupoval a dodnes přistupuje prismatem jinakosti.

Česká republika je dnes členem Evropské unie i NATO. Z institucionálního hlediska tedy o jejím zakotvení na Západě není příliš mnoho pochybností. Jenže politická příslušnost k Západu a subjektivní pocit, že jsme skutečně rovnoprávnou a samozřejmou součástí Západu, nejsou úplně totéž.

Česká zkušenost je zkušeností země mezi centrem a periferií. Po roce 1989 přišel „návrat do Evropy“, evropská integrace, a nakonec členství v západních institucích. Zároveň ale zůstala otázka, zda jsme se stali skutečnou součástí evropského centra, nebo zda jsme pouze úspěšnější částí evropské periferie. Výzkum českých geopolitických představ ostatně upozorňuje na přetrvávající ambivalentní postavení České republiky mezi „Východem“ a „Západem“ a na tendenci k vlastní marginalizaci, která vytváří zvláštní paradox. Čím větší je nejistota ohledně vlastního postavení na Západě, tím silnější může být potřeba dokazovat vlastní západnost.

Tímto způsobem potom může vznikat velmi polarizující rozdělení na „nás“ a „ty druhé“. Být kritický k Evropské unii může být označeno za protievropské. Kritizovat NATO za protizápadní. Zpochybňovat některé západní zahraničněpolitické postupy za proruské. Hovořit o nezápadních zemích bez automatického (a povrchního) odsouzení za sympatizování s jejich režimy. Jako by existovaly pouze dvě možnosti: buď Západ, nebo jeho nepřítel.

Jenže to je velmi specifická představa o světě, která odráží do značné míry naší vlastní periferní nejistotu. Tato periferní nejistota ve své podstatě odráží mocenské asymetrické v politice a v ekonomice, které ale v českém prostřední politický mainstream velmi nerad reflektuje.

Potom je tu ještě jeden český paradox, který ukazuje, že periferialita často znamená ztrátu autenticity a odcizení se vlastní historické zkušenosti.  Česká společnost má velmi silnou a bolestnou zkušenost s tím, co znamená být objektem rozhodování  západních i východních velmoci. Víme, jaké je to žít v prostoru, jehož geopolitická orientace je určována někým jiným. Přesto je tu tendence předpokládat, že státy mimo Západ by měly jednoduše přijmout naše západní geopolitické preference. Jako bychom jejich snahu o vlastní autonomii považovali za problém, který si zaslouží přívlastek „proti-západní“.

Kdo vlastně rozhoduje o tom, kdo je „Západ“?

Česká debata má v tomto směru ještě jeden problém. Pojem Západ často používáme, jako by šlo o jasně definovanou civilizaci se společnými hodnotami, zájmy a jednotným politickým stanoviskem. Jenže co je vlastně Západ? Je to geografický prostor? Evropská unie? NATO? Spojené státy a jejich spojenci? Liberální demokracie? Tržní ekonomika? Politická kultura? Nebo určitý historický civilizační projekt? Pokud neexistuje jednoznačná odpověď, potom je ale problematické také říkat, že někdo je „proti Západu“.

Můžete být třeba velmi silně pro NATO, ale zároveň kritický k některým rozhodnutím Spojených států. Můžete být pro evropskou integraci a zároveň odmítat některé politiky Evropské komise. Můžete podporovat Ukrajinu a současně nesouhlasit s některými podobami evropské politiky vůči Rusku. Můžete podporovat liberální demokracii, ale odmítat některé ekonomické principy neoliberalismu. Nic z toho ve skutečnosti neznamená být „proti Západu“. Užívání podobných nálepek jenom ukazuje na snahy o delegitimizaci další kritické diskuze. S těmi „proti“ se totiž nediskutuje…

Nezápadní svět není „druhý Západ“

Možná bychom proto měli přestat uvažovat o současném světě jako o souboji Západu a „nezápadu“, pokud slovem nezápad myslíme automaticky protivníka. Nezápadní svět není jednolitý blok. Je to prostor obrovské rozmanitosti, v němž se střetávají různé zájmy, režimy, historické zkušenosti a představy o uspořádání světa.

Země globálního Jihu stále častěji odmítají představu, že musí přijmout hotový geopolitický balíček, který jim nadiktovali Američané a Evropané. Nechtějí nutně přejít z americké dominance pod čínskou dominanci. Nechtějí být ruskými spojenci jen proto, že odmítají americkou hegemonii. Chtějí vlastní prostor mezi současnými velmocemi.

To je ostatně jeden z důvodů, proč se BRICS po svém rozšíření stává tak obtížně uchopitelným uskupením, a to především v českém kontextu Není klasickým vojenským blokem, nemá jednotnou ideologii ani společného nepřítele. Obsahuje zemi s různými vztahy k Západu. Je spíše výrazem skutečnosti, že svět se stává pluralitnější a že státy mimo západní centrum mají větší schopnost prosazovat vlastní zájmy. Jako uskupení dokonce naráží v poslední době na svoje vlastní politické limity.

To samozřejmě neznamená, že protizápadní aktéři v současném světě neexistují. Existují. Rusko, Írán a do určité míry také Čína mají mnohem výraznější konflikt se současným západním uspořádáním než například Indie nebo Brazílie. I uvnitř BRICS proto existuje napětí mezi těmi, kteří chtějí vytvořit protiváhu Západu, a těmi, kteří chtějí především vytvořit větší autonomii vůči všem velmocím.

Protože pokud každého, kdo není ochoten být součástí Západu tím, že rezignuje na vlastní zájmy a autonomii, automaticky označíme za protizápadního, vytváříme si obraz světa, který je mnohem jednodušší než svět skutečný. Toto zjednodušení je velmi nebezpečné především pokud ho do značné míry sdílí politický establishment a rozhoduje podle něj.

V multipolárním světě totiž bude možná právě schopnost rozlišovat mezi těmito dvěma věcmi jednou z podmínek realistické zahraniční politiky. Pro malou zemi, která si svou příslušnost k Západu historicky musela opakovaně potvrzovat, to platí dvojnásob.