Před dvěma lety jsem dopsal knihu Lesní válka, která popisuje příchod bílých do Ameriky, a války, které museli vést s divokými lidmi obývajícími tento severní kontinent. Kniha končí okolo roku 1713 a příběh, který vám dnes budu vyprávět, je o 100 let mladší.
Dokud ještě Amerika měla vnitřní hranici a “divoký západ”, ti, kteří žili blízko této hranice, byli s Indiány v každodenním konfliktu. Vzájemné soužití bylo až na výjimky nemožné, což lidé žijící v bezpečí velkých měst na východě kontinentu nedovedli pochopit. Dnes vidíme Indiány optikou dobrodružných filmů, které mají většinou k realitě daleko. Ale tehdy to byl boj na život a na smrt a indiánské kmeny byly všechno jiné, než mírumilovní filozofové lesů a prérií.
Psal se leden 1813 a Amerika byla v v druhé válce s Velkou Británií. Tu první vyhrála a přinesla ji nezávislost. V této, stejně jako v té první, bojovali na britské straně i Indiáni, kteří byli vojensky důležití hlavně mimo velká bojiště. Pravidla evropského způsobu války pro ně neplatila. Pokud jste se dostali živí do jejich moci, v tom lepším případě jste přišli jen o skalp. V tom horším jste zemřeli po dlouhém mučení. Američané nedávno přišli o pevnost Detroit a asi tisícovka milice především z Kentucky se vydává získat ji zpět. Rozdělují se do dvou skupin, kdy jedné velí budoucí prezident Harrison a druhé generál Winchester. Proti nim od Detroitu naopak postupují britští vojáci a s nimi asi 800 bojovníků z indiánských kmenů hlavně z oblasti Velkých jezer.
K prvnímu střetu došlo 18.ledna, kdy větší část Winchesterovy milice napadla Brity a Indiány u osady Frenchtown. Trojnásobná přesila Američanů na vítězství v bitvě, která se odehrávala v hustém lese, stačila, ale Američané měli přesto větší ztráty, než nepřítel. Nicméně Frenchtown byl obsazen a americká milice slavila.
Harrison, jako velitel expedice, poslal sedmi stovkám Winchesterových milicionářů 300 vojáků pravidelné armády jako posilu a rozkaz, ať udrží Frenchtown a připraví se na další boj. Winchester ale jakékoliv přípravy ignoroval. Nezajistil dostatečnou distribuci munice a obranný perimetr jeho mužů už nebyl zajištěn vůbec. Když se k němu pak donesly zvěsti o Britech, kteří mají postupovat jeho směrem, ignoroval je jako liché.
Velitel Britů, generál Proctor, ale skutečně přichází. Má asi šest stovek trénovaných vojáků a osm set Indiánů patřících do vojenského svazu šavanského náčelníka Tekumseha z nejméně deseti různých kmenů. Brzy ráno 22.ledna Britové a Indiáni obkličují Frenchtown a útočí na zcela nepřipravené Američany. Ti odolávají asi 20 minut, a pak začnou utíkat. Během částečně spořádaného ústupu je 220 Američanů zastřeleno v boji, a skalpováno. Mnozí, co se zastavili a vzdali, byli zabiti ranou sekerou a skalpováni též. Kdo se chtěl zachránit, měl jedinou šanci – sundat si boty a utíkat sněhem jen v punčochách. Taková stopa pak vypadala jako indiánský mokasín, a Indiáni tyto uprchlíky pak nepronásledovali. Z těch, co utekli bylo nakonec zajato 147 mužů, včetně Winchestera.
Několik stovek Američanů ale stále ještě bránilo Frenchtown a velmi dobře. Nakonec jim ale došla munice a jejich vyjednavači domluvili s britským velitelem Proctorem, že se vzdají. Proctor měl ale tvrdé podmínky, a tak Američané pokračovali v boji se vším co měli připraveni zemřít než by se vzdali. Po třech hodinách statečného ale marného boje jeden z amerických důstojníků, major Madison, své muže nakonec přesvědčil, ať se Proctorovi vydají.
Milice z Kentucky, která měla s Indiány své zkušenosti, stále odmítala se vzdát a muži chtěli raději bojovat na smrt. Byli přesvědčeni, že jakmile se vzdají, Indiáni je zmasakrují. Proctor jim ale dal své slovo britského důstojníka a oni uvěřili. Proctor ve strachu, že jsou americké posily na cestě (v bitvě ztratil 24 mužů a měl 161 zraněných), vydává rozkaz k okamžitému ústupu a nezraněné Američany nechává pochodovat přes zamrzlou řeku Detroit do pevnosti Malden. Zraněné americké vojáky pak nechává pod dohledem Indiánů ve Frenchtownu s příslibem, že pro ně druhý den pošle saně.
MASAKR
Ranění Američané brzy zjistili, že britští vojáci jsou pryč a jediný, kdo je hlídá, jsou Indiáni. Jeden z nich přišel mezi raněné a vyprávěl jim příběh, jak jej ranění vojáci prosili, ať je nezabíjí, že mu dají peníze. A on že si peníze vzal, a pak je zabil. A svému příběhu se smál. Ranění byli přesvědčeni, že se nedožijí rána. Když se ale nic nestalo a noc přešla bez problémů, získali trochu naděje zpět. Ale místo saní, které je měli odvézt pryč, se v osadě objevili pomalovaní indiánští bojovníci. Začali procházet dům od domu a vyhazovat ven raněné Američany, které ale předtím obrali o všechny jejich věci, včetně oblečení. Ti, co se nemohli kvůli svým zraněním hnout, zůstali v domech. A pak Indiáni domy zapálili.
Těžce ranění Američané v sobě nacházeli poslední zbytky sil, aby se dostali z hořících budov. Ale na ty, kterým se to povedlo, venku čekali chechtající se Indiáni, kteří je ubili svými sekyrami. Někteří se snažili Indiány uplatit, jen aby skončili tak, jak jim jeden z nich předtím popisoval. Poté, co zaplatili, na jejich hlavy dopadly válečné sekery.
Řádění po nějaké době skončilo a Indiáni přeživší shromáždili a i přes jejich zranění je donutili pochodovat ve stopách zástupu, co odešel předchozí den. Komu došly síly, toho Indiáni na místě zabili. Jen ti, kteří v sobě našli poslední zbytky sil, a vydrželi pochodovat až do Maldenu na cestě poseté mrtvými, byli buď vykoupeni britskými vojáky, nebo si je rozebrali Indiáni a odvedli do svých vesnic. Tam buď byli někteří nešťastníci umučeni, nebo “adoptováni” do kmene.
A CO BYLO DÁL?
Masakr u Frenchtownu, blízko řeky Raisin (Rozinka), se stal zlomovým momentem války. Zpráva o zabitých Američanech se roznesla po celých státech a především v Kentucky se dobrovolníci hlásili po tisících. O devět měsíců později byl Proctor i se svými Indiány dostižen východně od řeky Raisin na území Kanady. Proti jeho osmi stovkám vojáků a tisícovce Indiánů vedených Tekumsehem stálo asi tři a půl tisíce odhodlaných dobrovolníků z Kentucky a okolí vedených generálem Harrisonem.
Po první srážce Proctor a 250 vojáků kvapně opouští bojiště a zbytek Britů se vzdává. Veškerý hněv Kentučanů se pak obrátil proti Indiánům, kteří pokračovali v boji. S pokřikem “Vzpomeňte na řeku Raisin” se dobrovolníci vrhli do boje zblízka a během něj se skupina jezdců z Kentucky vedená plukovníkem Johnsonem nakonec střetla i s Tekumsehem. Johnson indiánského velitele zasáhl pistolí do hrudi a v té chvíli bylo po boji. Bez svého vůdce ztratili Indiáni srdce a ustoupili přes bažiny pryč. Ze své porážky už se nevzpamatovali a tíhu bojů ve válce od té chvíle už nesli jen britští vojáci.
Válka se pak táhla až do února 1815 a mezi Amerikou a Británií skončila nerozhodně. Kdo prohrál, byly indiánské kmeny, jejichž existence vedle amerických osad byla jednoduše nemožná. Války mezi Amerikou a Indiány se pak táhly ještě více než 60 let a odehrálo se během nich mnoho krutostí, hlavně ze strany Indiánů. Ale svůj nevyhnutelný osud se jim odvrátit nepodařilo.
(24 votes, average: 4,17 out of 5)
Loading...