Multikulturní válka v Evropě

Na pozadí stupňující se koronavirusové totality a fašizace společnosti, všeobecné pozornosti uniká eskalace konfliktu mezi islámským světem a Evropou, probíhající v okolních zemích. Evropa vstoupila do války s islámem. Rozbuškou byl postoj francouzského prezidenta Emanuela Macrona k brutální vraždě francouzského učitele džihádisty.

K vypuknutí počátečního napětí došlo v únoru 2020, kdy Turecko dováželo na hranice s Řeckem desetitisíce migrantů a pokoušeli se s použitím vojenské techniky prorazit hraniční bariéry a otevřít hraniční přechod. Turecká agrese pokračovala v následujících měsících, obsazením mořského území Řecka s bohatými nalezišti ropy a zemního plynu. Akce ve vodách východního Středomoří byla součástí politicko – vojenských akcí tureckého prezidenta RecepaTayyip Erdogana, které zahrnují Sýrii a invazi do Libye. Právě s vládou v Tripolisu, kterou turecká armáda a ní zorganizování žoldáci ze Sýrie v posledních měsících účinně pomáhají v bojích proti maršálu Haftarovi, jehož podporuje i parlament sídlící ve východo-libyjské metropoli Benghází. 

Ankara před pár měsíci podepsala oboustrannou mezinárodní smlouvu, podle ní si obě země mezi sebe rozdělily vody východního Středomoří, což vyvolalo také ostrý odpor Kypru a Řecka, neboť smlouva nerespektuje dosud platné rozdělení ekonomických zón v oblasti. Tyto kroky vyvolaly znepokojení i Izraele a Egypta. Turecko tím omezilo zároveň práva Francie, která měla ve Středomoří platnou licenci na výzkum a těžbu ropy a zemního plynu. Navzdory opakovaným výzvám Řecka a Kypru, Evropská unie, na čele s nepsanou, no faktickou šéfkou, německou kancléřkou Angelou Merkelovou, vydala pár chabých námitek, ačkoli samotná kancléřka otevřeně podpořila Turecko a vyzvala obě strany k dohodě, v níž mělo Řecko de facto odstoupit sporné území Turecku. 

Merkelové postoj je poznamenán silnou tureckou komunitou, odhadovanou na tři miliony Turků a silnými ekonomickými vztahy s Tureckem. V podstatě stejný verdikt vynesl generální tajemník NATO Jens Stontelberg Stolenber po návštěvě Ankary. Evropská unie i Severoatlantický pakt NATO obětovaly Řecko na oltář svých politických a hlavně ekonomických zájmů, čímž jasně odhalily, že oba mocenské spolky neslouží zájmům členských zemí. Řecku zůstává pouze podpora stejně zasaženého Kypru, Francie a mimoevropského Egypta. V Evropské unii došlo k vážnému precedentu, kdy federalistický moloch upřednostnil zájmy nečlenského státu. 

Další ohnisko výbuchu vypuklo na nezávislém území Náhorního Karabachu, obývaného především křesťanskými Armény, když na území zaútočil islámský Ázerbájdžán s podporou tureckého vojska a jím verbování džihádisté z islámského státu. Hrozí, že konflikt přeroste do sousední Arménie a navzdory dlouhému váhání liberální vlády Arménie, požádal o vojenskou spolupráci Rusko.

Pravděpodobně dlouho bylo v hledáčku islámského fundamentalismu Rakousko, které systematicky vystupuje proti tureckým snahám o novoosmanskou říši uvnitř Evropy. Rakouský kancléř Sebastian Kurz, jako jeden z mála evropských politiků otevřeně kritizoval tureckou politiku zasahování do vnitřních evropských záležitostí. Po útoku tureckých nacionalistů pod názvem Šedí vlci, dal vyšetřovat aktivity turecké tajné služby MIT na území Rakouska. Dá se předpokládat, že teroristický útok ve Vídni je následkem Kurzovy ostré rétoriky a opatření vůči radikalizaci islámské komunity v Rakousku. Nemalou měrou k němu přispívá i podpora Rakouska ve sporu Řecko -Turecko.

Odříznutím hlavy francouzskému učiteli, který na karikatuře Mohameda předváděl náboženskou toleranci přetekl Francouzům pohár trpělivosti. Bankéřský nástroj globalizace francouzský prezident Emanuel Macron nemohl zůstat lhostejným poté, co dosud trpěliví Francouzi začali útočit na mešity ve Francii. V oficiálním prohlášení avizoval potírání islamistického násilí a separatismu. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, popuzen z předchozí podpory Francie Řecku a Arménii, označil Macrona za blázna a na sjezdu své vládnoucí strany deklaroval začátek konce Evropy. Vzápětí následovala série útoků islamistů.

Zdánlivě navzájem nezávislé události odhalují širší souvislosti v kontextu prohlášení Erdogana, otevřeně hlásající plán obnovy Osmanské říše, která bude “sahat od mýtického túra, srdce Euroasie, od Kavkazu po Čínu v provincii Sin-ťiang”, obývané Ujgurské Turky. Podobnými prohlášeními se mu podařilo získat opět popularitu, po tendenci její dhoudobého poklesu. Válkami rozvrácený Blízký východ, střední Asie a severní Afrika, jsou v tomto případě vděčnými objekty manipulace a součástí masového pohybu do Evropy.

Evropa se zmítá ve vážných vnitřních konfliktech mezi samotnými členskými zeměmi, mezi konflikty členských zemí Severoatlantické smlouvy, ve které je většina evropských zemí členem. A má vlastní demoralizované eurobyrokratické vedení, které legalizuje nové migrační masy a spřádá pravidla na jejich přerozdělení, rozbíjející poslední zbytky její stability. Zliberalizovaná rozmazlená dekadentní Evropa, rozbitá islámem, dobrovolnou likvidací vlastní ekonomiky, sebezničujícimi opatřeními proti tzv. pandemii, je snadným cílem jakékoli mocenské agrese, obzvláště té bezohledné krvelačné, toužící po moci. A možná právě o to jde.

• Ing. Iveta Michalíková je bývalá kariérní diplomatka