Demokratičtí socialisté Ameriky: Komu ve skutečnosti slouží

V USA se vede debata o tom, jestli se Demokratičtí socialisté Ameriky (DSA, Democratic Socialists of America) stávají novou tváří Demokratické strany. Pochopit, co jsou DSA ve skutečnosti zač, však ztěžují dvě zásadní překážky.

První překážkou je skutečnost, že Američané se o DSA dozvídají především prostřednictvím dominantních médií – americký rozhlasový komentátor Rush Limbaugh jim často říkal ‚nájezdnická média'(drive-by media). [1] Skutečně vyvážené zpravodajství je dnes velmi vzácné. Přestože se dnešní silně straničtí a zaujatí novináři, od nichž většina Američanů získává zprávy, běžně označují jako „mainstreamová média“, tak si toto označení nezaslouží, protože výraz „mainstreamová“ naznačuje vyváženost a informativnost a většina dnešních dominantních médií nenabízí ani jedno, ani druhé.

Druhou překážkou je rozšířená představa, že příznivci DSA pouze odmítají „kapitalismus“, který ztotožňují s chamtivostí, a dávají přednost údajně laskavému a solidárnímu „socialismu“, v němž je spousta věcí zadarmo. A komu by se nelíbilo dostávat věci zdarma? Kapitalismus však není tím padouchem, za kterého je vydáván. Bez kapitálu, tedy bez peněz na financování, nemůže fungovat žádná ekonomika – ani tržní, ani státem řízená. Jedinou alternativou je návrat k výměnnému obchodu: já vám vymaluji byt a vy mi za to dáte dřevo na topení.

Dělící čára tedy nevede mezi kapitalismem a socialismem, ale mezi svobodným podnikáním a ekonomickou svobodou na jedné straně a ekonomikou ovládanou státem, často totalitním, na straně druhé.

Kapitalismus není totéž co svobodné podnikání a ekonomická svoboda. Adam Smith ve svém ekonomickém manifestu Bohatství národů z roku 1776 slovo „kapitalismus“ vůbec nepoužil. Jako silně hanlivé označení ekonomik bohatého Západu začal výraz „kapitalismus“ používat až Karl Marx. Kapitál přitom používají i země jako Severní Korea a Kuba. Svým způsobem jde v případě obou zemí o státní kapitalismus: veškeré peníze drží stát a občané jsou jeho utlačovanými nevolníky. Stát jim něco poskytne, ale vždy jen to nejnutnější.

Socialistický či komunistický stát nebude v první řadě řešit, jaké služby poskytuje, ale kolik tyto služby stojí. Jakmile začnou peníze ubývat – stát si je přece sám nevydělává – tak jako první jde stranou kvalita. Ano, zdravotní péče je zdarma – pokud můžete na operaci čekat celé měsíce a pokud na ni máte podle státního systému přídělové péče vůbec nárok. Nejste už příliš staří, příliš nemocní, nemáte náhodou jiné zdravotní komplikace? A nezaslouží si dostupnou zdravotní péči spíše někdo mladší a zdravější než vy?

Ano, bydlení dostanete zdarma. Ale kdo vám zaručí, že v něm v zimě bude dostatečně teplo, z kohoutku poteče čistá voda, budou se odvážet odpadky, dům nebude plný všelijaké havěti a bude fungovat výtah?

Za komunismu patří veškerá půda státu a její cena nehraje žádnou roli. Zeptejte se kulaků – ukrajinských rolníků, kterým Stalinův Sovětský svaz v rámci procesu kolektivizace vzal půdu i obilí. V letech 1932–1933 vypukl hladomor a hladem tehdy zemřelo pět milionů Ukrajinců.

Kandidáti nominovaní Demokratickými socialisty Ameriky o sobě tvrdí, že nejsou komunisté, ale velká část jejich oficiálního programu je ve své podstatě komunistická:

• „…kolektivně vlastnit klíčová odvětví ekonomiky, která zásadně ovlivňují naše životy, jako jsou energetika a doprava…“ (zdroj)
• „…zestátnit a převést do vlastnictví a pod kontrolu zaměstnanců a komunit instituce měnové politiky, pojišťovnictví, realitního trhu a finančnictví…“ (zdroj)
• „Sociální bydlení musí především spočívat v přerozdělení nemovitého majetku od vlastníků k těm, kteří žádný nemají… Sociální bydlení musí vyvlastnit majetek kapitalistů a předat jej do rukou dělnické třídy…“ (zdroj)

Demokratičtí socialisté Ameriky sice nedělají přesně to, co by si komunističtí nepřátelé Spojených států přáli v Americe vidět, přesto jim slouží jako poskoci a naivní nástroje. Za studené války se takovým lidem říkalo „užiteční idioti“. Například Walter Duranty z deníku The New York Times ve 30. letech 20. století ze Sovětského svazu reportoval, že na Ukrajině „nikdo ve skutečnosti nehladoví, že tam nikdo hladem neumírá“ a že „tam žádný hladomor neprobíhá“. Také moskevské procesy vykresloval jako oprávněné a věrohodné. Duranty přitom za své zpravodajství ze Sovětského svazu plné nepravd a výmyslů již v roce 1932 ostudně obdržel Pulitzerovu cenu, která mu dodnes nebyla odebrána.

Na rozdíl od Demokratických socialistů Ameriky (DSA) komunističtí vůdci od Lenina přes Mao Ce-tunga až po Fidela Castra nikdy neusilovali o zrušení policie, armády či pohraniční stráže. Tito totalitní vládci policejní sbory, věznice a armádu naopak posilovali. Neměli nejmenší problém poslat miliony lidí do vězení a gulagů a současně dávat stále větší pravomoci policii a bezpečnostním složkám – ať už se jednalo o ruskou KGB, kubánské ministerstvo vnitra (MININT) nebo severokorejské ministerstvo státní bezpečnosti (MSS). Výrazně posilovali i armádu a bezpečnostní aparát. Jak jinak by komunistické režimy dokázaly zabít na 120 milionů vlastních občanů jen proto, aby získaly moc a udržely si ji?

Uvědomme si jednu podstatnou věc: komunističtí vládci od Kuby po Čínu by byli nadšeni, kdyby DSA ve Spojených státech zrušili policii a pohraniční stráž, vyprázdnili věznice, otevřeli hranice a zastavili těžbu ropy a zemního plynu. Takové kroky by Spojené státy důkladně ochromily a výrazně by oslabily jejich schopnost bránit se – jak proti vnitřním, tak i proti vnějším hrozbám. Žádný komunistický režim, který má všech pět pohromadě, by přitom tak šílenou politiku sám nikdy nezavedl.

Stoupenci DSA podle všeho věří, že prostřednictvím davového násilí – jaké Amerika zažila v létě 2020 po smrti George Floyda a jaké dnes doprovází útoky na agenty Imigračního a celního úřadu Spojených států amerických (ICE) prosazující imigrační zákony – dokážou ovládnout Sněmovnu reprezentantů, následně Senát, a nakonec i Bílý dům. Pokud jim v uskutečnění jejich totalitních plánů brání Nejvyšší soud – přičemž bez něj by k jejich prosazení stačila prostá většina ve Sněmovně reprezentantů – nabízí se podle této logiky jediné: odstranit systém brzd a protivah zakotvený v americké ústavě a zásadně Spojené státy přetvořit.

Demokratičtí socialisté Ameriky nechtějí čekat, až se svět přizpůsobí jejich představám. Jejich utopie nepočká. Na důkladnou diskusi o budoucnosti Ameriky či seriózní rozbor cílů DSA není prostor – jejich kandidáti by totiž v takové debatě neobstáli. V pondělí požadují zrušení policie, v úterý popírají, že něco takového vůbec řekli. O následcích jejich návrhů se nemluví. A „nájezdnická média“ mezitím vzestupu DSA dál napomáhají – buď jejich postoje přehlížejí, nebo je omlouvají a kryjí.

Co nás tedy čeká dál? Komentátor Ryan Mauroupozornil na to, že člen DSA a starosta New Yorku Zohran Mamdani a Alexander Soros – syn a dědic ‚sponzora chaosu‘ George Sorose – obdivují slovinského filosofa Slavoje Žižka, který ve své knize In Defence of Lost Causes (2008, kniha nevyšla česky, český název knihy by mohl znít třeba Na obranu ztracených ideálů) vyzývá k návratu revoluční gilotiny a k tomu, čemu říká „emancipační teror“. Zdá se, že konečným cílem je zničit Západ a nahradit jej stalinistickým komunismem. Znepokojivé jsou nejen plány DSA na astronomické vládní výdaje v řádu bilionů dolarů, které by nebyli schopni ufinancovat, ale i jejich zahraničněpolitický program. Demokratičtí socialisté Ameriky prosazují globální intifádu, podporují terorismus Hamásu, zcela zavrhují Izrael a navrch ještě chtějí výrazně omezit financování amerického ministerstva obrany.

Cíle bývalého Sovětského svazu jsou tedy stále živé – již je ale neprosazují KGB a Rudá armáda, ale prodavači utopie z DSA, kteří jí sami naivně uvěřili a slibují, že ji vybudují na troskách Ameriky.

Peter Huessy je prezident poradenské společnostiGeostrategic Analysis.

Poznámka překladatele

[1] „Drive-by media“ je Limbaughův pejorativní výraz založený na analogii s „drive-by shooting“, což je střelba z projíždějícího auta. Obrazně tím měl na mysli média, která rychle přijdou s útočnou či senzační zprávou, „zasáhnou“ svůj cíl, způsobí škodu a jedou dál, aniž by se příliš starala o přesnost, dopad na životy jednotlivých lidí a nesla odpovědnost za následky.