Kájo musíš… R.I.P.

Na Karla Gotta mám dvě neosobní zprostředkované vzpomínky. Věřte nebo ne, ale na střední škole mě učil inženýr, který s Gottem pracoval na stejném pracovišti a v mé první práci jsem jezdil s řidičem, který vozil Gottův autobus na koncerty a jiné akce.

Tož nejprve ta první… Karel Gott se učil elektrikářem a podle jeho vlastních slov mu to moc nešlo. Jeho bývalý kolega vzpomínal, že vlastně ani neví, jak to Goťákovi na pracovišti šlo, ale prý hned od prvních dnů mu nakázali, aby sebou nosil kytaru a místo drátkování rozvaděčů že si má sednout na ponk a zvyšovat jim morálku zpěvem. Prý takto Karel nadělal víc práce – ostatní rádi mákli, udělali elektrikařinu i za něj a ještě byli vzorová brigáda socialistické práce. Na okolních pracovištích ale mistři nadávali – jejich pracovníci chodili místo práce poslouchat, jak ten mladej skvěle zpívá.

Kolega řidič, co Káju zamlada vozil po koncertech o něm mluvil často, ale dlouho jsem mu to nevěřil. Dokud jednou nepřinesl plné album fotek s Karlem na různých akcích, doma i v Německu. Když jsem se mu omluvil, rozpovídal se znovu. Vytahoval fotky jednu po druhé a jel… Ale leitmotivem jeho vyprávění bylo, že se mu s Mistrem dobře dělalo. I když sám byl jen na to řízení, Božský Kája ho nikdy nepřehlížel, znal ho jménem, ochotně mu podepisoval fotky i desky, nikdy nezapomněl, aby se jídlo z rautu dostalo až do autobusu a vůbec… nikdy kolem sebe moc nenadělal. To jen když se rozsvítily reflektory, tak se z obyčejného a normálního Karla stal opravdu velký zpěvák, lev salónů se šarmem elektrického úhoře.

Ale nejčastěji vzpomínal na to, jak skončil koncert, všichni šli na pozdní večeři a Gott po půlhodině zase začal zpívat a bavil tím svoje hudebníky a techniky, dokud prostě nebyl čas jít spát.

Můj táta o Gottovi často říkal, že Kája měl nejen krásný hlas, nejen talent, nejen pracovitost a pokoru ve svém zpěváckém řemesle, ale také měl obrovské štěstí na spolupracovníky. “Podívej”, říkával mi, “Takový Bohuš Matuš má také nádherný hlas. Je mladší, možná má hlas dokonce lepší než Karel, ale to co zpívá, to se nedá poslouchat”. Měl pravdu. U Gotta se sešlo výjimečně úplně všechno a díky tomu se nestal jen známým zpěvákem, ale dotáhl to dál.

Vlastně, když se to tak vezme… byl to náš poslední vskutku národní umělec. Lidi ho měli rádi, a ti, co jeho hudbu nemuseli, ti mu přiznávali alespoň hlas a tu pracovitost. Byl víc než komunistická strana, protože ta v jeho případě tahala za kratší konec provazu a pan mistr přinášel domů do Československa na daních víc než celá Škodovka.

Do poslední chvíle si ho také nekoupila žádná politická strana a i když se tu a tam někdo pokusil, nepodařilo se ho ani uštvat za jeho minulost, nebo současnost. Ani za knihu “Jak to vidí Gott”, kde pronášel jednu kacířskou myšlenku za druhou.

Karlovi se podařilo dobře žít i dobře umřít. Stal se slavným, ale nezblbnul z toho. Měl spousty peněz, ale nestal se ani Harpagonem, ani po něm nezůstaly obrovské nesplatitelné dluhy. Bulvár si na něm sice párkrát smlsnul, ale to, co on vyvedl za celý život, to lecjaká moderní celebrita stihne za týden. Mohl mít ženských kolik chtěl (a také jich dost měl) ale soukromí si ochránil, nakonec se dobře oženil, zvládl si pořídit i rodinu a nakonec… umřel doma obklopen svými blízkými. Pustila se do něj jak se říká “dlouhá a těžká nemoc”, ale do poslední chvíle si od ní udržel odstup a i když ji neporazil, alespoň jí okázale ignoroval.

Skončím tuto vzpomínku mou nejoblíbenější hláškou herečky Jany Hlaváčové z Básníků, kde jako zdravotní sestra Karla poslouchá při každé příležitosti, drží mu palce a vzdychá: “Kájo musíš”.