1.6.2013
Redakce
0
Kategorie: Historie

Měnová reforma 1953 dodala občanům odvahu k prvním veřejným projevům odporu proti komunistům

Sdílejte článek:

OD: JIŘÍ PERNES 01/06/2013

V pondělí 1. června 1953 přestaly na území Československa platit dosud užívané peníze. Nahradila je nová platidla, vyrobená na území Sovětského svazu. Občané si je mohli vyměnit během dvou dnů, které vláda a vedení Komunistické strany Československa pro tento účel stanovily: onoho pondělí 1. června a předchozí neděle 31. května. Výměna starých peněz za nové se stala základním prvkem měnové reformy, k níž komunistický režim po dlouhých odkladech přikročil. Vydávání peněz se řídilo pevně stanovenými pravidly, která byla pro občany dosti nevýhodná. Většina z nich si směla vyměnit 300 starých korun v poměru 5:1, dostala tedy nejvýše 60 korun nových. Další limitované částky mohli již měnit jen v kursu 50:1, což pro ně bylo ještě ztrátovější. A pokud lidé měli v bankách úspory, byly výměnou v podobně zlodějském kursu zcela znehodnoceny. Navíc přišli o vázané vklady, státní dluhopisy a další cenné papíry, které měli uloženy ve finančních ústavech. Komunistická strana se tak snažila řešit obtížnou hospodářskou a sociální situaci, do níž se země za pět let její vlády dostala a která se mimo jiné projevovala tím, že mezi lidmi bylo v oběhu velké množství peněz, jemuž však neodpovídalo množství zboží na pultech. Záměr stranického vedení se zdařil, západní tisk peněžní reformu v Československu trefně označil za “velkou peněžní loupež”.

 

[ad#hornisiroka]

 

V Československu navíc do té doby platil dvojí trh: takzvaný vázaný, v němž byl odběr zboží limitován odběrnými lístky – do obchodu nestačilo přijít jen s penězi, člověk ještě navíc musel mít zvláštní kupony, které jej opravňovaly ke koupi toho, co potřeboval – a trh takzvaně volný, v němž odběrné lístky sice nikdo nevyžadoval, kde však ceny byly o 100-500 % vyšší, takže využívat jeho předností si mohl dovolit jen málokdo. Součástí peněžní reformy, k níž komunistický režim před více jak půlstoletím přikročil, bylo také zrušení onoho trhu vázaného a zavedení jednotného trhu volného, tedy odstranění odběrných lístků. Předpokládalo to ovšem úpravu maloobchodních (ale také výkupních a velkoobchodních) cen. Přímo v obchodech se tato úprava projevila tak, že nově stanovené ceny zboží byly vyšší, než jaké dosud platily na trhu vázaném, avšak zase podstatně nižší než na bývalém trhu volném.

 

Komunistická propaganda se snažila veřejnost přesvědčit, že peněžní reforma je namířena proti “bývalým kapitalistům a vykořisťovatelům” a že ve svých důsledcích přinese pracujícím jen prospěch. Pravý opak však byl pravdou: zlodějský zásah státu do svých peněženek pocítily všechny vrstvy obyvatelstva. Vždyť sjednocení volného a vázaného trhu znamenalo zvýšení cen spotřebního zboží v průměru o 14 % a cen potravin o 27 %. Navíc až do provedení reformy se především dělnické rodiny a rodiny s dětmi těšily různým výhodám a úlevám, o něž nyní většinou přišly. Propagační kampaň, vedená režimem, se tedy minula účinkem. Naopak v lidech vyvolala pocit, že komunistické straně a jí dosazené vládě nemohou věřit už vůbec v ničem. Zatímco neděle 31. května a pondělí 1. června proběhly v relativním klidu, v úterý 2. června 1953 se konala na mnoha místech státu protestní shromáždění a vypukly stávky. Podle policejních údajů a hlášení, jež se ovšem v úplnosti nedochovaly, bylo v Československu ve dnech 2. až 5. června 1953 zaznamenáno na 130 spontánních stávek a řada demonstrací. Neproběhly všude, na většině československého území nebyl stávající pořádek narušen, všude však byla zaznamenána zvýšená aktivita odpůrců režimu, zachyceny nepřátelské letáky a ústní protikomunistická propaganda. Dělníci zastavili práci ve Zbrojovce ve Strakonicích, v továrnách ve Vimperku, v Novém Jičíně, v Bohumíně i na jiných místech, horníci odmítli sfárat na řadě šachet v Ostravě a v Orlové. Nejbouřlivější průběh měly dělnické demonstrace v Plzni. Zde vyšly do ulic tisíce demonstrantů, kteří město prakticky ovládli. Obsadili budovu radnice, z níž vyházeli Gottwaldovy a Stalinovy portréty a busty, na radnici naopak vyvěsili portrét bývalého prezidenta Beneše, obsadili městský rozhlas, z nějž – podle údajů Politického sekretariátu KSČ – provolávali hesla jako: “Chceme svobodné volby!”, “Ať žije Svobodná Evropa!”, “Ať žije Eisenhower!”, “Smrt komunistům!” atd. Demonstranti, z nichž většinu tvořili nespokojení dělníci bývalého podniku Škoda, který byl po komunistickém převratu přejmenován na Závody Vladimíra Iljiče Lenina, se zmocnili soudní budovy, v níž zničili soudní spisy, a zaútočili i na budovu věznice, z níž chtěli propustit politické vězně. Takřka na celý den se jim podařilo obsadit město a fakticky zde svrhnout komunistický režim. Teprve ve večerních hodinách po nasazení spolehlivých jednotek Pohraniční stráže a policie z Prahy se komunistům podařilo situaci v Plzni zase zvrátit a stabilizovat.

 

Komunistický režim tak prudké projevy nepřátelství a nespokojenosti zaskočily. Zejména zneklidňující bylo, že na demonstracích a stávkách se vedle ostatních dělníků podíleli také členové KSČ a že po měnové reformě celá řada z nich odmítala nadále ve straně zůstat a své průkazy vraceli stranickým orgánům často demonstrativním způsobem. Vedení KSČ se rozhodlo proti všem nespokojencům postupovat velmi tvrdě a nekompromisně. Poté, co stávky skončily a demonstrace byly rozehnány, začalo zatýkání a soudní procesy. V Plzni, kde měly demonstrace nejbouřlivější průběh, se konalo v době od 13. do 22. července 1953 čtrnáct procesů. Všichni zaměstnanci – a v roce 1953 to byla většina československých pracujících – museli učinit prohlášení, jak se stavějí k měnové reformě, a toto prohlášení bylo vloženo do jejich kádrových materiálů. Stranické vedení se netajilo odhodláním potrestat všechny, kdo proti režimu vystoupili, bez ohledu na to, zda byli dělníky nebo ne. Prezident Zápotocký na poradě krajských tajemníků KSČ, konané 11. června 1953, vystoupil s kritikou “nesprávného kultu dělníka”. “Samozřejmě, my se opíráme o dělnickou třídu, bez dělnické třídy bychom nikdy neuskutečnili svoje cíle, svoje ideály,” řekl. “Ale nesmíme postavit otázku dělníka, kult dělníka tak, že dělníku je vše povoleno,” pokračoval. A dokonce vyzýval i k použití těch nejostřejších prostředků k potlačení dělnické nespokojenosti. “Zde je boj a my se musíme všichni soustředit na to, abychom ten boj vyhráli. A jaké budou oběti, to nesmíme připustit. A že ten na druhé straně, který je také dělník, že bude zabit a podobně, no tak to, soudruzi, bychom žádnou bitvu nevyhráli,” prohlásil. Zápotocký, který vyjadřoval názory nejvyššího stranického vedení, se netajil úmyslem zahájit tvrdé stíhání všech, kdo se na nepokojích spojených s provedením měnové reformy podíleli, uskutečnit čistky v továrnách a úřadech a zatýkat nespolehlivé živly.

 

O dva týdny později došlo k dělnickým nepokojům rovněž v bývalé Německé demokratické republice. Přestože jejich bezprostřední příčiny byly jiné než v Československu, jejich průběh byl obdobný. Dělníci, především ve stavebnictví, byli pobouřeni neustále se zostřujícími normami, které jim straničtí funkcionáři předepisovali. Nejnovější zpráva, že má dojít k novému zostření norem, tentokrát o celých 10 %, mezi nimi vyvolala obrovskou vlnu nespokojenosti. Již 16. června 1953 se na protest zastavila celá řada staveb ve východním Berlíně; dělníci především přerušili práce na budování Stalin-Allee, která byla pro východoněmecký režim nesmírně prestižní záležitostí. Následujícího dne se k zedníkům přidali pracující v továrnách a závodech i na dalších místech NDR. Ti navíc vyšli do ulic, aby svoji nespokojenost dali najevo veřejnými manifestacemi. Ve východoněmeckých městech a vesnicích demonstroval více než milion pracujících, jejichž počet se neustále zvyšoval a nálada se radikalizovala. Jako dělníci v Plzni i oni obsazovali radnice ve svých městech a brali útokem věznice. Jestliže nejprve protestovali proti stále se zhoršujícím pracovním a životním podmínkám, provolávali pak stále častěji hesla požadující zavedení demokracie, konec totality a spojení obou německých států. Zatímco v Plzni hledali komunističtí funkcionáři záchranu v útěku z města, v NDR se nejvyšší stranické vedení muselo spasit v sovětských kasárnách. Zatímco revoluční vystoupení v Plzni bylo osamocené a na jeho potlačení stačili ozbrojenci z Pohraniční stráže a z Prahy, musely v NDR zasahovat sovětské okupační jednotky. Teprve když do ulic vyjely sovětské tanky a jejich osádky začaly střílet (byť ponejvíce do vzduchu) ze svých samopalů, podařilo se situaci v Německu opět stabilizovat a komunistický režim upevnit.

 

 

Zatímco Plzeň byla izolovaná a zprávy o zdejším povstání se šířily jen zvolna a často ve zcela zkreslené podobě, o povstání německého lidu svět věděl hned, zejména díky západoberlínské rozhlasové stanici RIAS, která o událostech pohotově a podrobně referovala. Rozdíly se projevily i po potlačení obou povstání. Zatímco obyvatelům Plzně a jiných československých míst, kde došlo ke stávkám a demonstracím, nezbylo než čekat, jaký osud a trest jim komunistický režim připraví, mohli obyvatelé východního Berlína a dalších německých měst hledat spásu v útěku do západních částí země, kde se zvedla vlna solidarity s postiženými oběťmi. Podle oficiálních údajů zahynulo při protestech v ulicích východoněmeckých měst 20 lidí, podle zpráv neoficiálních jich bylo hodně přes 300. V obou zemích se zvedla vlna teroru. Přestože v Československu byly projevy nespokojenosti s režimem o hodně menší než ve východním Německu, zaujímali českoslovenští soudruzi velmi ostrá a nesmiřitelná stanoviska. Paradoxně až na zákrok sovětského vedení, které nemělo zájem, aby se v Československu – podobně jako v NDR po událostech 17. června 1953 – situace vyhrocovala, došlo ke změně stanovisek komunistického vedení.

 

V obou dvou případech uplynulo letos šedesát roků od oněch dramatických chvil, jež tak zásadním způsobem změnily život mnoha lidí a otřásly stabilitou komunistického režimu v Československu a v Německé demokratické republice. V obou zemích však jim je přikládán zcela jiný význam. Zatímco ve Spolkové republice Německo byl 17. červen vyhlášen již v roce 1953 svátkem německé jednoty a zůstal jím dodnes, v Československu se na spontánní a masové vystoupení nejširších lidových vrstev proti násilnému komunistickému režimu v roce 1953 úspěšně zapomnělo. A to vzdor tomu, že podobných hrdinných vystoupení v našich dějinách mnoho nemáme. Zatímco v Německu vyšlo v letošním roce při příležitosti 50. výročí více než 40 (!) knižních titulů zkoumajících události v roce 1953 z nejrůznějších úhlů, zatímco se tam konala řada historických konferencí na toto téma, vzniklo několik televizních filmů a výročí věnovaly pozornost všechny významnější společenské žurnály i denní tisk, u nás se o československých událostech roku 1953 zcela mlčí. S výjimkou několika článků nepříliš vysoké úrovně v novinách české sdělovací prostředky protikomunistickému vystoupení Čechů a Slováků v roce 1953 takřka nevěnovaly pozornost. Přehlédnout samozřejmě nelze odbornou konferenci na téma “Odpor proti diktatuře”, která se konala 12. června 2003 v Senátu Parlamentu České republiky pod záštitou jeho předsedy Petra Pitharta. Avšak i ona budí spíše rozpaky. Jak stojí dokonce na pozvánce, konala se konference “u příležitosti 50. výročí povstání v NDR ze 17. června 1953”, nikoli u příležitosti 50. výročí povstání v Plzni či stávky ostravských horníků. Konference se také konala s podporou Konrad Adenauer Stiftung a přednáška, věnovaná událostem v Československu v roce 1953, zde zazněla jen jedna! Ostatní byly věnovány právě 17. červnu 1953 v NDR a také událostem roku 1956 v Polsku a v Maďarsku. Večer pak následovalo Kolokvium u příležitosti 50. výročí povstání v NDR ze 17. června 1953, které se konalo v prostorách Senátu na Valdštejnském náměstí v Praze. Zúčastnili se jej zástupce Konrad Adenauer Stiftung v Praze Frank Spengler i poslanec Německého spolkového sněmu, předseda představenstva Stiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur a bývalý ministr vlády SRN Rainer Eppelmann. Proti pořádání takovéto akce, která by rozhojnila naše vědomosti o protikomunistickém odporu v sousedních zemích, nelze samozřejmě namítat vůbec nic, naopak ji lze jen přivítat. Důležité však je, že by si česká kompetentní místa při této příležitosti měla uvědomit, že mají zodpovědnost především vůči své vlastní historii, vůči minulosti svého vlastního národa a že je v zájmu jeho duchovního zdraví zkoumat a podporovat vlastní tradice.

 

Jak je zřejmé, česká oficiální místa slavila raději protikomunistické vystoupení německého lidu než výročí odporu vlastního národa proti totalitnímu režimu. Přitom jde vlastně o jediné masové vystoupení československé veřejnosti proti komunismu od února 1948 do listopadu 1989: události roku 1968 sem zahrnovat nelze, neboť ty ve své většině směřovaly k reformě komunistického režimu, ne k jeho likvidaci. Převážná většina Čechů a Slováků tehdy podporovala úsilí KSČ vybudovat v zemi “socialismus s lidskou tváří”, přestože v té době již disponovali poměrně přesnými informacemi o zločinech, jichž se KSČ v předchozích letech dopustila. Těžko říci, zda se dnes jedná o další projev nezpůsobilosti české společnosti, jež je svou levicovou orientací deformována již tradičně, nebo zda jde o opětovný projev snahy českého politického establishmentu ke komunistické etapě naší historie se raději příliš nevracet a nevyjadřovat se k ní, neboť takřka všechny jeho příslušníky tíží pocit viny za vlastní postoje v tehdejší době a za osobní podíl na budování komunistického režimu. Ať je tomu jakkoliv, v každém případě je to ostuda nás všech.

 

ZDROJ: REVUE POLITIKA

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky