Jsou jedni z těch, které Norsko potřebuje nejvíce. Končí …

Třeba Albánec Kastriot Prenga, pověřenec zaměstnanců svého pracoviště a delegát na sjezdech norského svazu zdravotníků, na svém blogu píše, že si nikdy ani ve svých nejdivočejších představách nemyslel, že přijede do Norska za prací a bude bojovat za práva zdravotníků, vyšší platy a lepší pracovní podmínky, za směny podporující a ne odbourávající zdraví atd. Stejně jako jeho kolegové byl dávno přesvědčen o tom, že tyto výzvy patří v jedné z nejbohatších a nejpokročilejších zemí světa dávné minulosti.

Říká-li tato slova někdo, kdo tu ani nevyrůstal a nemá s touto zemí příliš společného, tak na tom nejspíš něco bude. A není jediný: v témž duchu se vyjadřuje spousta dalších zdravotníků. Děje se to desítky let: rok se s rokem setká, aniž by se něco zlepšilo. Den co den proto končí nejen zdravotníci, nýbrž i učitelé a lidé dalších povolání. Fluktuace zaměstnanců se dá znázornit příkladem z deníku Gudbrandsdølen Dagningen, jenž pojednával o 96leté paní, za níž se uprostřed pandemie s velkým rizikem nákazy v průběhu jednoho týdne dostavilo ne méně než 35 zdravotníků za účelem jí poskytovat pomocnou službu v domácnosti a dohlížet nad jejím zdravím a úkony k jeho udržování. Podle deníku Fredrikstad Blad bylo v průběhu jednoho roku jen v jedné nemocnici (sykehuset Østfold) odpracováno milion hodin přesčasu a došlo k 26 000 porušením předpisů o bezpečnosti práce. Na některých jednotkách JIPu bývá až 20 % zaměstnanců v neschopnosti.

Připouštějí-li dokonce i studenti zaučující se v oboru, že nejde o profesi, kde by se dalo vydržet až do důchodu, tak zvyšování počtu studijních míst v oboru ošetřovatelství ke zlepšení situace stačit nebude. Již dlouho v masmédiích vystupují zdravotníci s osobními svědectvími vypovídajícími o tom, proč končí. Navzdory tomu, že práce je zajímavá a profesně lákavá, je systém směn příliš náročný a tlak na výkon při podstavech zaměstnanců, psychické zátěži a nevyhovující odměně nepřiměřený.

Za běžných okolností by zvýšená poptávka v jakémkoliv oboru způsobila zvýšení platů. Méně vyčerpaní nebudete ani se zvýšeným platem, lepší ohodnocení ovšem může vést k tomu, že se někteří z těch, kteří odešli, vrátí. Tak se zátěž lépe rozdělí na více osob. Stát „sžírá“ lidi, na nichž je zcela závisný: nejčastějším problémem je, že je mnohým zdravotníků přikazováno pracovat i přesto, že mají mít volno. Volno jim zruší a navíc přidají i 16hodinové směny. Pokud vám přijde esemeska s naléhavou žádostí dostavit se ke směně navíc, či vzít dvojí směnu, „protože nejsou lidé“, těžko se odmítá. I v případě, že to nabourá váš zamýšlený rozvrh dne či víkendu, že máte malé děti, s nimiž kvůli směnám nemůžete být po dobu kdy jsou vzhůru, anebo i tehdy, je-li vám zle.

Organizace zdravotníků usiluje o to, aby byly mezi hlavními směnami jedenáctihodinové přestávky. Dále se snaží zabránit užívání zkrácených úvazků tak, aby mohli zdravotníci pracovat na plný úvazek s až pětidenním pracovním týdnem. Běžný pracovní den by pro pracovníky pracující na směny neměl být kratší než 7,5 hodin. Nikdo by neměl o volných dnech pracovat častěji než každý třetí víkend. Část odcházejících zdravotníků začne pracovat pro soukromé personální agentury, přes něž mají vlastní pracovní dobu více pod kontrolou než ve veřejném zdravotnictví. Norské nemocnice utrácejí ročně přes pět set milionů norských korun na pronájmy personálu ze soukromých agentur, současně ovšem země využije jen každého druhého zdravotníka, který obor vystuduje. To znamená, že Norsko utrácí osm set milionů norských korun ročně na to, aby si obstarávalo kompetence, jichž zdravotnictví nevyužije.

Právo na odškodnění za pracovní úraz dnes nemají zdravotníci, kteří po, dejme tomu, dvaceti letech těžké práce onemocní kvůli náročné fyzické zátěži. Totéž platí u stavů, které vznikly v důsledku psychické zátěže. Existuje totiž výjimka z předpisů, kdy jsou vylučovány úrazy a újmy typické pro všechna povolání, kde jsou nadměrně zastoupené ženy. Podle organizace zdravotníků je dnes velkým problémem pro zrovnoprávnění to, že jsou to dnes v podstatě jen muži, u nichž je reálná možnost, aby jim byl schválen úraz z výkonu zaměstnání.

Veřejné zdravotnictví je financováno částečně základními/rámcovými příspěvky, částečně peněžními prostředky, jež jsou vázány na konkrétního pacienta. To nutí zdravotnická zařízení k tomu, aby uvažovala tržně a zaměřovala se více na „rentabilní“ pacienty, což mívá negativní dopady u pacientů, kteří se léčí složitě a dlouhodobě. Pacienti proto bývají vráceni do domovských okresů předčasně, přičemž bývají ještě dlouho ve špatném stavu. Ne všechny okresy ale mají zdroje a uspokojivé kompetence na to, aby poskytovaly péči na kýžené a očekávané úrovni.

Prognózy norského statistického úřadu předvídají, že za předpokladu, že se bude i nadále pracovat stejným způsobem, jako se pracuje dnes, bude do r. 2060 zapotřebí jednou tolik zdravotníků, kolik je jich dnes. Podíl zdravotnictví na zaměstnanosti by se tak měl zvýšit z dnešních 13 % na 20 %. Takový vývoj ovšem není udržitelný, jelikož zdravotníci budou jednou ze skupin zaměstnanců, kterých bude největší nedostatek.

Demografické změny a nedostatky investic mohou podle zprávy vypracované firmou Menon Economics pro norskou organizaci zdravotníků v horším případě přijít norskou společnost na 11 000 miliard a vést k tomu, že ve zdravotnictví bude scházet přibližně 560 000 člověkoroků.

Rozdělení úkolů a zužitkování nových technologií bude muset vice než dosud směřovat k lepšímu využívání a neustálému rozvoji kompetencí zdravotníků pro zajišťování co nejlepšího využití zdrojů společnosti a zdravotnictví. Jde o přístup ke správným kompetencím ve správný čas pro jednotlivého pacienta a lepší interakci a celistvost úkonů péče o pacienta.

Zatím se tedy bude obrazně řečeno nabírat voda sítem a vytloukat klín klínem. Norské nemocnice byly svými “chodbovými pacienty” přeplněny i desítky let před pandemií. Země má méně lůžek na obyvatele, než je v zemích OBSE zvykem, a v běžný den je oproti skoro celé Evropě (až na dvě země) v průměru využíváno přes devět z deseti lůžek.